Soči mělo nejméně hotových sportovišť, a dokonce u něj není jisté, zda lze počítat s dostatkem sněhu - s něčím pro pořádáním zimních her dosud naprosto nepostradatelným.
Všechny pochybnosti ale rázem rozehnal prezident Putin. Slíbil, že sníh bude, takže bude. A kdo by snad pochyboval, může také brzo zjistit, že kromě sněhu má Putin k dispozici i dostatek polonia.
Putin ovšem nesliboval pouze sníh. Slíbil i plno dalších věcí a ze získání pořadatelství učinil věc prvořadého státního zájmu. Rusko prokázalo svou rostoucí sílu a za sedm let se bude chtít předvést jako ještě silnější. A již příští rok ukáže své narostlé velmocenské svaly Čína – dokonce na letních hrách v Pekingu.
Kolosea 21. století
Poté, co olympijskou myšlenku dávno uchvátila komercionalizace, čeká ji hned na počátku nového tisíciletí též opětovné politické zneuctění. Protože v Číně olympiáda proběhne navzdory tomu, že tamní režim je stále tuhou diktaturou, byť čím dál tím více spíše nacionalistickou než komunistickou.
Proběhne navzdory přetrvávající existenci soustavy koncentračních táborů lao-kaj, navzdory pronásledování disidentů, navzdory pokračující štvanici na členy hnutí Falun Gong, kteří jsou vězněni a s jejichž vyoperovanými zdravými orgány Čína vesele obchoduje. Navzdory pokračující okupaci Tibetu a jejímu stvrzování pomocí asimilační politiky a výstavby imperiální železnice.
Navzdory tomu všemu se za rok všichni slétnou do Pekingu, s dojetím vyslechnou pokrytecké žvásty o míru a významu sportu pro sbližování národů, a pak už bude moci začít to, na co všichni čekají: moderní gladiátorské zápasy, podívaná pro miliardy u televizních obrazovek.
Koloseum počátku 21. století bude stát v Pekingu, a dění na jeho ploše budou moci sledovat skoro všichni obyvatelé planety pomocí zázraku techniky jménem televize. Jinak se toho ale od římských dob mnoho nezměnilo.
Učinilo snad lidstvo kromě techniky nějaký pokrok? Skoro žádný nevidět. Že se sportovci v aréně nezabíjejí? Někdo by měl spočítat, kolik lidských bytostí zahyne jen v průběhu čínských olympijských her v táborech lao-kaj, kolik členů hnutí Falung Gong bude během her mučeno, kolik orgánů z těl těchto nešťastníků Čína prodá na „vyspělé“ západní trhy. Bylo by dobré, kdyby se záběry třeba z těchto „operací“ promítaly během sportovních utkání na obří obrazovky, které dnes tvoří neodmyslitelnou součást každé velké haly či stadionu. To ale pořadatelé pochopitelně nepřipustí.
Nicméně velké západní TV společnosti by mohly takové záběry dát alespoň do malého okénka v rohu televizní obrazovky. To ale neudělají, protože by jim hrozila jak ztráta vysílacích práv, tak hlavně tučných zisků. Televizní diváci se budou chtít hlavně bavit, a ne být nepatřičně vyrušováni krví mučedníků a morálními dilematy.
V Rusku se sice nedějí tak hrozné věci jako v Číně (a když ano, pak v menším rozsahu), ale zimní olympijské hry v Soči budou především oslavou obnovy ruského velmocenského majestátu, státní propagandou, kterou se Rusko bude chtít představit světu jako mocnost, s níž se musí počítat. Olympijská myšlenka se tak opět stane služkou politiky. Má proto ještě cenu byť jen diskutovat o její vznešenosti? A přestane vůbec někdy toto truchlivé krmení davů pitomostmi?
Autor je politolog.
