Poláci sice dlouho zlobili, stavěli si svojí zaostalou konzervativní hlavu, až je chtěla teta Angela vyhnat z euroráje a jednat bez nich, ale nakonec zvítězil kompromis. Polská matematika se neprosadila, pouze se do roku 2014 ponechá v platnosti ta stávající, pro Polsko a menší státy neobyčejně výhodná. Teprve pak se bude postupně „najíždět“ na Němci prosazovaný model, jenž vychází z neratifikované Euroústavy.
Pomineme-li skutečnost, že představitele EU i členských zemí teprve čekají další maratóny jednání, z nichž má vzejít podoba budoucího uspořádání Unie, a že tedy není jisté, k jakému konstruktu se nakonec dospěje, stojí za pozornost zlom obecnější povahy. Poláci si totiž vyvzdorovali pokračování trendu, který začal odmítnutím Euroústavy v referendech ve Francii a v Nizozemsku, a jejž chtěla právě Angela Merkelová v době německého předsednictví zvrátit. Trendu, který znamená opětovné posilování jednotlivých členských států na úkor jakési společné nadnárodní nadstavby.
Pokud tedy proces evropské integrace nabírá mírný zpětný chod, vyvstává logicky otázka, zda je to dobře, nebo špatně. Ač by s tím Angela Merkelová zásadně nesouhlasila, zpětný chod je veskrze pozitivní.
Dokud totiž neexistuje něco jako evropský národ, nelze o posilování nadnárodního pilíře integrace seriózně uvažovat. Jakékoliv posílení unijních institucí na úkor národních vlád by totiž znamenalo jen další nárůst tzv. demokratického deficitu EU. Národní vlády vzešly ze svobodných voleb, národní politiky veřejnost v jejich zemích sleduje, a byť na ně třeba nadává, alespoň o nich ví.
Kdo ale miluje či nesnáší třeba Vladimíra Špidlu, nejvýše postaveného Čecha v dějinách, člena evropské vlády (Evropské komise) zodpovědného za sociální politiku? Kdo z Čechů si na něj vůbec ještě vzpomene? A kdo z Čechů zná nějakého jiného eurokomisaře? Myslím, že průzkum všeobecného povědomí o nejvyšších představitelích EU by u nás dopadl velmi tristně. Proto se také radši ani nedělá. A podobně tristně by asi dopadl ve všech členských zemích. Vždyť kdo z Portugalců – kromě předsedy Evropské komise Barrosa – kdy slyšel o Vladimíru Špidlovi?
Národ je společenstvím zemřelých, živých a dosud nenarozených, společenstvím jazyka a sdílené historie a kultury. Evropský národ dosud neexistuje ani náhodou a pravděpodobně ani nikdy existovat nebude. Euroústava odmítnutá ve dvou referendech představovala dokument, který se snažil překročit hranice reálných možností integrace.
Evropa zkrátka není tak jednotná, aby mohla tvořit jeden státní celek s ústavou a atributy plnohodnotného státu. Šlo o snahu protlačit utopii shora, a je proto velkým štěstím pro všechny příslušníky evropských národů, že nakonec začíná definitivně padat pod stůl.
Integraci se daří pod hrozbami
Ovšem štěstím pouze z krátkodobého či maximálně ze střednědobého hlediska. Před sto lety byla Evropa centrem světových impérií. Britského, francouzského, a zatímco impérium španělské i portugalské v té době již několik staletí postupně skomíralo, o místo na slunci se začali drát čerstvě sjednocení Němci a Italové.
Koncem 19. století si mohla Britská říše „pronajmout“ od Číny Hongkong na 99 let s vědomím, že jí tak jako tak bude patřit navěky, a že si proto může dovolit luxus zachování dekóra, a namísto holé uzurpace řešit vše smlouvou o „pronájmu“. Po sto letech nemohl relativně malý evropský ostrov jménem Velká Británie, jehož kromě přistěhovalců s původní říší spojovaly hlavně vzpomínky, tak malebně zobrazované třeba na plechovkách s čajem, dělat nic jiného, než Hongkong poslušně předat komunistické Číně, která se sice zavázala zachovat v něm na dalších padesát let kapitalistický systém, leč spíše proto, že se to samotné Číně takto náramně hodí.
Inu, časy se mění. A zatímco od konce druhé světové války jsme byli svědky postupného stahování evropských impérií na rodnou evropskou hroudu, v budoucnu asi přijde atak Evropany po staletí ovládaných národů.
Tlak velkých evropských států na posílení stupně integrace měl svou logiku: oslabená a historicky poražená impéria tak mohla spojit síly a snažit se opět expandovat (nikoliv vojensky, ale ekonomicky a politicky) pod společnou evropskou vlajkou. Jenže na starém kontinentu se za dlouhá staletí neustálých bratrovražedných krvavých bojů nakupilo až příliš mnoho historických a kulturních příkopů, přehrad i animozit.
Zdá se proto, že Evropu nakonec přimějí k hlubší integraci opět až barbaři před hradbami (bez sovětské hrozby by poválečné evropské sjednocování patrně nikdy nebylo tak intenzivní). Jak chce ale Evropa vůbec poznat své příští barbary, když sama neví, k jakým hodnotám se vázat? Ty staré odvrhla, nyní jsou v módě sekularismus, multikulturalismus a sociální zabezpečení. Z tohoto hlediska jsou spory o konstrukci hlasovacích většin nepodstatnou marginálií, kterou ti, kdo budou psát dějiny za sto let, patrně neuznají za hodnou zaznamenání.
Autor je politolog.
