Krvavé feny třídního boje aneb sobotní chvilka poezie

Že nacismus je ze samé povahy násilný a krvavý, kdežto komunismus byl prý humanistický a pokrokový, a krveprolití způsobily různé „deformace“ ušlechtilé myšlenky. Že „třídní boj“ je pouze takovou metaforou snahy o spravedlivé uspořádání lidské společnosti.  

Báseň Stanislava Kostky Neumanna „Socialistickým ženám“ ze sbírky Rudé zpěvy (1923) je metafor plná, a možná právě proto z ní třídní boj vystupuje plasticky ve své pravé nepřikrášlené podobě: jako krvelačné zlo, jež má přímo potěšení z brutálního násilí, ze střílení, ze zabíjení. Jakoby všechny vznešené ideje o potřebě pokroku, sociální spravedlnosti, budování ráje na zemi sloužily pouze jako záminka, jež má ospravedlnit, legitimizovat podstatu, jíž je obyčejná krvežíznivost.

Neumann sice v básni volá „Pryč s feminismem!“, ale po socialistických ženách důrazně žádá proměnu v krvelačné rudé Amazonky, které mají s kvérem v ruce vystřílet vše, co patří do „starého světa“, jenž má takto slavně zhynout. Ale dost řečí. Dejme slovo básníkovi:

S. K. Neumann: Socialistickým ženám

Soudružky,
zastavte proudy své výmluvnosti,
zadržte řinčivé výhrůžky!
Házíte hladovým ohlodané kosti,
a revoluce není řečnický výlet:
Učte se střílet!

Pryč s feminismem!
Je žena X a muž je Y,
leč srdcí dvé můž zníti jako jeden zvon,
když s puškou v ruce jde se za cílem.
S manlicherovkou vojandy rudé
ve vratech, oknech, na vozech tramvají –
s těmi to pude
na města šampusů, vesnice keťasů.
Ti, co se chechtají, pak budou kvílet:
Učte se střílet!

Nechtě si lékařské rady!
Je revoluce nejlepší hygiena.
Jen obvazů pro kamarády
ať máte plné kapsy!
Buď každá jak blesk a krvavá fena,
a na psy!
Kulomet bude šílet:
Učte se střílet!

Pryč s akademickou prací
a dolů s kazatelen!
Aut revolučních buďte síla hnací,
by z měšťáka stal se jelen.
Pryč s moralinem, maloměšťačky!
Se sentimentalitou krbu!
Na mračna nesete řehtačky,
ctnost vidíte ve svém hrbu.

Nechtě si tirády proti alkoholu!
Tím nevyprázdníte sklepů.
Až přijde den, tak rozbijeme spolu
všecko, co ničí energii molů
v kožiše panstva.

Zahoďte dětské trumpetky!
Zbytečně piští a kvičí.
Odhoďte sobectví, přijměte důsledky!
Vítězem ten, kdo sebe v díle zničí.

Matky a ženy, dcery a milenky,
na řetěz citečky sladké i bolné!
Spalte své myrty, spalte své pomněnky,
soudružky, buďte volné.

Jen kázeň revoluce chtějte s námi sdílet,
učte se střílet!

„Třídní boj je nahý!“, chce se zvolat na závěr. Všechny doprovodné „ušlechtilé“ ideje o sociální spravedlnosti a zápase s předsudky, jichž je dodnes uvnitř lebek naší i světové inteligence plno, náhle blednou. Sedí totiž na hřbetu rozlícené bestie třídního boje a drží se pěstěnýma ručkama chlupů v jejím kožiše, aby nespadly - některé se tváří vyděšeně, jiným se to dokonce očividně líbí.

Skutečnost, že v Neumannově básni dostal třídní boj ženskou podobu, mu rozhodně na kráse nepřidává. Ba naopak. Takhle psát o ženách může snad jen úchyl. Nebyl ten S. K. Neumann nakonec perverzní? Jistěže byl. Protože komunismus je především perverze. Vražedná.

Autor je politolog.