Je třeba reformovat české vysoké školství? Diskutujme

V Hospodářských novinách vyšel článek profesora Rudolfa Haňky, který přednáší již řadu let na Cambridgeské univerzitě a je též hostujícím profesorem na Vysoké škole ekonomické v Praze. V článku pan profesor Haňka popisuje svoje zkušenosti při zavádění reforem na Cambridge a snaží se tak přispět k podpoře myšlenky, že je nutné reformovat i české vysoké školství. Je velmi dobře, že se konečně rozbíhá diskuse na toto téma. Proto i tento příspěvek, který nemá za cíl býti polemikou, ale chce se podívat na některé aspekty z pohledu malého, přesto cenného a ceněného segmentu českého vysokého školství, tentokrát uměleckého.

Je na místě si nejprve připomenout, že stávající platný zákon o vysokých školách č. 111/1998 Sb. v aktuálním znění, vzniklý v rámci širokého souboru demokratických změn české společnosti po roce 1989, vytváří komplexní a konzistentní rámec pro fungování českých vysokých škol, který obstojí s obdobnými normami vyspělých zemí světa. Pan profesor Haňka hned v úvodu svého článku píše, že „většina vysokoškolských pracovníků souhlasí s tím, že reforma vysokých škol je už nezbytná". Zároveň později v článku poukazuje na publikaci Microcosmographia Academica z roku 1908, která doporučuje v akademických disputacích odvolávat se na „ohrožení akademických svobod ...".

Pominu-li nelichotivou poznámku o tom, že publikace zřejmě byla nedávno přeložena do češtiny (zřejmě se pan profesor domnívá, že naši akademičtí pracovníci nejsou schopni číst literaturu v angličtině?), jeho poznámka o „většině vysokoškolských pracovníků" je ze stejného gardu, neboť je podobným zaklínadlem jako obhajoba akademických svobod. Quod licet Iovi, non licet bovi. Moje zkušenost říká, že celá řada akademických pracovníků nepociťuje potřebu hluboké reformy, ale zdaleka si netroufám říci, že jde o většinu. Domnívám se, že než vůbec by se mělo přikročit k úvahám o reformě českého terciárního vzdělávání, mělo by dojít k důkladné objektivní analýze současného stavu, na jejímž základě by pak proběhla rozsáhlá diskuse všech zainteresovaných subjektů, jejímž výsledkem by teprve bylo konsensuální rozhodnutí o potřebě změn. Možná bychom totiž zjistili, že dnes platný vysokoškolský zákon je vlastně dobrý a stačí jej pouze v některých pasážích novelizovat?

Možná bychom si konečně uměli přiznat, že celá hurá akce nazývaná Bílá kniha terciárního vzdělávání byla vyvolána na zakázku stávající politické reprezentace? Možná bychom zjistili i to, že české vysoké školství skutečně potřebuje zásadní a hlubokou reformu. V tu chvíli by ale základ pro takovou reformu byl položen neochvějně, objektivně, neboť by vzešel ze seriózní analýzy a diskuse a požíval by podpory a spoluzodpovědnosti zúčastněných partnerů. Pan profesor Haňka ve svém článku rozvíjí tři podle něj stěžejní body plánované reformy: financování vysokých škol, systém řízení vysokých škol a zlepšení spolupráce s aplikovanou sférou.

Je nepochybné, že finanční podmínky ovlivňují vysoké školy zásadním způsobem. Pan profesor zřejmě také ví, že dlouhodobým problémem je dle statistik OECD, podkladů Rady vysokých škol a České konference rektorů významné podfinancování českých vysokých škol veřejnými prostředky. Jak je možné, že ačkoli stávající vláda deklaruje jako jednu ze svých priorit podporu vzdělávání, již minimálně třetí rok po sobě se nenavyšuje normativ na jednoho studenta, z něhož se násobkem počtu aktivních studentů na každé škole stanovuje výše státní dotace? Pro školu uměleckého typu, která je vysoce výběrová a nemůže svoje hospodaření stavět na každoročním nárůstu počtu studentů (dokonce do stávajícího roku nám ministerským rozhodnutím byl počet „normativních" studentů započítávaných do příspěvku snížen, takže škola do svého rozpočtu získala skoro o jeden a půl milionu korun méně!), a při trvalém růstu cen energií a podobných nutných výdajů, vyvolává taková situace velké napětí v rozpočtu.

Je správné, že profesor na vrcholu své kariéry, který učí na vysoké škole skoro 20 let, je vedoucím ateliéru a řídí celou katedru, má těsně před svým odchodem do důchodu hrubý měsíční příjem 24.700,- Kč a tento příjem zůstává po tři roky zcela beze změny? Škola nemá možnost mzdy např. v návaznosti na inflaci z roku na rok zvýšit jinak, než že omezí jiné investice a může pak platy o pár stokorun navýšit (v tomto konkrétním případě jsme se dostali na 28.600,- Kč). Pokud nás pálí ožehavý problém „létajících profesorů", položil si někdy někdo otázku, proč to ti profesoři vlastně dělají? Je pak správné uvažovat o reformě ve financování vysokého školství v tom smyslu, že se podíl finančních prostředků ještě sníží a školy tím budou tzv. podněcovány k větší podnikatelské aktivitě? Z pohledu umělecké školy to správné není.

Jistě je možné podnikat s uměním, s talentem, s kreativitou. Představují si to autoři Bílé knihy tak, že se uměleckoprůmyslová škola obrátí např. na české sklárny? Mají se hudební fakulty obracet na Českou filharmonii? Není to nakonec jen únikové hledání cesty, jak odlehčit státnímu rozpočtu přenesením zatížení na někoho jiného? Model, který by možná mohl fungovat v některých, zejména technických oborech, nemusí nutně být univerzálně dobrý pro všechny. Dá se jistě předpokládat, že i rozhodující manažeři silných průmyslových podniků rádi navštíví koncert vážné hudby nebo zajímavou výstavu například současného designu, předpokládat ale, že je to přiměje k novodobému mecenášství státního uměleckého školství je asi mylná představa.

Velkým tématem uvažované reformy terciárního vzdělávání je změna v systému řízení vysokých škol a v první řadě způsob volby rektora prostřednictvím správní rady, jejíž členy bude jmenovat politický establishment dané chvíle. Uvědomíme-li si, jaká je „životnost" ministra školství, resp. celé vlády, a jaká je současná politická kultura v České republice, je takový nápad velmi krátkozraký. Abych se neodvolávala na „ohrožení akademických svobod", které pana profesora Haňku obtěžuje, uvedu raději konkrétní příklad.
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze prošla před třemi lety dramatickým obdobím, kdy na počátku roku 2006 byl pochybeným hlasováním akademického senátu zvolen do čela VŠUP nový rektor (pochybení spočívalo v tom, že sám rektorský kandidát byl tehdy i senátorem. Přesto ve volbách hlasoval a zvítězil většinou jednoho hlasu).

Poté, co se onen rektor vykonávání svého úřadu nicméně chopil, velmi rychle se ukázalo, že jeho počínání školu na mnoha frontách poškozuje, při prosazování svých rozhodnutí naprosto nerespektoval pravidla akademické samosprávy ustavená vysokoškolským zákonem. Po půl roce jeho působení akademický senát VŠUP odhlasoval návrh prezidentu republiky na odvolání onoho rektora z funkce. Tímto chci dokumentovat, že stávající vysokoškolský zákon poskytuje jasné mantinely pro akceschopnost odpovědných akademických orgánů. Bílá kniha prosazuje takový systém, kdy by správní rady v rámci konkurzu volily rektora z kandidátů přicházejících z vnějšku. Na podzim roku 2006, po odvolání bývalého rektora z funkce, stála VŠUP znovu před volbou rektora nového. Tehdy se do soutěže přihlásilo celkem 8 uchazečů a pouze jeden byl v té době členem akademické obce VŠUP.

Akademický senát tehdy zvolil do čela školy člověka, který přišel do školy zvenčí (dokonce i zvenčí České republiky, neboť do té doby profesionálně působil v Německu). Škola byla v té době v rozpolceném stavu, pedagogové i studenti intenzivně prožívali turbulence, kterými škola procházela. V takové situaci musel nový rektor pracovat zejména jako krizový manažer, tedy de facto generální ředitel (jak to nazývá pan profesor Haňka), pod jehož rukama se VŠUP vrátila k podobě dynamické školy moderního střihu, otevřené instituce, která si na jednu stranu plně uvědomuje a váží si své tradice, na druhou stranu se nebojí experimentů a výrazně je podněcuje. Úspěchy našich studentů na domácí i zahraniční scéně dokladují, že takový směr je správný.

S touto prožitou zkušeností se tedy znovu ptám, je-li nutné měnit vysokoškolský zákon a dávat změnou volby rektora více síly politické moci, když se jasně prokázalo, že akademická obec jednak umí reflektovat možné ohrožení a jednak na něj umí sebevědomě zareagovat a umí si obhájit demokratické samosprávné principy?

Stejně jako je snadné psát o většině, je jednoduché označit jakýkoli oponující názor nálepkou myšlení 80. let minulého století. V té době panovala v českých krajích hluboká normalizace. Stalo se dnes už tradicí, že tam, kde mi docházejí argumenty, nálepkuji oponenta jako navrátilce k normalizačnímu myšlení. Jsem přesvědčena, že k demokratickému životu samozřejmě patří právo na vyjádření vlastního názoru a na věcnou oponenturu. Nesouhlasím s posledním názorem pana profesora Haňky, že kdo se bojí změn, má strach sám ze sebe. Pokud jsem přesvědčena, že navrhovaná změna může systému uškodit, nebojím se sama sebe, ale bojím se, že se systém pokazí a přestane sloužit svému základnímu poslání, tj. výchově vzdělané a morálně vyspělé společnosti.

PhDr. Kateřina Štěpánková

prorektorka pro studijní záležitosti, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze