Lamešová: Najděte správný smysl svého života

Někdy se člověk setkává s názorem, že kariéra je do značné míry výsledkem toho, v jaké rodině se kdo narodil, v jaké době žil a podobně. Tedy spíše osudu. Jaký je váš pohled na tyto názory?

To z jakého prostředí člověk pochází a jaké má možnosti už v dětství a pak dále se rozvíjet, samozřejmě ovlivňuje životní kariéru a úspěch. Je to důležité. Ale stejně tak je důležité, co člověk od života sám chce. Zvláště dnes, kdy je na jedné straně dostatek přístupných potřebných informací a na druhé straně v naší společnosti existuje prostupnost mezi různými sociálními skupinami. To vše vytváří prostor na sobě pracovat a dosáhnout svých cílů. Dnes je skutečně možné lépe si stanovit své cíle a cesty k jejich dosažení, než tomu bylo dříve.

Jeden z guru managementu a rozvoje lidí - Steve Covey - je toho názoru (a nejen on), že kariéra osobní i profesní se dá řídit, jen vědět, kde začít. Jakou roli při tom hrají osobní hodnoty nebo dokonce osobní sny?

Steve Covey dokonce ve své knize píše - začněte koncem, kam byste v životě chtěli dojít. Myslím si, že je to poměrně důležité, protože když je člověk mladý, obvykle se koncem nezabývá. A konec nemáme chápat jako konec života, ale našeho směřování. S tím velmi souvisí stanovení si životních hodnot a potřeba porovnávat s nimi svůj rozvoj. Když budu dosahovat v životě úspěchů a nebude to v souladu s mými vnitřními hodnotami, tak budu sice úspěšný, ale velmi nespokojený člověk. A nespokojenost ovlivňuje zdraví člověka a jeho vnitřní stabilitu.

Dají se skutečné osobní hodnoty nějak vysledovat?

Ano, existuje na to metoda, na některých seminářích se jí s účastníky věnuji. Existuje seznam asi čtvrt stovky hodnot a postupným vylučováním zůstanou čtyři nejdůležitější. Jejich poznání je pro lidi tak zajímavé, že je někdy až dojemné sledovat, když najdou hodnoty, které zatím pouze tušili, ale teď si je pojmenovali a tím i lépe uvědomili. Jedná se o ujasnění si vnitřních postojů, které sice cítíme, ale život nás často semele tak, že konáme proti těmto hodnotám. A to je špatně. Pokud stav trvá delší dobu, může se vnitřní nesoulad, projevit i nemocemi nebo psychickými obtížemi.

Je však možné se rozhodovat vždy právě podle svých hodnot?

V životní etapě, kdy býváme hodně přetíženi, si často myslíme, že okolnosti jsou tak silné, že nemáme možnost se rozhodovat. Ale vždy možnost volby existuje, i když si ji na první pohled neuvědomujeme. Vnitřní svoboda a vědomí, že se mohu rozhodnout, je ale zásadním pohledem na život. Například: pokud soustavně nestíhám, budu muset nastavovat čas ze svého volna nebo dokonce změnit zaměstnání. Ale jde-li o úkoly v rozporu s mými životními hodnotami, je lepší časem volit druhou variantu. Znamená to však uvědomovat si své hodnoty a najít sílu jednat v souladu s nimi. Není to vždy lehké, je třeba určitá vyzrálost. Pracuji převážně s lidmi, kteří už mají něco za sebou, a ti častěji chápou, jak důležité je dělat to, co je v souladu s cíly jejich pracovního i osobního života, co naplňuje jejich vnitřní jednotu. Taková rozhodnutí jsou často velmi těžká a závisejí do určité míry i na blízkých osobách, což proces ještě komplikuje.

Hodně se hovoří v souvislosti s budováním kariéry i o rozvoji vztahů - o networkingu.

Budování sítě vztahů v naší společnosti není ještě zdaleka správně chápáno a využíváno. V zahraničí, nejen v USA, existují dobře fungující sítě absolventů vysokých škol a zájmových aktivit. Networking je tam daleko známějším pojmem. V praxi se skutečně i u nás v řadě případů přednostně obracíme na lidi, které známe - když potřebujeme práci, doporučení, referenci, spolupracovníky... Někdy to má až příchuť určitého kamarádíčkování, klientismu. Jestliže proces takto funguje, pak vytváření sítí chápeme spíše jako něco pejorativního. Ale jsme společenské bytosti a bez sítí se neobejdeme. Jen vědět, kde jsou určitá pravidla a meze.

Jak se tedy v této oblasti pohybovat?

Jak člověk prochází životem, rozšiřuje si neustále svou síť kontaktů. Nejdůležitější na celé věci je nejen si uvědomit, co mohu od různých lidí očekávat, ale především, co já sám jim mohu také dát. Dobře fungující sítě jsou založeny na vzájemnosti. Je to logické. Když budu chtít jen využívat ostatní a nic jim "nedám" sám, brzy budu v takové síti izolován.

Druhou věcí je, že bychom měli vytvářet sítě s lidmi, kteří jsou v souladu s našimi hodnotami a naším směřováním. Jinými slovy, aby to byli lidé "mé krevní skupiny", jinak se s nimi nebudu cítit dobře.

Třetím předpokladem je být aktivní. Vyhledávat okolnosti, kde se mohu sejít s lidmi, kteří mě zajímají a nenechávat vývoj náhodě.

Odborníci rovněž tvrdí, že jednostranná honba za profesní kariérou je začátkem cesty do pekel. Proč? Jak je to s work-life balance?

Vyváženost v životě hodně souvisí s už jmenovanými hodnotami. Jestli je mou hodnotou mít rodinu a zajímavou práci, už jsou zde dvě strany, které musím ošetřovat. Přitom je jedno, jsem-li muž nebo žena. I pro muže je někdy velmi vysokou hodnotou rodina. Ale existují lidé, kteří ve svých hodnotách vůbec rodinu nepotřebují, mohou vyvažovat pracovní stránku v soukromém životě něčím jiným. V každém případě je nutné si uvědomit, že život není jen práce, i ostatní oblasti jsou součástí života. Když se člověk jednostranně přetěžuje - zejména na straně pracovní, což je častější u mužů - tak nevyváženost má dříve nebo později vliv na zdraví. Nejedná se pouze o lidi, kteří chodí do práce, která je nebaví. I u těch, co pracují rádi, mohou nastat potíže z přetížení. Na jedné straně syndrom "vyhoření", na druhé workoholismus. Může se také stát, že lidé čerstvě v důchodu nebo kteří najednou práci ztratí, se nedovedou s normálním - nepracovním životem smířit. Už nejsou tak "důležití", nemohou rozhodovat, jejich den ztrácí řád a život se jim najednou úplně zhroutí. To je smutný konec životní kariéry. Proto na tyto okolnosti je třeba včas myslet.

Často jsem se setkal ve svém profesním životě s manažery, kteří si mysleli, že jedině "tvrdý" přístup k ostatním je ten správný a pomůže jim k cestě nahoru. Říkají tomu často mylně asertivita.

Asertivita není tvrdé prosazování se. Spousta lidí to však skutečně směšuje. Uvědomuji si to, když mi na seminářích manažeři říkají: "Nevykládejte nám nic o asertivitě, my chceme být slušní." Asertivita je vlastně způsob komunikace, kdy řeknu, co si myslím a nechám druhé straně stejnou možnost. Používá se tam, kde se nemůžeme dohodnout. Cílem není vyhrát, ale říci nahlas, co potřebuji. Asertivní přístup znamená zjednodušeně, že se nedám, ne, že musím za každou cenu vyhrát a druhého zdeptat, "převálcovat". Je to způsob komunikace, který mnoho lidí neovládá, protože směrem nahoru se bojí a směrem dolů přikazují. Tuto komunikační metodu pak nepoužívají ani v jednom směru.

Myslíte si, že k osobnímu růstu patří i jiný převzatý pojem ze zahraničí- empatie?

Určitě a dá se naučit jako leccos jiného. Přirozeně ji asi používají častěji ženy, je to asi nastavením ženského mozku. Ale i jejich vciťování se do problémů jiných má svá rizika. Když budete příliš empatickým, pak se vám bude špatně rozhodovat nebo třeba prosazovat změny. Nedostatek empatie na druhé straně může vést k demotivaci spolupracovníků a podřízených. Empatie je také důležitá při vytváření vztahů s jinými lidmi, jak jsme o tom nepřímo hovořili u networkingu - jedná se o oboustranný vztah. Z hlediska osobní kariéry a úspěchu je rozumná úroveň empatie velmi důležitá. Dá se přitom cvičit - rodina je pro začátek velmi vhodným prostředím.

Osmdesát procent řídící práce je práce s lidmi, jen dvacet procent bývá odborná stránka. Podle toho je možno se chovat. Rolí manažera je koordinovat lidi, delegovat na ně úkoly a aby to dělal úspěšně, musí lidi znát. Tato stránka práce by jej neměla zatěžovat, naopak je možno ji využívat a neodsouvat až na konec priorit. Proto je empatie tak důležitá.

Člověk ale musí mít také nějaký hnací motor, který ho povede k sebezdokonalení. Co se pro to dá udělat?

Má to několik aspektů. Především pečovat i o fyzickou stránku těla, aby člověk měl velkou výdrž. Dále aspekt, o němž jsme mluvili úplně na začátku - vidět smysluplnost svého života. To dodává člověku hodně energie na cestě za cílem, který si stanovil. Když jsme přesvědčeni, že jsme vnitřně šťastni, naplněni, pak se dobře daří čerpat životní energii. Pokud však máme pocit, že děláme něco, co nemá smysl, co nás zatěžuje, co je nám dokonce protivné, pak sílu nemáme, protože se nám do toho nechce. Každý den vstávat s takovým pocitem je pro člověka nesmírně těžké a vyčerpává ho to. K tomu se pak nabalí i fyzické potíže.

Čerpání energie nefunguje samo od sebe a člověk by si ho měl hlídat. Jak léta přibývají, je tato dovednost stále důležitější. V okamžiku, kdy se člověk cítí unavený, nespokojený, může se zastavit a sám si říci: "To, co dělám, je pro mne důležité? Chci to dělat? Chci to dělat tak, jak to stále dělám?..." Pokud si odpovím, že ne, pak to chce nutně provést v životě nějaké odpovídající změny. Někdy stačí změna stylu života, někdy třeba změna místa ve firmě, kde jsem zaměstnán, ale jindy i třeba samotné firmy.

Zmínila jste se o vnitřní energii. Jak ji získat?

Je to podobné téma. Mít jasně stanovené životní hodnoty, pečovat i o lidskou schránku, dodržovat správnou životosprávu a včas odbourávat stres. Je důležité si uvědomit, co nám dělá radost a na to se soustřeďovat. Ať už sport, hudba, příroda nebo spojení s něčím nad námi, cílevědomě se tomu věnovat. Po náročném týdnu si o víkendu odpočinout. Nenosit si domů práci, udělat ji na pracovišti a pak se od ní odpoutat. Pokud člověk nikdy nevypne, rychle vyčerpá veškerou svou energii a nemůže být úspěšný.

Energie se dá čerpat i z kontaktu s lidmi - v rámci rodiny nebo přátel. Proto bychom měli například při výběru přátel být hodně opatrní, aby mezi nimi například nepřevažovali pesimisté. Dobré je scházet se s přáteli tak, abychom měnili prostředí a nebyli zakotveni jen na jedno místo, dostali se do přírody, kde můžeme načerpat hodně sil. Jsme původem všichni zvířata a do přírody patříme. Přestože jsme zvyklí žít ve městech, tak kontakt s přírodou - zemí, lesem, vodou, větrem - je pro nás velice důležitý a s přibývajícími lety jej člověk stále více cítí.

Pokud jsme někdy skutečně dlouhodobě vyčerpaní a relaxace nepomáhá, je dobré využít terapeutických služeb. U nás jsou vůči tomu stále ještě předsudky, myslíme si, že si musíme ve všem pomoci sami. Když nás bolí zub nebo si zlomíme ruku, vyhledáme lékaře. Když se člověk trápí, nespí, nestíhá a churaví, snaží se řešit všechno sám. Pak může svůj stres přenášet na další lidi, třeba členy své vlastní rodiny, a to rozhodně není správná cesta. Ve světě si už lidé daleko více uvědomují, že i tady jim může pomoci odborník. Nemusí to být zrovna psycholog, ale třeba osobní kouč nebo vhodný terapeut. Dnes existuje mnoho ověřených metod a postupů, které nám pomohou překonat podobné potíže, srovnat si svoje hodnoty a postoje. Někdy stačí dvě tři návštěvy a člověk si vše uvědomí, změní trochu svůj život a potíže ustoupí. To vše bez léků, které mohou být i návykové.

Dejme tomu, že člověk projde určitou krizí - ztrátou výnosného místa nebo dokonce zaměstnání. Dá se na to nějak smysluplně reagovat?

Když manažer nebo manažerka, zejména v dnešní krizové době, ztratí zaměstnání, je to velmi těžká situace. Zatím byli úspěšní a najednou nemohou sehnat místo, jaké zastávali. Ztráta práce je vnímána v životě jako velký neúspěch, navíc je stresující z hlediska finančního. Je to velká životní zkouška, kdy záleží i na tom, jaké cíle si člověk před sebe staví. Pokud jsou to jen peníze a kariéra, je ztráta práce vykolejení nesmírně závažné. Proto bychom měli mít své hodnoty nastaveny šířeji. Záleží totiž na tom, zda máme v životě ještě další kotvy, například rodinu, které nás mohou podpořit a podepřít. Přátele, kteří nám v přechodném období pomohou, podají ruku. To vše je velmi důležité pro první období po ztrátě pracovního místa. Pak je člověk lépe schopen se znovu vzchopit a hledat další směřování svého života.

Není to opět jeden z momentů, kdy se máme zastavit a vše znovu promyslet?

Určitě. V životě se neděje nic samo o sobě bez příčin a účelu. Mnohdy náhlá a nepříjemná změna může člověka nasměrovat někam jinam. Například se rozhodne přejít do jiného oboru, na jinou funkci, než dosud zastával. Znám to i z vlastní zkušenosti. Před třemi lety se hodně změnilo v mém partnerském i profesním životě. Pracovala jsem jako manažerka a současně jsem dělala terapie a najednou jsem zjistila, že vše nestíhám a obě oblasti se vzájemně neslučují. Byla jsem přetížená a nemocná a musela se rozhodnout, co je pro mne skutečně důležité. Rozhodla jsem se jít cestou lektorské práce a zůstat u terapie. Trvalo mi šest měsíců, než jsem si vybudovala kontakty a začala pracovat jako lektorka. Zvládla jsem vše díky tomu, že jsem si dobře promyslela své nové životní směřování, uvěřila v něj a vytvořila si i finanční předpoklady. Důležité je nepropadnout panice, neztratit víru a vidět ztrátu zaměstnání, partnerskou nebo jinou krizi jako novou příležitost. Život potvrzuje, že to funguje. Minimálně se můžeme podívat znovu sami na sebe, na svůj život a rozhodnout se, co s ním dál. Pak můžeme opět vykročit. Neúspěch není třeba vnímat pouze jako prohru.

Co je pro úspěch důležité - soustředit se na výsledek nebo se věnovat především procesům, které k němu vedou?

Obojí se nedá oddělovat. Měli bychom vědět, kam chceme dojít - a k tomu výsledku mohou vést různé cesty. Být otevřený těmto cestám je důležité, protože život je plný změn. Pokud bychom se fixovali pouze na jednu, k cíli asi nedojdeme. Je dobré mít cíl na určité období, vědět, co jeho dosažení podmiňuje a jak tyto podmínky splním. Příklad: chci být tlumočnice. Musím tedy znát jazyk - to je ta podmínka. Ale jeho znalost mohu získat různými cestami - individuální nebo skupinovou výukou, pobytem v zahraničí a tak dále. To vše je třeba si vždy ujasnit a mít i záložní plán, kdyby něco selhalo. A to se netýká jen tlumočení.

V této souvislosti je zajímavé, že řada finančních ředitelů původně nevystudovala finance. Jsou mezi nimi technici, chemici a podobně.

Není tolik důležité, co jsme vystudovali, ale že jsme schopni se stále učit, reagovat na měnící se okolnosti, přizpůsobovat se v dobrém slova smyslu. Má to svou logiku. Dříve určité informace a vědomosti platily dlouhou dobu. Dnes neplatí často ani pár let, někdy i měsíců. Celoživotní vzdělávání je proto nezbytné. Také ochota přijímat nové impulzy a reagovat na ně i tím, že hledám jinou cestu k naplnění svých životních cílů, je velmi důležitá.

Myslíte si, že při budování osobní kariéry, resp. na cestě za úspěchem, existují nějaká specifika pro oblast lidí řídících finance?

Jistě jsou zde specifika daná věcnou problematikou i specifické vztahy mezi lidmi. To platí pro většinu profesí. Jestliže budu pracovat ve financích nebo ve školství, je to obrovský rozdíl. Ale i ve finanční oblasti platí obecně lidské principy, o kterých jsme hovořili, i zde je dobré žít dlouhodobě v souladu s vlastními životními hodnotami.

Existuje tedy nějaký univerzální recept, jak se stát úspěšným?

Nevím o ničem univerzálním. Podle vlastních zkušeností si myslím, že v životě je dobré vyhledávat kontakty s lidmi, kteří jsou radostní, úspěšní a v pohodě. Pak se i mně bude podobně jevit svět, ve kterém žiji. Když se budu stýkat s lidmi, kteří jsou zahořklí a protivní, budu se časem cítit stejně. Je to dáno tím, že se snažíme podobat svému okolí, ale i tím, že úspěšní mě mohu lépe "podporovat" než ti neúspěšní. Je dobré mít kolem sebe lidi, kteří mě budou posunovat kousek po kousku dál.

-FM-

Lenka Lamešová

Vystudovala VŠE v Praze a pracovala mnoho let v manažerských pozicích. Odborné vzdělání si doplnila studiem pedagogickým a psychologickým, které uplatňuje především v oblasti vzdělávání a odborných konzultací. Od roku 1996 v rámci poradenství v organizační, ekonomické a osobnostní oblasti pracovala na zakázku pro menší podnikatele a firmy. V současné době spolupracuje s několika vzdělávacími agenturami. Ve své práci se zaměřuje zejména na následující oblasti: komunikační tréninky, obchodní a manažerské dovednosti, vedení ekonomických seminářů, lektorská činnost pro bankovní instituce, osobnostní a antistresové poradenství.

Empatie je důležitá součást kariéry

Chcete-li se přesvědčit, zda jste empatičtí, odpovězte si na následující otázky. Čím vícekrát odpovíte kladně, tím vyšší je míra vaší empatie:

> Označil vás někdy kolega za příliš emocionálního nebo citlivého člověka?

> Dokáže rozrušený kolega ovlivnit také vaši náladu?

> Dokáže negativní zpětná vazba kolegy či nadřízeného rychle zranit vaše city?

> Jste emocionálně vyčerpaní, když musíte úzce spolupracovat s druhými a potřebujete být o samotě, abyste získali zpět svou energii?

> Lezou vám věci jako hluk, vůně nebo hlasitá mluva takříkajíc na nervy?

> Preferujte práci v tichu a o samotě?

> Přejídáte se nebo si potřebujete dát skleničku, abyste se vypořádali s pracovním stresem?

Empatie může být vrozená (což je velmi vzácné), můžeme pro ni mít vrozené zvláštní nadání (i talent), nebo ji lze studovat a naučit se ji používat.