„Super Horst“ se loučí aneb smutný konec německého prezidenta

Vedle pocitů překvapení, šoku, lítosti se ale také na adresu Köhlera objevuje kritika. Nicméně je jasné, že se tímto krokem zapsal velkým písmem do historie německé politiky. Jako první prezident náhle složil předčasně funkci. Před ním rezignoval před dokončením prezidentského úřadu koncem šedesátých let pouze Heinrich Lübke, a to ze zdravotních důvodů a s osmi měsíčním předstihem. Co stálo za tak náhlým rozhodnutím Köhlera, který během pronášení svých posledních slov v úřadě neměl daleko k slzám? Člověka, který ve své zemi patřil dlouhá léta k nejoblíbenějším politikům?

Při zpáteční cestě ze světové výstavy EXPO 2010 v Šanghaji 22. května Köhler překvapivě navštívil také německé vojenské jednotky umístěné v Afghánistánu. Jeho záměrem bylo nejspíše podpořit je při této náročné zahraniční vojenské misi. Během této návštěvy poskytl německý prezident také krátké interview pro rozhlasovou stanici Deutschlandradio, ve kterém uvedl, že země jako Spolková republika Německo „s její orientací a zároveň závislostí na zahraničním obchodu si musí být vědoma toho, že v nouzovém případě je k obhájení našich zájmů nutná také vojenská zahraniční mise, např. kvůli volným obchodním cestám“. Problémem celého sdělení, na který upozorňují komentátoři týdeníku Spiegel, je přitom skutečnost, že jeho vyjádření vyznělo jako obhajoba válek kvůli hospodářským zájmům. Navíc v souvislosti s afghánskou zahraniční misí, ožehavým to tématem v současném Německu. 

Zpočátku si inkriminované pasáže nikdo ani nevšimnul, ale po zveřejnění interview v internetové verzi týdeníku Spiegel se na hlavu Köhlera strhla vlna kritiky ze všech stran.  Jejím sjednocujícím heslem bylo, vedle dalších bodů, především ohrazení se proti myšlence, že Německo vede kvůli svým hospodářským zájmům války. Nyní již bývalý spolkový prezident Köhler se cítí „špatně pochopen“ a slovy svého tiskového mluvčího prohlásil, že se jeho vyjádření nevztahovala k afghánské misi, nýbrž například k mezinárodní misi proti pirátům při somálském pobřeží. Köhler během včerejší tiskové konference zásadně odmítl obviňování z podpory zahraniční mise v Afghánistánu kvůli zajištění hospodářských zájmů.

V květnu minulého roku byl Horst Köhler, od roku 1949 v pořadí jako devátý, znovu zvolen spolkovým prezidentem. Bývalý státní tajemník na ministerstvu financí a ředitel Mezinárodního měnového fondu vykonával prezidentský úřad od roku 2004, kdy jej nominovala Křesťanskodemokratická a Křesťanskosociální unie spolu se svobodnými demokraty, nyní vládnoucí ve stejném složení v Berlíně. Vzhledem k profesnímu zaměření byl Köhler sice napojen na politické prostředí, ale nikdy se v něm aktivně nepohyboval. Během jeho úřadování se dle komentátora týdeníku Spiegel Rolanda Nellese ukázalo, že Köhler se do prezidentského úřadu příliš nehodí. Proto byl nešťastným prezidentem a proto se ho takovým způsobem dotkla kritika na jeho osobu z minulého týdne. Zároveň také při této debatě nejspíše postrádal podporu ze strany německé kancléřky Angely Merkelové a dalších politiků ze stran, které ho nominovaly. Cítil se osamocen. Dle politologa a Köhlerova životopisce Gerda Langgutha stála za jeho rezignací právě neschopnost vyrovnat se s kritikou a zároveň jeho politická nezkušenost. Před výkonem úřadu prezidenta byl vždy jen vysokým úředníkem a nikdy nemusel vysvětlovat svoji politiku.

Jak ale vhodně připomíná Nelles, prezident nesmí rezignovat jen kvůli tomu, že byl kritizován. V tomto případě jde o „přehnanou reakci, která prezidentskému úřadu nepřísluší“. Stejný názor zastává i předseda strany Zelených Cem Özdemir: „Odpovědná hlava demokratického státu se vyznačuje tím, že je schopna takovou kritiku snést a umí se s ní i vypořádat“. To Köhler bohužel nedokázal. Podle deníku Süddeutsche Zeitung je jeho čin nezodpovědný, navíc v době, kdy je země v hospodářské krizi, znásobené problémy okolo eura.

Dle Základního zákona, německé ústavy, přebírá dočasně funkci prezidenta sociálnědemokratický politik Jens Böhrnsen, předseda Spolkové rady a starosta Brém. Do 30. června musí Parlamentární shromáždění, které se schází jen při této příležitosti, zvolit nového prezidenta. S ohledem na silné zastoupení berlínských vládnoucích stran v tomto orgánu vzejde nový spolkový prezident s největší pravděpodobností právě z tohoto tábora. Mezi kandidáty se již objevují jména jako např. nynějšího ministra financí Wolfganga Schäubleho z CDU, bývalého předsedy CSU Edmunda Stoibera, dosluhujícího ministerského předsedy Severního Porýní Vestfálska Jürgena Rüttgerse (rovněž z Unie) a dalších.

Na závěr se nabízí otázka, zda během výše zmíněného interview nedošlo pouze k nešťastné formulaci. Ale na takovou obhajobu je již vzhledem k turbulentnímu vývoji od včerejší překvapivé tiskové konference příliš pozdě. Náhle tak odchází prezident, který si vysloužil četné zásluhy, ale zároveň také člověk, který si nikdy nepřál být politikem. Německo je šokováno, ztratilo svého „Super Horsta“ a bude nějaký čas trvat, než se s tím smíří. Současnou míru udivení nad šokujícím krokem Horsta Köhlera asi nejlépe vystihují slova křesťanskodemokratické ministryně školství Annette Schavanové: „Stěží tomu mohu uvěřit.“

Pavel Dvořák

Autor je členem Evropského programu AMO