"Ten kdo zažil atmosféru na Albertově, Vyšehradě a poté v průvodu po pražských nábřežích až na Národní třídu, na ni nikdy nezapomene," vzpomíná na události ze 17. listopadu 1989 tehdejší student a dnes náměstek plzeňského primátora Petr Náhlík.
Šest týdnů do zvolení Václava Havla prezidentem považuje ve svém životě za mezník, který v jeho životě už asi nic nepřekoná.
Speciál iHNed.cz a serveru Nezapomeňte.cz k výročí pádu železné opony již přinesl řadu autentických fotografií, videí a vzpomínek pamětníků na klíčové události roku 1989.
Průřez moderovanou debatou
Robert V. Novák, Praha
17. listopadu 1989 (to už zní skoro jako za Rakouska) jsem šel z Albertova přes Vyšehrad na Národní. Tam jsem po tom velkém presu davu (chvilkama mě dav unášel do podchodu a nestál jsem nohama na zemi, přesto jsem se pohyboval kupředu) dostal na rohu Mikulandské ulice u telefonních budek pendrekem do stehna tak, že jsem se kutálel po zemi (byla z toho jenom modřina). V Mikulandské jsem se snažil schovat v nějakém domě, protože jsem nevěděl, jak to vypadá za rohem.
V jednom z těch domů, někde v patře, byly otevřené dveře do bytu a někdo mě pozval dovnitř. Za zataženými závěsy tam v poměrně malém bytě nebo garsonce sedělo na manželské posteli a na zemi tak patnáct lidí trochu vyklepaných z toho zásahu a v rádiu byl puštěný Hlas Ameriky. Byl to byt nějaké tehdejší televizni moderátorky (jméno jsem zapomněl), pamatuji si jen, že byla v poměrně pokročilém stadiu těhotenství. Legrační na tom bylo, že tam přišel také jeden její známý kameraman a ten myslel, že jí z jiného stavu přeskočilo a uklízí, protože v předsíni bylo na zemi tak dvacet párů bot, všichni schovaní demonstranti se na návštěvě poslušně zuli.
Druhý den jsem doma po poslechu zpráv na Hlasu Ameriky usoudil, že už to začalo. Nakreslil jsem "voskovkama" na A3 (větší papír jsem doma nenašel) na zemi v předsíni narychlo plakátek s daty 17. 11. 1939 x 17. 11. 1989, černou páskou a trikolórou přes rohy (to se ještě myslelo, že někdo přišel o život), u souseda jsem si vyprosil barvu ve spreji (měl jenom
poloprázdnou šedou základovku) a vyrazil jsem do města. Plakátek jsem přilepil na podstavec u Svatého Václava, pár už jich tam bylo, ale ne moc... a dál už to byl strašný fofr, takže mi to splývá.
Výrazněji si pamatuji jenom "revoluční výjezd" s nějakými lidmi z divadla Ypsilon, kdy jsem něco koktal z ochozu obchoďáku na demonstraci na náměstí v Žilině. Dav byl poměrně radikální, nejsem žádný táborový řečník ale spíš trémista, tak jsem měl lehké zatmění. Dobře si ale pamatuji, že na tom náměstí byla obří plastika hlavy Lenina z nějakého světlého kamene a protože sněžilo tak měl na pleši nasněžený takový komínek a vypadal jako negativní zpěvačka Grace Jones...
Jana Koubková, Praha
17. listopadu 89 jsem měla koncert v Jazzklubu Reduta a kolem 20.hod. jsem procházela tím kordonem policistů, kteří mě neochotně, ale přesto pustili do Jazzklubu Reduta. Byla jsem ohromena tím, co vidím, napjatá atmosféra byla ve vzduchu, ale v životě by mne nenapadlo, že jen co zapadnu za tehdy už zamčené dveře Reduty, nastane ten masakr...
Za mnou se dveře opět zamkly, část mé kapely se nedostala ani na Nár. třídu a uvnitř bylo publikum, které od 19.00 byli na divadelním představení, ale už nebyli vypuštění. Strach.. Po nějaké chvíli to začalo, lidi uvnitř byli vyděšeni a já jsem s neúplnou kapelou snad jen s bubnama začala zpívat tak, aby se i lidi připojili, aby nebyli ve stresu..ale chodili jsme za zamčené dveře vnímat tu hrůzu, která se vlastně před vchodem do Reduty odehrávala.
Zeď v chodbě do Reduty nahoře nebyla zazděná, takže byla propojená s chodbou do vedlejšího domu, a my jsme slyšeli řádění estébáků, jak vtahovali do toho domu i cizince, kteří řvali pod dopady obušků, a nadávek a my jim nemohli pomoct. Hrůza! Druhý den v tom domě vedle Reduty byla hromada zakrváceného šatstva, bot, tenisek. Já jsem pak své svědectví popsala a uveřejnila....
Milan Churaň, Praha
V zaměstnání ve výpočetní organizaci PORS, kde jsme již ve volbách do "podnikových rad" nezvolili ani jednoho komunistu, jsme již delší dobu diskutovali, kdy také u nás padne režim. Říkal jsem všem, kdo se mě ptali, že událost, která to všechno roznítí, nelze předvídat, ale že k ní určitě dojde.
Zkouška na ni se u nás v Praze konala 15. listopadu před budovou magistrátu na Mariánském náměstí. Šlo o ekologickou demonstraci, jíž se zúčastnilo na 2 000 lidí, mezi nimi také celá řada nás z podniku. V pátek 17. 11. dopoledne k nám přijely dvě mladé ženy z tehdejší NDR a mne k jednání s nimi přizvali. Hned jsem jim gratuloval k pádu "zdi" a k vývoji v jejich zemi. Vyprávěl jsem jim také o ekologické demonstraci den před tím a že odpoledne se bude konat v Praze další shromáždění. Ptaly se, zda také ekologické, a já jim řekl, že protitotalitní.
Odpoledne jsem se vypravil na Albertov a nevěřil jsem vlastním očím - ty transparenty s nápisy "Konec vlády jedné strany", "Svobodné volby" atd.. jako by byly z jiného světa. Po skončení projevů jsem se setkal s jedním kolegou ze zaměstnání (bylo mu přes 60, mně 58 let) a spolu jsme to prožili až do konce - to znamená z Albertova na Vyšehrad, pak zpět k Botanické zahradě, kde další cestu policajti přehradili, a pak po nábřeží na Národní třídu. Cestou skandování "Už je to tady" a mnohé jiné, například "Nechcem vraha na stovku" (to znamenalo Gottwalda na nové stokoruně).
Na Národní třídě přehradila na Pernštejně další cestu průvodu policie. Nikdo výzev "Vraťte se k Národnímu divadlu a zahněte doleva!" samozřejmě neuposlechl. Ale jinak se jen zpívalo a skandovalo a žertovalo. Tak to trvalo asi hodinu a jen zezadu zaznívaly zvuky klapání. Lidé se pomalu začali rozcházet, až nás na místě zůstalo asi dva až tři tisíce. Pak jsme pochopili, co to klapalo. Byl to ten oddíl s červenými barety a vozidly s drátěnými přehradami, jimiž nás slisovali na malý prostor. Při tom nastala děsná mačkanice, v níž člověk málem upadl na zem. Pak jsme jen nějakou dobu hleděli na ty drátěné přehrady a kladli se poněkud neklidně otázku, co míní ti ozbrojenci udělat dál.
Ačkoli jsem původně stál u podloubí u kina Metro, tou mačkanicí jsem se ocitl téměř u podloubí na druhé straně. Tam začali pojednou pouštět lidi do Mikulandské. Také jsem se tam dostal a odnesl jsem si jen jednu ránu pendrekem na záda a překonal jsem nastavenou nohu jednoho civilisty, zřejmě estébáka.
Za rohem v Mikulandské ulici ležela na zemi nějaká dívka a skláněl se k ní mladý muž. Ptal jsem se, zda nepotřebují pomoc, ale řekli, že nikoli, a tak jsem s kolegou, který kráčel přede mnou, šel dál. Nikdy jsem nezjistil, co to bylo za mladou dvojici a zda to v pořádku přežila. U tehdejšího Knižního velkoobchodu (který za nějakou dobu "zprivatizoval" Miroslav Macek), jsme prošli průchodem do Spálené ulice, došli na Karlovo náměstí a jeli domů. Na stanici v Otakarově ulici křičela hněvivě a zlostně skupina mladých lidí, a jakýsi starší člověk je tam napomínal. Odpovídali mu: "Víš ty blbe, co se stalo na Národní třídě?" V tu dobu ještě nikdo nevěděl, že tam padla komunistická diktatura.
Štefan
V listopadu 89 mi bylo necelejch jedenáct. V ten páteční podvečer jsme s kamarádem brouzdali v centru města. Na Václaváku jsme hráli nějaký videohry a v Arbatu na Příkopech jsme si dali hranolky s růžovou tatarkou. Pochoutka, ten den jsem nešel na oběd do školní jídelny a stravenku jsem si pak schoval na památku. Kdyby to věděli naši, dostal bych vynadáno, že jsem ten oběd nechal propadnout. Teď už nevím, kde je tý stravence konec. Když jsem přišel večer domů, máma byla ráda, že jsem v pořádku. Ve zprávách se mluvilo něco o protistátní demonstraci a tak. Já se šel umejt, snědl jsem míchaný vajíčka, protože těch hranolek bylo málo, a v osm dávali v telce Chobotnici. Korádo měl co řešit.
Petr Teska, Praha 9
Tak to já jsem byl druhým měsícem na vojně, tehdy v kurzu leteckých techniků na letišti Mošnov. Až do poslední chvíle nám celé vedení lhalo o tom, co se děje. Na povinné sledování zpráv v půl osmé večer jsme se mohli dívat pouze do té doby, než o všem začala televize informovat pravdivě. Od toho okamžiku jsme měli večerní zprávy pro změnu zakázané. I přes striktní zákaz vycházek, a vycházení z kasáren vůbec, jsme se samozřejmě pravdu zprostředkovaně dozvěděli (i když se zpožděním). Ale úplný rozsah toho, co se děje, jsme se zjistili až někdy počátkem prosince 1989, když komunistické vedení armády muselo s pravdou ven! Samozřejmě s pravdou podle svých představ...
Ivan Šmahel, Brno
Listopad jsem už nečekal, bylo mi 53 let. Mohl jsem konečeně zaloožit katedru psychologie na PdF, kde jsem byl také 1.předsedou parlamentu. Dostal jsem jako nestraník rehabilitační docentůru. Bilancování za těch 20 je příšerné. Ne v mém oboru, ale v politice státu a jeho ekonomice. Už nevyrábíme ani zápalky, možná už je ani nepotřebujeme. Koukali jsme přes dráty do Rakouska a chtěli banány. Tak je máme. Strany se nepodařilo rozběhnout. Máme fasádovou demokracii a koketujeme s marxismem. Škoda slov.
Tomáš Oršulák, Kadaň
Jsem z menšího města na severozápadě Čech, v té době jsem chodil do prvního ročníku Gymnázia. Nepamatuji si přesně co jsem dělal 17. listopadu, ale v to období mi utkvělo několik událostí. Poprvé, když jsem od svého bratránka z VS v Praze dostal fotokopie fotografii z Prahy, kde mlátili studenty s textem (byly to asi 3-4 A4). Druhy den jsem sel na krouzek lodniho modelare, kde jsem to ukazoval jednomu z nasich vedouci a ptal se jak je to mozne ... Prisel hlavni vedouci a jemu i me vynadal, ze nas zavrou pokud to okamzite neznicime...
Ten vecer bylo setkani lidi na namesti, myslim, ze hlavnim recnikem byl p. Maly a bylo nas tam asi 50 :-) cca ze 17 tis. obyvatel, mel jsem sedivy kozich a na nem trikoloru, kterou mi mama nasla (nasi nikdy ve strane nebyli). Nasledujici den nebo pozdeji uz se to dostalo i do skoly, studenti utvorili vybor a spontanne jsme se sesli v aule, kde se to probiralo. Nejvetsi "usmevny" zazitek byl kdyz tam vtrhl skolnik (dodnes je na te skole skolnikem...), vytrhl papiry z ruky a zacal kricet na ty co mluvili, ze neodmaturuji a ze na teto skole skoncili, ze on se o to postara ... Vsichni ho vypiskali a on utekl.
Pak se slo ven a utvoril se zivy retez z hodne studentu z celeho mesta a chodilo se vykrikovali ruzna hesla... Nejhorsi je, kdyz se podivam zpet a zjistim, ze ty co aktivne podporovali a souhlasili s bitim studentu a s rezimem, dnes opet sedi na radnicich v uradech a firmach a rozhoduji a spolecnost se s nimi neumela vyporadat, tak je mi z toho trochu smutno...
Martin, Praha
V listopadu jsem se účastnil brněnských a pak i částečně pražských demonstrací. V Brně si pamatuji na první pondělní demonstrací studentů na svoboďáku, plno mladých odvážných lidí, kteří zvonili klíči a chtěli svobodu a změnu a čekali, čekali na ty vůdce z charty ale žádní tam bohužel nebyli. Sporadicky vystoupilo pouze pár herců. Byli jsme zklamání, kde ta naše opozice teda vlastně je.
Bez studentů a herců by žádná "revoluce" nebyla. Chartisti a "opozice" přišli na scénu až tehdy, kdy se to nedalo již zastavit a bylo jasné, že budou padat hlavy. Proto si myslím, že si chartisti dění v listopadu neoprávněně přivlastňují. Nastoupili později, kdy už to bylo na správné cestě a pak pomohli komunistům přežít a spolu si rozdělili korýtka... Revoluci iniciovali a vlastně i udělali v atmosféře šířící se demokracie v bývalých komunistických zemích studenti, herci a asi i komunistická StB. Tolerovali všechny akce po 17.11.1989. Byl jsem jako student u toho a vlastně jsem jen žasl, jak se to vše samo od sebe vyvíjí.
Jakub, Praha
Už je to tak dávno, že si připadám jako někdo jiný ač patřím ke generaci Husákových dětí. Rodiče nás na demonstraci pustili s konstatováním, že to organizuje SSM a že to bude pohoda, jinak jsme na podobné akce měli zaracha. Ukázalo se, že z naší třídy z gymplu tam byli všichni podstatní. Lomcovalo námi nadšení, jak se věci přiostřovaly. Trávili jsem většinu času v první řadě.
Fascinovala mne totální a naprostá solidarita i síla davu (jo, dneska mám děcka, ale tohle si hned tak neužijí ani na Technoparty). Naprosto jsem nechápal, jak někdo může zůstávat schovaný za těmi štíty. Když šlo do tuhého na Národní, byli jsem až do úplného konce a všichni jsem věděli, že tohle hned tak neskončí. Každý jsem si odnesli nějaký ten šrám. Druhý den se organizovala stávka. Vedle toho jsme se stihli se spolužáky mlátit po hlavě stočenými novinami a smát se tomu, že zvuk byl jako včera. No ... blbost mládí :-)
Lenka , Neratovice
17.11.1989 jsem se svým šestnáctiletým synem a o rok mladším synovcem lítala po Praze, protože kluk potřeboval nutně nové kalhoty a víme, jak to tenkrát vypadalo v obchodech. V době, kdy se průvod z Albertova dával do pohybu, rozhodla jsem se, že půjdeme domů, protože kluci měli chutě se podívat, co se to vlastně děje. Měla jsem děti poslušné, tak jsme jeli domů...
Od té doby vždycky, když si na ten den vzpomenu, jsem ráda, že jsem kluky donutila, aby tam nešli. Zvlášť když jsem se následně dozvěděla, že proti studentům byli nasazeni kluci z policejní školy, kde v té době můj starší syn trávil povinnou základní vojenskou službu. Jen shodou zvláštních náhod, které ač nevěřící, pokládám za zásah vyšší mocnosti, on ještě nebyl po přísaze, tak se zásahu na Národní nezúčastnil.
Nedovedu si představit, že by na Národní stáli proti sobě moji dva synové, každý na jiné straně barikády. V našem případě se tak nestalo, ale z pozdějších akcí se dalo vysledovat, že nejeden příslušník VB, který tam byl, to odnesl psychicky a má jistě strašné vzpomínky na celý život. Komunistická moc je donutila stát proti svým kamarádům...
Dnes, naštěstí, již každý má svobodnou vůli, jestli na vojnu půjde nebo ne. Všichni máme svobodu jednat podle svého přesvědčení. Bohužel, politiku, potažmo zákony pro celou společnost, dál vytvářejí jen ti ze spodních pater společnosti. A podle toho to taky vypadá. Jsme tedy, svým způsobem stále tlačeni někam, kde bychom vlastně ani být nechtěli. Velká škoda, že jsme nedovedli lépe využít příležitosti, kterou 17. listopad 1989 s sebou nesl!
Bára, Praha
Já jsem také byla na demonstraci, bylo mi tehdy 17 a něco. Náhodou jsem se ten vracela z knihovnické školy metrem a tramvají, viděla jsem nachystané antony u Novoměstské radnice. Krátce před čtvrtou hodinou jsme viděly z okna našeho bytu z Na Hrádku do Vyšehradské já, máma a babička davy študáků směřující z Karláku na Albertov. Mně a mámě to nedalo, sebraly jsme zbytky svíček od Vánoc a vyrazily jsme také na demonstraci, bylo mi tehdy 17 a něco. Došly jsme s průvodem z Albertova do Vyšehradské ulice, šíleně, nadšeně skandovala. Zažívaly parádní atmosféru demonstrace.
Byla nám hrozná kosa, tak jsem šly domů. Viděly jsem s mámou, kordon policistů zatýkající první demonstranty, blokující čelo průvodu do směrem na Václavské náměstí. Zdálo se nám to docela poklidné. Dokonce se naše babička koukala od sousedů. Až pak večer ze Svobodné Evropy jsme se dozvěděly, co se stalo večer na Národní.
Dana, Praha
17.11. 1989. Tak tohle datum nikdy nezapomenu, nejenom proto, co zásadního se ten stalo pro celou republiku, ale bohužel i pro jednu osobní tragédii, která mne ten potkala. Byl pátek a celý týden jsem se těšila, že s kamarádkami vyrazíme na taneční zábavu, podotýkám, že jsem v té době nebydlela v Praze, a tak víkendové zábavy patřily mezi to málo zpestření nudných dnů v menším městě.
Jak moc jsem se na ten pátek těšila, o to strašněji skončil. Cestou domů z té zábavy se v autě zabil můj nejlepší kamarád, s kterým jsem vyrůstala v jedné ulici, prostě si jen sedl do nesprávného auta v nesprávnou chvíli. A tak i když tento den je jedním z nejzásadnějších v dějinách naší země, pro mně zůstává jedním z nejhorších v mém životě.
Michal Němeček, Praha
Na Albertově jsem byl jako mladý kantor s kolegou Honzou již půl hodiny předem, protože jsme očekávali hodně lidí a čekali jsme, že kdo, když ne študáci a kdy, když ne teď (1939,1969,1989)! Po projevech jsem plný nadšení pěšky odešel do kina Světozor, kde jsem měl sraz se svou ženou a poprvé po půl roce jsme společně mohli vyrazit za kulturou, protože našeho synka hlídala naše máti. Po skončení filmu jsme pospíchali rovnou do metra a ani ve snu mě nenapadlo, co se děje kousek odsud na Národní. To jsem se dozvěděl až druhý den po telefonu od kolegy, který došel až tam.
Typické pro onu dobu bylo, že ředitel naší průmyslovky v pondělí vůbec nepřišel, protože dobře věděl, že se něco bude dít a on nevěděl jak se zachovat a tím nám vše hodně zjednodušil a sobě podepsal rozsudek.
Škoda jen, že se hned od prvních chvil začali na náměstích objevovat vedle těch správných lidí i ti, jak já říkám "umazaní" bolševici, ať už z roku 68 nebo i ti čerství. Jak to dopadlo víme všichni a plně souhlasím s paní Chramostovou, že bude potřeba několika generací, aby už zde po komunistech nikdo ani nevzdechnul. A čím dříve se zakážou tím lépe pro nás!
Michaela, Praha
V listopadu 89 mi bylo necelých třicet let. Moje matka co si pamatuji od dětství poslouchala rádio- Svobodnou Evropu. Už od poloviny osmdesátých let říkala, že už bude brzy komoušům konec, mnoho věcí mi jako dítěti vysvětlovala. Bohužel se toho nedočkala, zemřela 27 měsíců před 17. listopadem 89. Píši to jako památku na ní, nikdy nikdo v naší rodině nebyl v KSČ, matku po roce 1948 vyhodili z Filosofické fakulty proto, že byla členem klubu přátel USA. Její legitimaci z roku 1946 mám pořád na památku.
V listopadu 1989 jsme s manželem a synem bydleli v Krakovské ul., chodili jsme pravidelně na všechny demonstrace jak na Václavském nám., tak na Letnou. Po skončení demonstrací se u nás scházelo tak 20 až 30 lidí na televizní zprávy a sledovali jsme, kdy už konečně v té televizi řeknou pravdu o všech událostech z té doby. Každý večer jsem ve všech oknech měla rozsvícené svíčky jako symbol vzdoru.Jsem velmi šťastná, že jsem se svobody dožila, velice si toho vážím.
Ivana Gášková
V roce 1989 jsem začala chodit do první třídy. Jasně si ale pamatuju na podzimní/zimní večery, kdy moji rodiče s napětím sledovali televizi a zprávy o aktuálním dění. Vybavuju si, jako by to bylo včera, jak sedíme v kuchyni při večeři a koukáme v televizi na Havla na balkoně Melantrichu. Do paměti se mi taky vryla mimo jiné Motlitba pro Martu, při které, když ji slyším, mi pokaždé běhá mráz po zádech.
Ačkoli mi tenkrát bylo šest a půl roku, hrozně mě zajímalo, co se to kolem děje. No a asi v té době se v mé malinké hlavičce začala rodit myšlenka, že tomu chci přijít na kloub. Ta touha o hodně let později vyústila v mé absolvování politologie :-)
Sandokan
Listopad 1989 v baště komunismu na severní Moravě probíhal trochu jinak, tento komunisty privilegovaný kraj se probouzel velmi pomalu. Komouši a estébáci zde byli dlouho velmi mocní. Zakuklili se až později a chvíli se potom skutečně báli,ale jen chvíli. Dnes stále vítězí téměř ve všech volbách.
Ivan Fišer, Praha
Albertov jsem nestihl, protože jsem byl na odpolední přednášce v nemocnici, vlekla se jako hlemýžď a já koukal na hodinky a byl jsem jako na trní, protože jsem cítil, že se něco bude dít, vyběhl jsem z Fakultní nemocnice a běžel jsem kolem Botanické zahrady směrem na Výtoň, stihl jsem průvod v Botičské, pochod po nábřeží kolem Národního, kde nám za skly (Nové scény?) mávali Jiří Bartoška s Borisem Rössnerem, byl jsem na Národní, od začátku do konce, stál jsem asi ve 2. řadě před bílými helmami vpravo u Reduty, opíral se o značku, která je tam dodnes, pochopil jsem, že to je past, ale zpíval jsem dále všechny písně, We shall overcome, Ó řebíčku atd., potkal jsem tam statečného bratrance, kterého později v podloubí ztloukli, od kterého jsem ale byl odtržen obrovským tlakem, když zezadu zatlačily transportéry, bál jsem se, že mi praskne hrudník, a tak jsem se hodně zhluboka nadechoval, vážně to byla ohromná síla, viděl jsem červené barety skákat přes třímetrovou ohradu v proluce, kde byli zřejmě připraveni, ať mi někdo říká, že to nebyli parašutisti.
Zůstal jsem téměř do úplného konce, věděl jsem, že to je hop nebo trop, bál jsem se, že nás kluky rozstřílejí jako na Tchien-an-men, když holky vytahovali z davu a pouštěli ven, ale byl to nejkrásnější a nejsilnější zážitek mého života, kolem mne svištěly pendreky, ale mně se náhodou nic nestalo, podobně jako v lednu na Václaváku, kde taky stříkala krev těsně kolem mne, dav mnou smýkl zprava od Reduty doleva k pasáži Metro, kde jsem potkal dalšího kamaráda, pak kolem bývalého kadeřnictví směrem k Paukertovi, kde štěkali psi bez náhubků a bílé přílby a červené barety nebo obyčejní policajti s výrazem šílenství v očích (myslel jsem, že dostali drogy, ale asi se jen báli) nás strkaly do autobusů, ale těsně před nosem mi autobus zavřel dveře a ve chvíli čekání na další, s chvilkovým ochabnutím pozornosti těch řezníků, jsem proklouzl Mikulandskou do Myší díry a do Spálené a na Karlák, kde jsem s třesoucíma se nohama nastoupil do tramvaje a plný vzrušení a dojetí jsem jel domů do Podolí, kde jsem to vyprávěl rodičům, kteří na mě byli pyšní, přestože se o mě moc báli.
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
