Rudé pozadí Antiklausovo

Scénárista takového snímku by se však měl zaměřit na jistý morální paradox, který v sobě probíhající politicko-mediální bitva o Hrad nese, ale o němž se zatím skoro vůbec nemluví.

V zimě 2003 byl prezidentem zvolen teoretizující thatcherista Václav Klaus, jenž je všeobecně spojován se zavedením tržní ekonomiky a „neviditelné ruky trhu“ v devadesátých letech. Politik, označovaný a sám sebe označující za pravicového a konzervativního, který se však vždy kriticky stavěl vůči restitucím nakradeného majetku, církvi, aristokracii, primátu morálních hodnot nad trhem i železniční dopravě, zkrátka skoro vůči všemu, co je pro skutečného konzervativce posvátné.

Po desetiletích komunistické diktatury přišel s metaforou malého zpětného zrcátka, jímž se smíme opatrně ohlížet za naši čínskou zeď, které se říká „tlustá čára za minulostí“. Ale jen ohlížet, radši moc nemluvit a nehodnotit, a v žádném případě pak netrestat!

A právě ono malé zpětné zrcátko, spolu s (uměřeným) antiklerikalismem i hlasitým, leč ve skutečnosti pouze papírovým bojem s drakem sudetoněmeckého „revanšismu“, nakonec pomohlo Václavu Klausovi ke zvolení. Ke zvolení díky hlasům komunistů, bez nichž by se prezidentem nestal.

Miroslav Grebeníček tehdy sledoval hlavně pragmatický zájem: věděl, že sociální demokracie je rozložena spory mezi „zemanovci“ a „antizemanovci“, a ve zvolení „pravičáka“ Klause hlasy komunistů a zhrzených „zemanovců“ spatřoval účinnou výbušninu, jež obrátí Lidový dům v trosky.

Grebeníček sice přecenil brizanci této trhaviny, leč z pouhého pragmatismu by komunisté Klausovi hlasy nedali. On se jim prostě i docela líbil: kritikou Václava Havla a disentu, protiněmecky vymezeným nacionalismem, který měl a má velmi blízko k pojetí Zdeňka Nejedlého, a hlavně tím šviháckým malým zpětným zrcátkem.

Malé zpětné zrcátko házelo krásná zlatá prasátka, která synka vyšetřovatele z padesátých let příjemně hřála na tváři i na srdíčku. „Kdepak, soudruzi, už se nám nic zlého nestane, ba teď budeme moci i do salónů,“ přesvědčoval náruživě méně chápavé spolustraníky o aktuální platnosti Leninovy taktické poučky „Krok vzad, dva kroky vpřed.“

Antikomunistický Antiklaus? Jedině s hlasy komunistů.

Václav Klaus a ODS si rychle vymysleli mýtus o „průřezové podpoře“ pro nově zvoleného prezidenta. Skutečnost, že po ODS dodala právě KSČM Václavu Klausovi nejvíce hlasů, se jim tak podařilo docela úspěšně zastřít. A jsme u avizovaného morálního paradoxu. Neboť očekávaný příchod Antiklause, jenž na sebe zatím vzal podobu Jiřího Dienstbiera, se totiž nemůže odehrát bez hlasů komunistů.

Lze to snadno spočítat: volitelský sbor bude tvořit celkem 281 poslanců a senátorů, 122 z nich patří k ODS. Ke zvolení prezidenta ve třetím kole je zapotřebí – za předpokladu plné účasti všech volitelů - minimálně 141 hlasů. A 281 – 122 (ODS) = 159. Komunisté disponují celkem 29 poslanci a senátory. A poněvadž 159 – 29 = 130, tedy o 11 méně než nezbytně nutných 141, je zřejmé, že bez komunistů se žádný Antiklaus proti vůli ODS na Hrad neprotlačí.

O tom však vyznavači Antiklause cudně mlčí. Jen neustále opakují, že by se sociální demokraté, lidovci a zelení měli domluvit na společném kandidátu. To samozřejmě mohou, zvlášť je-li jim blízké heslo zakladatele moderního olympiemi barona Coubertina: „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se.“ Což však Jiří Dienstbier odmítá, i pro něj je důležité to, co podle Coubertina důležité není.

Liga za prosazení Antiklause by tak měla přiznat barvu, která je, rozhodně na jejím pozadí, do ruda rozpálená. Dokud to neudělá, lze ji v klidu označit za pokryteckou bandu a vyřadit z hlavních vysílacích časů, kam se až příliš snadno dere.

A Václav Klaus? Znamenají snad předchozí řádky pádný argument pro jeho znovuzvolení? Samozřejmě nikoliv. Protože tato země stále potřebuje za prezidenta především rozhodného antikomunistu, který svého úřadu použije jakožto reflektoru zaměřeného do temných koutů naší minulosti. Který otevře skříně plné kostlivců.

Který například začne svou prezidentskou dráhu položením věnců v Jáchymově a projevem končícím výzvou, že buď budou komunisté v Jáchymově sto dní kajícně klečet a prosit nebesa o odpuštění, nebo nesmějí do areálu Pražského hradu a zámku v Lánech ani vkročit. Něčeho takového jsme se ale bohužel nedočkali ani od Václava Havla. Což nic nemění na skutečnosti, že bychom měli od příští hlavy státu žádat právě výše naznačené parametry.

Autor je politolog.