Uspět může jen levný systém

Penzijní připojištění potřebuje změnu, ale ne takovou, kterou vláda vymyslela. Penzijní fondy ale budou mít neúměrné množství práv a konkurenčních výhod oproti normálním fondům, zatímco povinností pramálo, napsal na stránkách Hospodářských novin 12. Listopadu jejich komentátor Petr Kamberský. Je tomu opravdu tak?

Že Česká republika potřebuje silnější doplňkový pilíř spoření na penzi, na tom se dnes již shodne drtivá většina odborníků, politiků i ekonomických žurnalistů. Někdy se ale objevuje představa, že by mohlo jít o jakékoli formy investic, prostě jen částečně osvobozených od daní, či jinak podporovaných státem.

Spoření na penzi versus daňový dárek

Existují země, zvláště v anglosaském okruhu, kde podobné uspořádání opravdu existuje. Aby však bylo efektivní, musí být občané zvyklí dlouhodobě investovat a disponovat určitou minimální sumou znalostí v tomto oboru. Kde tomu tak není, daří se některým nezodpovědným distributorům vnucovat jim široké spektrum produktů (často i, z pohledu jejich potřeby, zbytečných), což ale v konečném důsledku znamená zvýšení jejich transakčních nákladů a dosažení nižších než očekávaných výnosů na konci spořící fáze.

Takové daňové úlevy pak mohou sice vypadat liberálně a demokraticky (to jim opravdu nelze upřít), avšak ve finále představují spíše neefektivní daňový dárek (zejm. pro distribuci) než skutečně účinnou podporu tvorby dlouhodobých úspor.

Jsem přesvědčen, že státem podporovaný systém spoření na penzi musí být efektivní, jednoduchý, snadno pochopitelný pro každého, jednoduše dozorovatelný státem a levný. Právě k tomu směřuje návrh nové úpravy, který má fondům umožnit širší nabídku investičních profilů pro klienty a výrazně zprůhlednit jejich hospodaření.

Každý produkt slouží k něčemu jinému

Je pak logické porovnávat penzijní fondy a jejich svět třeba s fondy podílovými? Právě to udělal autor zmíněného komentáře, jenž mimo jiné říká: „Nové společnosti chtějí brát od klientů jako každý jiný podílový fond; chtějí investovat podobně svobodně; chtějí k tomu inkasovat příspěvky od státu a zaměstnavatelů. Paráda! Zároveň chtějí klienty sankcionovat za přechody mezi jednotlivými fondy, úspory budou vyplácet až po desítkách let.“

Tak jako běžný účet slouží něčemu jinému než účet spořící; kreditní karta má i jiné funkce – a proto i jiné parametry – než spotřebitelský úvěr, penzijní fondy mají uspokojovat jinou potřebu než ostatní, byť zdánlivě podobné produkty.

Podílové fondy musí pokrýt široké spektrum možností spíše pro movité investory, zatímco penzijní fondy jich mohou nabídnout velice omezený počet, zhruba tři základní strategie. Právě proto, aby byly jednoduché a nekladly na běžného střadatele - budoucího důchodce žádné speciální dodatečné požadavky. Tím jsou ale také limitovány ve své nabídce – což je v pořádku právě vzhledem k jejich určení.Penzijní spoření pro celou aktivní populaci potřebuje motivační prvek. Za ten zaplatí klienti omezeními při předčasném výběru úspor. Jen tak ale bude systém plnit svoji funkci. Jestliže stát podporuje toto účelové spoření, má právo vyžadovat po účastnících, aby své peníze pokud možno vybírali až v důchodu.

Jednotlivé produkty tak spolu většinou nesoupeří. Každý hraje na jiném poli, sleduje jiný cíl. Jen výjimečněnastávají situace, kdy třeba podílový fond a spořicí účet mohou představovat alternativní volbu v rámci jednoho cíle. To by ale nemělo promlouvat do celých pravidel hry.

Přechody jsou nevýhodné pro všechny

Jak již napsáno, systém připojištění musí být levný. A každý přechod znamená zátěž, nejde k tíži jednotlivého klienta.

Napříště mají správcovské společnosti hradit tyto náklady jen na svůj vrub. Chtělo by se tedy říct, ať si to hoši vyřídí mezi sebou. A právě o to jde. „Hoši“ tím navíc chrání i své klienty. Proč? Protože úspěšný může být jen správce, jehož klienti jsou spokojení, přičemž totéž platí i naopak.

A že fondy nebudou nabízet doživotní penze, což jim rovněž komentář vytýká? No jistě, protože tuto možnost jen vyvedou na životní pojišťovny, tedy odborníky na pojistná rizika. Anuita (chcete-li doživotní penze) není totiž nic jiného než typický produkt životního pojištění. Pojištění je totiž zase trochu jiné zvíře než spoření. A tak tuto část své činnosti dobrovolně svěříme expertům, byť obsluhu klienta zařídíme sami. Aby ho to nestálo nový čas a úsilí. Není to snad fér?

Jiří Rusnok, prezident Asociace penzijních fondů ČR