Narozdíl od série o majoru Zemanovi, jejíž polistopadové uvedení kdysi provázela následná vysvětlující diskuse, nevyvolává Pitaval větší rozruch. Proč taky – Zedníček s Krampolem a další plejádou tehdy i dnes populárních herců prostě řeší obyčejné rozkrádačky a vloupačky, normální kriminalitu, která se vyskytuje v každém režimu. A v každém režimu přece musí být někdo, kdo honí zloděje a podvodníky.
Je to tedy celé takové neideologické, od Dietla jakž takž dobře napsané, solidně zahrané, tak co. Nebudeme přeci kvůli tomu pořádat nějaké hony na čarodějnice – vždyť Jiří Krampol už dávno věrně slouží kapitalistickému bulvárnímu plátku Aha! Ještě pár čísel, a bude mít dokonce maturitu, tak proč ho po těch letech popotahovat za „hříchy mládí“.
Nejúčinnější propaganda samozřejmě není ta okatá, prvoplánová, agresivně vyřvaná. Kdepak. Ostatně, kampak v osmdesátých letech na lid s filmy o údernících a nadšených budovatelích staveb socialismu. Tomu by už neuvěřilo ani těch pár zbývajících komunistů z přesvědčení. Režim byl pochopitelně mnohem rafinovanější.
Věděl, že důvěra obyvatelstva v něj, a zejména v jeho represivní složky, není zrovna vysoká. Díky husté síti donašečů nemohla StB nezaznamenat přímo inflaci vtipů o policajtech, v nichž příslušníci VB alias orgáni vystupují jako ztělesnění totálního blbství. Co s tím? Těžko říct, tady byla každá rada hodně drahá, leč natočení Malého pitavalu rozhodně představovalo docela dobrý nápad.
Ukažme policisty v dobrém světle. Že to jsou dobří bodří chlapíci, lidé z masa a kostí jako ostatní, kteří žijí své životy, mají svá trápení i radosti, a do toho všeho vyšetřují lumpárny. Odhalují a postihují činnost, kterou přece nemůže nikdo hájit, kterou přece musí úplně každý odsoudit, a úplně každý přece musí být rád, že existuje někdo, kdo kriminální zločince stíhá.
Jaroslav Dietl se chopil pera a vytvořil další várku těch svých „lidských typů“, které se svou „člověčinou“ člověku protivně a vlezle vtírají pod kůži. Krampolové a Zedníčkové jim propůjčili tváře i zbytky talentu, a seriál byl na světě.
Nejodpornější na něm je právě ona údajná neideologičnost, sugesce, že život za socialismu je vlastně úplně normální, včetně života a práce příslušníků složek ministerstva strachu, oficiálně označovaného jako Ministerstvo vnitra. Malý pitaval je prolhaný seriál, neboť předvádí virtuální realitu, která se za realitu falešně vydává.
A ještě jedno poselství seriál přinášel – varovný prst. Ať se v něm lumpové snaží sebevíc, Frejovým hochům stejně neuniknou. Jsou na ně krátcí, v konečném důsledku vyjde najevo jejich omezenost, v kontrastu se zkušenostmi a inteligencí Krampola se Zedníčkem, byť i oni zpočátku každého dílu nejprve tápou. Ba občas se i docela zapotí.
Ale po chvíli tápání a pocení nakonec nabudou absolutní převahy. Na zemi, pod zemí, ve vzduchu i na moři. A takovou převahu máme nad každým z vás! Nad každým, kdo by si snad chtěl dovolit cokoli proti – zaznívá dodnes v podtextu. Občánku, dívej se pozorně a pak si to sesumíruj, jestli chceš mít někdy na krku fízla Krampola. Vidíš přece, že vůbec není blbej. A je poctivej, slušnej a docela sympatickej. A co teprve ti Tajemní, co sedí ve vyšších patrech služebny a jejichž tváře nikdy neuvidíš! Tak co? Už ti to dochází? Dochází, že jo. Aha!
Jak dnes hodnotit ty, kteří se na provozu této propagandistické „realitky“ podíleli? Jak jinak než jako kolaboranty, tedy spolupracovníky komunistického režimu. Čím rádoby věrnější postavy Dietl vytvářel, tím věrněji režimu sloužil. Žádný pokus o sabotáž, ani od něj, ani od herců. Zpracované je to docela profesionálně. Tím hůř.
„Kurňa, to je život,“ škytá mi do posledního záběru tohoto článku Pavel Zedníček, jehož seriálové jméno a hlavně hodnost si nemohu zapamatovat. Až na internetu zjišťuji, že je to vlastně podporučík Kamil Hamřík. Sedí na služebně, nohy na stole, ale nečte předvídatelné Rudé právo, nýbrž Aha! „Krampol už má maturitu!“ hlásá titulek na titulní straně. „Čemu se divíš, Kamile,“ vykukuje náhle z náčelnických dveří hlava Ladislava Freje neboli nadporučíka Břetislava Kubáta. „Rudý právo, Malej pitaval, Aha! – všecko stejnej shit. Akorát že každej z trochu jinýho těsta.“ Titulky, barová hudba Ladislava Štaidla. Kaněc filma. To byl život, kurňa!
