Takový malý teroristický kolotoč aneb na výletě v Izraeli

V Izraeli jsem byl tenkrát poprvé. Psal se rok 2000 a nějak se nám to panečku rozjelo. Mučedníci se odpalovali za pannami do nebe, izraelští vojáci kulkami hledali viníky.

A já hlupák si den co den kupoval noviny. To abych si mohl číst o dalších mrtvých.

"Palestinci nejsou lidi," říkal mi na stopu izraelský voják.

"Jsou to lidi," oponoval jsem.

Jen tak tak jsem nedostal nakládačku. Kroutil jsem nad tím hlavou, než jsem dojel dom (na hotel) a začal číst noviny. Aha, uřízli hlavu vojákovi a hráli s ní fotbal.

Jsem cynik. Věřím tomu, že cynismus chladí mysl, aby dokázala vidět věci tak, jak jsou. Ale tady jsem nevěděl. Najednou se mne všechny ty oběti začaly víc týkat.

Potkával jsem Palestince a nestalo se, že by někdo schvaloval teror, ale už jsem prostě nedokázal být nestranný. A oběti jsem porovnával s vedlejšími škodami při akcích izraelských vojáků. 3:8 bylo to třeba jeden den. Docela mne to i potěšilo.

Druhý den jsem četl, jak jeden z mrtvých byl mladý Izraelec, který bojoval za práva palestinského lidu. Umřel v autobuse s dalšími pěti lidmi. Nastoupil tam palestinský bojovník za práva palestinského lidu. Po tvářích mi jako malému dítěti tekly slzy. Přišlo mi to tak nějak drasticky tragický.

A pak jsem seděl na zastávce ve městě Hadera. (Myslím, že zrovna v té době byly americké volby.) Řekl jsem si, že půjdu na stopa. Zastavil mi pán, který mi záhy překládal zprávy. Na té zastávce totiž po mém odchodu odpálili nálož v automobilu. Jeden potvrzený mrtvý. Tři. Čtyři. (Ráno jich bylo šest.) Srdce mi bušilo. Točila se mi hlava. Zoufale jsem hledal oporu, ale nikdo mne tak nějak nebral vážně. No, co byl jsi u atentátu a to ještě odjíždějící v autě a nic se ti nestalo. Ale já si prvně v životě uvědomil, že by mi docela vadilo, kdybych umřel.

Když jsem pak později byl na hranicích Libanonu, Sýrie a Izraele všiml jsem si zajímavé věci. Tráva v Libanonu a Sýrii byla černá. V Izraeli zlatá. Tady žije Bůh. Přišlo mi to jako naprosto logické a věcné vysvětlení. A věřil jsem tomu.

Najednou mi přišlo správný za Izrael bojovat. Ne každý ale dostane šanci vystřízlivět v Praze.