Když asociace, která má celkem dvacet členů, vymyslí soutěž, ve které chce rozdat téměř padesát cen, může jít jen o dvě věci. Ztrátu soudnosti a nebo o public relations. V tomto případě je správně druhý bod a řeč je o Českých cenách za PR, které se vyhlašovaly minulý týden. Jakkoliv byl předávací ceremoniál příjemný, tak každému muselo již v jeho průběhu dojít, že hlavním cílem akce je, aby si co nejvíce z členů této asociace odneslo nějakou tu rourku s diplomem. Nic proti tomu, pokud to z akce nečpí, pak je to asi i v pořádku. Prostě podle PR principu, když mě nikdo nepochválí, musím to udělat sám. Stejně tak to dělají i jiné asociace. Trochu mě možná překvapilo, jak nadšený potlesk vzbudil projev, ve kterém kdosi adoroval PR na úkor reklamy proboha, to je snad v době komplexní komunikace již pasé). A právě v ten moment jsem si uvědomil, co je z řady lidí v sále cítit nejvíc – málo sebejistoty. Ze sebe, ale i z toho, co a kde vlastně dělají. A musím poznamenat, že to není nic dramatického, jen je to znak určité nedospělosti tohoto oboru u nás. O den později jsem večer dorazil na akci Aegisu, která spočívá v letním neformálním setkání na dvoře mediálních agentur Vizeum a Carat. A to je prostě příklad akce, tak jak má být. Unikátní. Nepříliš pompézní, ale přece taková, kam lidi miří. Už proto, že si mají co říci.
Nejdřív zrušili bakalářské práce, teď VŠE zkrátí studium na magistra u poptávaného oboru
Pouhý rok výuky, pak několikaměsíční praxe a diplomová práce bude nově stačit k získání magisterského titulu. A to na Fakultě podnikohospodářské...
26. 4. 2024 ▪ 4 min. čtení