Ostatně, po celý středověk byly libyjské přístavy základnami pirátů, kteří se mimo jiné „živili“ i braním rukojmí, za něž si pak od evropských panovníků či rodin zajatců nechali draze zaplatit. I Kaddáfí dlouho vysílal signály, že je ochoten bulharské sestry propustit za určitou částku. Pouze cena, kterou požadoval, se zdála být příliš vysokou. Ocenění úspěšnosti Evropské unie v tlaku na Kaddáfího tedy záleží zejména na tom, zda se různým vyjednavačům podařilo plukovníkem požadovanou částku dostatečně srazit dolů. Pokud ne, není se zas tak čím chlubit.
Kaddáfí dostal, co chtěl, až když nešťastnice, odsouzené ve vykonstruovaném monstrprocesu, připomínajícím naše padesátá léta, nechal de facto vést cestou k popravišti. Těžká volba, poněvadž ohledy k lidskému osudu obviněných bránily evropským vyjednavačům v rázném a přísném konání. Což je vlastně dobrá zpráva – nevládnou nám chladnokrevní a všehoschopní cyničtí hráči pokeru. Ale pokud jsou rukojmí již v bezpečí, vyvstává otázka, co dál s šíleným libyjským plukovníkem.
Moderní terorista
Muammar Kaddáfí je často označován za otce moderního terorismu. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století totiž financoval i jinak podporoval skoro všechny teroristické organizace, co tehdy na světě existovaly: od palestinských, přes Irskou republikánskou armádu, až po Japonskou Rudou armádu. Dlouhé prsty Muammara Kaddáfího podle všeho vězely i za atentátem na Boeing americké společnosti PanAm, v jehož troskách, dopadnuvších krátce před Vánoci 1988 na skotské městečko Lockerbie, zahynulo 270 lidí.
Jednu z hlavních rolí v této tragédii sehrála i československá výbušnina známá pod názvem Semtex. A Semtex také výmluvně napovídá o velmi těsných vztazích Kaddáfího s tehdejším sovětským blokem, a zejména právě s Československem. Ostatně, Gustav Husák dokonce Kaddáfímu udělil řád Bílého lva s řetězem.
Dalo by se říci, že Kaddáfí dělal za Sovětský svaz a jeho satelity špinavou práci, takovou, kterou si v obavě z mezinárodní reakce nemohly státy „tábora míru a socialismu“ dovolit. Když nechal Kaddáfí v roce 1986 vyhodit do povětří západoberlínskou diskotéku
Zelená kniha, šedá realita
Ne, Kaddáfí nebyl komunista. Sám se prohlašoval za průkopníka třetí cesty mezi kapitalismem a komunismem, kterou teoreticky nastínil ve spisu jménem Zelená kniha. Podle Kaddáfího má vládnout lid přímo, pomocí různých rad a shromáždění, bez škodlivých politických stran i bez hlasování, při němž by rozhodovalo něco tak nízkého a nelegitimního jako je nadpoloviční většina. Sám Kaddáfí nezastává žádnou oficiální funkci – nechá se titulovat jako „bratr vůdce a průvodce revolucí“. Tolik zelená teorie.
Strom života Kaddáfího džamahírije, jak se ono svébytné státní zřízení šíleného beduína jmenuje, je však nepřekvapivě kasárensky šedivý a drsný. Přes všechny vznešené teoretické řeči o vládě lidových mas panuje v Libyi obyčejná diktatura, s plukovníkem Kaddáfím v čele. Zemi ovládá Kaddáfího mocenský aparát a za kritiku „bratra vůdce a průvodce“ čeká odvážlivce zpravidla kriminál. Média jsou v rukou vlády, stejně tak jako skoro celá ekonomika.
Tedy vlastně socialismus? Ano, ale jak praví sám bratr plukovník, socialismus islámský. Kaddáfí prostě svérázně smíchal prvky (západního) marxismu, místních beduínských tradic a islámu. V zemi platí zákaz alkoholu, noční podniky v Libyi nenajdete. Pokud ale v Libyi existuje nějaká reálná opozice, jsou jí právě islamisté, které Kaddáfí tvrdě potlačuje. A islamisté z jiných zemí by asi neváhali, kdyby měli tu možnost libyjského plukovníka svrhnout. Považují ho totiž za zkorumpovaného bezbožníka, jemuž jde v prvé řadě o vlastní moc a prospěch. Islám je u Kaddáfího přinejlepším na druhém třetím místě - dává před ním přednost vlastní – prý univerzální – teorii, a hlavně vlastní moci.
Kaddáfí v „boji proti terorismu“
Po pádu komunismu ztratil Kaddáfí svého hlavního protektora, a zároveň na něj dolehly sankce za atentát nad skotským Lockerbie. Právě kvůli sankcím nakonec vydal dva členy své tajné služby, za atentát údajně zodpovědné, soudu. A když zjistil, že Američané nehodlají Saddámu Husajnovi tolerovat skoro nic, začal se v devadesátých letech postupně obracet k Západu. Útok na newyorská dvojčata překvapivě odsoudil, leč dobře věděl, že chlapci z al-Kájdy jeho a jemu podobné nenávidí jen o málo méně než USA a Izrael.
A po americké invazi do Iráku v roce 2003 pak Kaddáfí zkrotl docela. Pochopil, že pokud bude dále experimentovat se zbraněmi hromadného ničení, udělají mu Američané z Libye kůlničku na dříví. Zato když bude hodný, pominou sankce a on bude moci náramně profitovat z obchodu s ropou a zemním plynem.
A podle této logiky se „bratr vůdce“ plukovník Muammar Kaddáfí chová dodnes. Kruté divadlo s bulharskými sestrami mu mělo posloužit hlavně k tomu, aby před domácími klany i okolními vládci neztratil plně tvář, aby se zbavil pověsti zbabělce, který se přidal k Američanům s vyhlídkou na klidné stáří zajištěné tučnými zisky z obchodu s ropou a plynem.
Kaddáfí byl kmotrem teroristů pouze v době, kdy si to mohl dovolit. Jakmile zjistil, že mu kvůli teroristickým praktikám a vývoji zbraní hromadného ničení hrozí ztráta moci, rychle zkrotl. Nyní má dokonce spolu s Američany a s Evropskou unií společného nepřítele – islamisty.
Islamisté – podobně jako kdysi Kaddáfí - používají terorismus jako metodu. Ale boj s terorismem není bojem s metodou, nýbrž s těmi, kteří tuto metodu používají - nyní tedy především s islamisty. To však nejde říci nahlas, neboť hrozí, že by se boj s islamisty snadno přelil ve válku s celým islámem. Výraz „boj s terorismem“ je proto pouze maskovacím eufemismem, jež má navíc tu výhodu, že vlastně nikdo nemůže být proti. A ze stejných důvodů je Muammar Kaddáfí pouhým muzeálním teroristou předchozí historické etapy.
Autor je politolog.
