Nesmyslných a věcně nepravdivých argumentů, které v nedělní Partii na Primě (10.5.) Jana Bobošíková použila k mobilizaci občanů proti Lisabonské smlouvě, byla celá řada. Opět přilila olej do ohně strachů z návratu sudetských Němců a ze zabrání pozemků v českém pohraničí. Že jde o čirý populismus jsem ukázala zde. Její další argumenty se týkaly hrozby zavření Temelína a následného zdražení elektřiny, nekontrolovatelného přílivu přistěhovalců do Česka či údajně úplného zrušení práva veta členských států v EU. Bohužel pro diváky v duelu proti Janě Bobošíkové zasedl europoslanec Richard Falbr, který proti její demagogii nedokázal postavit přesvědčivé argumenty, a to navzdory tomu, že se česká sociální demokracie vždy tváří jako silný zastánce Lisabonské smlouvy. Všechny nesmysly Jany Bobošíkové se přitom dají při nahlédnutí do textu smlouvy jednoduše vyvrátit:

 

Nesmysl první: převedení energetiky do pravomocí EU bude znamenat, že 15 členských států na základě kvalifikované většiny, a nejspíše ve snaze zvýhodnit svůj vlastní energetický průmysl a vydělat tak na sousedech, rozhodne o zavření Temelína.

 

Ponechme stranou skutečnost, že vzhledem k aktuální situaci na trhu s energetickými surovinami a ke klesající oblibě uhlí v kontextu globálního oteplování drtivá většina evropských států sází na rozvoj jaderné energie (třeba Francie stojí z téměř 80% na jádru, Finsko, Švédsko, Polsko, Bulharsko, Itálie či Velká Británie připravují stavbu nových jaderných elektráren), a že státy, kde je vnitropolitický konsensus k bezjaderné budoucnosti, se dají spočítat na prstech jedné ruky (na této koncepci dnes trvá už jen Rakousko, Řecko a Dánsko).

Podstatné je, že čl. 194 odst. 2 Lisabonské smlouvy jednoznačně říká, že se společná energetická politika „nedotýká práva členského státu stanovit podmínky pro využívání svých energetických zdrojů, jeho volby mezi různými energetickými zdroji a základní skladby jeho zásobování energií.“ EU tak ani podle Lisabonu nebude moci nijak zasahovat členským státům do jejich energetického mixu – tudíž ani zavřít Temelín. Navíc čl. 192, odst. 2.c), pro jistotu doplňuje, že veškerá ekologická opatření, jež by mohla mít vliv „na volbu členského státu mezi různými energetickými zdroji a základní skladbu jeho zásobování energií“ podléhají v Radě schválení v režimu jednomyslnosti.

Členské státy se rozhodly převést energetickou politiku mezi sdílené pravomoci EU proto, aby zajistily fungování společného trhu s energií a unii ve stále tužší globální soutěži o suroviny vybavily silou postupovat jednotně vůči producentským zemím. Žádný skrytý útok na českou energetiku Lisabonská smlouva nechystá.

 

Nesmysl druhý: na základě Lisabonské smlouvy EU nařídí kvóty na usídlení přistěhovalců v jednotlivých členských státech – čeká nás tak nekontrolovatelný příliv imigrantů.

 

Lisabonská smlouva ani v oblasti imigrační politiky nepřináší žádnou revoluci – pouze navazuje na základy společného postupu položené již Amsterdamskou smlouvou z roku 1997. Už od té doby však v unii platí, že si členské státy navzdory snaze o vytvoření jednotných standardů pro udělování víz, azylu či dlouhodobých povolení k pobytu nenechají nařídit počet přistěhovalců, které by ten který stát musel na svůj pracovní trh přijmout. Čl. 79, odst. 5 nové smlouvy tuto zásadu jednoznačně přebírá a říká tím pravý opak toho, čím Jana Bobošíková balamutí naše občany: článek upravující společnou přistěhovaleckou politiku „se nedotýká práva členských států stanovit objem vstupů státních příslušníků třetích zemí přicházejících ze třetích zemí na jejich území s cílem hledat tam práci jako zaměstnanci nebo osoby samostatně výdělečně činné.

Taktéž, pokud jde o zacházení s azylanty, a především o případný stav nouze v některém z členských států v důsledku náhlého přílivu uprchlíků (jak jsme toho aktuálně svědky na Maltě či v Itálii), Lisabonská smlouva pouze přebírá již dnes platný právní stav ohledně vyváženého rozdělení zátěže spojené s přílivem uprchlíků (čl. 63, odst. 2b Smlouvy z Nice), přičemž Rada již dnes přijímá případná opatření kvalifikovanou většinou (čl. 64, čl. 67 tamtéž).

Jana Bobošíková se tak ve snaze strašit opírá do práva, které jsme schválili v referendu o vstupu do EU před šesti lety. Navíc defétisticky vychází z domněnky, že zůstaneme chudším sousedem, kterému by bohaté státy mohly vnutit uprchlíky. Bude-li však Česká republika úspěšná a využije-li příležitostí, které jí vnitřní trh nabízí, máme všechny předpoklady pro to, abychom se během několika let proměnili v zemi, jejíž blahobyt nás vyzdvihne nad průměr EU. Tím se ale také staneme cílovou destinací přistěhovalců – a pak by se nám mohlo hodit, že se členské státy zavázaly postupovat podle „zásady solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti, a to i na finanční úrovni“ (čl. 80 Lisabonské smlouvy), a že navíc zablokování takového rozhodnutí nebude možné pouhým vetem jednoho státu, nýbrž bude potřebovat kvalifikovanou menšinu.

 

A tím jsme u třetího nesmyslu: Lisabon údajně úplně ruší právo veta – a Jana Bobošíková k tomu do televizních kamer dodala, že je připravena to dokázat.

 

Že tím dala nesplnitelný slib, jednoduše zjistí každý, kdo si na stránkách http://europa.eu/lisbon_treaty/index_cs.htm stáhne text smlouvy a přes funkci Ctrl+F ho prohledá na výskyt slova „jednomyslně“. Najde ho v několika desítkách případů – a to zdaleka nejen v první části smlouvy, upravující základní pravidla fungování institucí a změny smluv. Jednomyslné rozhodování v Radě i nadále zůstává např. pro rozhodování o společné zahraniční a bezpečnostní politice, o aspektech trestního práva a policejní spolupráce, o sociální politice, o uzavírání některých dohod se třetími zeměmi, a především o veškerých opatřeních fiskální povahy včetně daní – každé takové opatření (a to je dobré připomenout i Vlastimilu Tlustému a jeho Libertas) může být vetováno kterýmkoliv členským státem, ať Německem, Českem či Maltou.

 

Zda Jana Bobošíková záměrně mystifikuje občany, aby na úkor jejich evropského sebevědomí získala pozornost médií a posílila svoji popularitu, nechť posoudí každý sám. Smutnější a pro české postavení v EU závažnější však je dojem, který ve zmiňované televizní partii zanechal europoslanec Richard Falbr. Nedokázal totiž smlouvu, již jeho strana dlouhodobě podporuje, hájit proti populismu poslankyně z okraje politického spektra. Bezděky tak ilustroval politiku ČSSD, která neexistenci vlastního evropského programu před eurovolbami zastírá neméně demagogickou kampaní o tématech, jež – ať jde o přídavky na děti či právní úpravu propouštění z práce - s Evropskou unií nemají nic společného.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist