Tolerance, či tolerování?

Poslední dobou se již pomalu začínám bát dívat se na televizní zprávy či si přečíst noviny, jaké špatné zprávy se zase objeví. A to jsem myslím otrlý jak proti srdceryvným článkům o světové finanční krizi , tak i proti výhružným prognózám o šíření a dopadech mexické chřipky. Bohužel ani politické zprávy nevyznívají příliš pozitivně – příkladem může být volné-nevolné jmenování budoucích ministrů premiérem Fischerem . Téma, které mne však velmi rozčílilo a donutilo napsat od HN, jsou rasistické útoky v ČR a rozmáhání se aktivit našich neonacistů. Je zarážející, že se zkušenostmi druhé světové války, blízkovýchodního konfliktu a genocid na území býv. Jugoslávie či Rwandy se mezi námi ještě najdou nepoučení jedinci, kteří začnou hlásat své nacionalistické bludy. Ještě větší údiv však budí postoj většinové společnosti a našich státních orgánů, kteří se snaží předstírat, že se vlastně nic neděje a že se jedná pouze o skupiny neškodných výtržníků. Obhájci těchto skupin zase odůvodňují jejich činnost plamennými řečmi o svobodě projevu, shromažďování atd., díky kterým se cítí nedotknutelnými. Jsem přesvědčen, že je třeba nyní jasně deklarovat jasné NE jejich aktivitám a žádat tvrdé zakročení proti těmto skupinám, dokud jsou ještě slabé.

Nikdo z nás jistě nepopírá demokratická práva všech občanů ČR, tuto oblíbenou tezi je však třeba doplnit ještě o následující druhou část věty, na kterou se často zapomíná: s právy jsou spojeny i povinnosti. Povinnosti jsou občanům a institucím ukládány zákony a dodržováním zákonů se tedy rozumí dodržováním občanských povinností bez nichž není občanských práv. Pokud někdo zákony nedodržuje, je proti němu třeba rázně zakročit a nikoliv ve jménu ochrany jeho práv ponechat mu volnou ruku k dalšímu porušování. I ostatní občané mají svá práva a nevidím jediný důvod, proč by se mělo služným lidem odpírat právo svobodného pohybu a na jejich úkor naopak dávat pole k pokleslým exhibicím dutých hlav – jak se stalo např. 1. května v Brně.

Společnost si včlenila své morální hodnoty do řady zákonů. Jednou ze základních hodnot je rovnost všech občanů (i Romů, přistěhovalců atd.) a zákaz ideologií potlačujících práva ostatních občanů. Je tedy s podivem, jak mohou nadále volně působit skupiny typu Dělnické strany, které bez přetvářek porušují obě tyto základní demokratické premisy – a nyní ještě se soudím požehnáním. Není naše justice náhodou nezávislá už i na právu a společnosti? Myslím si, že by se naši soudci měli opět vrátit k respektování práva a nikoliv k alibistickým rozhodnutím, které se jim zdají nejjednodušší. Nikdo nechce provádět nějaké monstrprocesy, ale je třeba zavést rychlé a tvrdé trestání porušení zákonů – ať už se jedná o rasistické excesy, nebo řádění fotbalových chuligánů. Následky současného přístupu vidíme denně na vlastní oči: v naší čtvrti zapálili chuligáni popelnici, od které začalo hořet zateplení vedle stojící budovy. Výsledkem „liberálního“ přístupu je, že majitel budovy musí zaplatit opravu budovy, město nové popelnice a pachatel se někde směje. Je to normální ? V žádném případě !

Negativní situaci napomáhá i současná debata o „správném“ věku právní odpovědnosti. Může mi někdo vysvětlit, proč je spojována právní odpovědnost dětí s právem na pohlavní styk ? Znamená to, že zákony mohu porušovat až po prvním pohlavním styku či pohlavní styk zadává dokonce právo k jejich porušování ? To je přece absurdní ! Proč se stejným způsobem nepodmiňuje získání řidičského průkazu či věk dostatečný k získání volebního práva ?

A proč naše vzdělávací instituce hrají pokryteckou hru, že aktivity jejich žáků mimo učební hodiny je nezajímají Proč nejsou účastníci výtržností či různých útoků trestání i jejich školami – např. zhoršenou známkou z chování či dokonce vyloučením ze školy. Není podivné, že za první republiky bylo možno vyloučit žáka ze školy a nyní prakticky nikoliv ? Mne osobně to připadá velmi nebezpečné tvářit se, že nás zlé činy žáků mimo školu nezajímají. Potom se nelze divit rozšíření šikany ve školách, které je do značné míry způsobeno našim tolerováním k jejich spáchání – např. formou nepotrestání pachatele s odvoláním na jeho věk.

Myslím si, že zásadní otázka naší společnosti v současné době zní: chceme tolerovat zákonem uznanou (rasovou, náboženskou atd.) rozdílnost občanů ČR, nebo chceme být tolerantní k porušování platných zákonů? Na tuto otázku si musíme odpovědět každý za sebe a následně naší odpověď realizovat ve svém občanském i pracovním životě. Realizovat činem, nikoliv deklaracemi, jak jsme dosud činili.

Lubor Kunc (lubor.kunc@seznam.cz)