Paradoxy nejen turecké demokracie

AKP je umírněná i díky obavě ze zásahu armády, která má v Turecku výsadní postavení strážkyně sekulárního charakteru tureckého státu. V případě vítězství nějaké radikálněji profilované (silně islamistické) politické síly anebo v situaci, kdy by jakákoliv vláda prosazovala opatření zpochybňující turecký sekularismus, by armáda byla oprávněna k zásahu.

Právě toto výsadní postavení armády, její mimořádná role poručníka vůči demokraticky zvoleným orgánům, tvoří jednu z překážek vstupu Turecka do Evropské unie, neboť je neslučitelné s principy, na nichž stojí politické systémy všech členských států.

Vstup země do EU paradoxně podporují turečtí islamisté více než sekulární nacionalisté, poněvadž doufají, že se tak dohlížitelské role ozbrojených sil zbaví. Jenže: zbaví-li se jí, padne tak i významná překážka prosazování zásad islámu do veřejného života a právního řádu. Což by pochopitelně bylo v zásadním rozporu s právním řádem platným v EU a v jejích členských zemích.

Problémem je sekularizace

Sekularizaci a pozápadnění Turecka provedl po první světové válce Mustafa Kemal Atatürk, a to silou státního aparátu a armády. Ideově pak vliv islámu nahradil silným nacionalismem. Jak se ukazuje, i skoro po sto letech se sekularizace v Turecku neobejde bez armádní asistence ani bez nacionalismu coby zástupného „světského náboženství“. Turecký sekularismus je tedy kasárensko-nacionalistický. A jiný typ sekulárního pojetí tureckého státu a společnosti není na obzoru.

Co ale vlastně pojem sekulární, česky řečeno světský či laický, znamená? Všeobecně se pod ním míní oddělení církevních a státních struktur, ale též oslabování vlivu náboženství (jeho norem a předpisů) na život společnosti.

To se v Evropě považuje za něco jednoznačně správného, pozitivního a pokrokového. Evropská unie představuje spojení demokratických procedur a sekulárního pojetí společnosti i státu. Normou (zákonem) je to, na čem se dle stanovených procedur dohodne většina.

Ale právě tento přístup je i pro umírněného tureckého muslima v podstatě nepřijatelný. A je nepřijatelný vlastně pro každého zbožného člověka – určitě co se týče řady základních norem a hodnot. Není-li člověk mírou všech věcí, pak pouhá dohoda nadpoloviční (či jinak definované) většiny nemůže rozhodovat o takových záležitostech, jakými jsou například rodinné právo, potraty či euthanasie.

V Evropě demokracie a sekularizace souzní, v Turecku se nacházejí v konfliktu. V Turecku jsou demokratičtější islamisté, neboť mají většinu a vědí, že přijetí pravidla většiny, coby zásadní metody nejenom rozhodování, ale i legitimizace jakéhokoliv procedurálně správně provedeného rozhodnutí, hraje v jejich prospěch.

Otázkou je, jak by se zachovali v situaci dosažení takové převahy, jež by jim umožnila zbavit armádu jejího nadstandardního vlivu. Pravděpodobně by sami začali demokracii omezovat, jak z důvodů zavádění islámu do života státu a společnosti, tak z důvodů čistě mocenských.

Turecký rébus tedy nemá žádné jednoznačné řešení. Ale důležitá je ještě jedna skutečnost: Turecko představuje zrcadlo, v němž může sama Evropa shlédnout některé své partie, jež jinak spíše skrývá. Skrývá proto, poněvadž se právě jimi nemůže moc chlubit. Současnou Evropu totiž nespojuje žádný pevný systém hodnot, žádné živé náboženství. Čím dál tím víc ji spojuje pouze to, na čem se různé různě konstruované většiny dohodnou. A to je dost málo.

Autor je politolog.