Když mě nikdo nepochválí, tak to udělám sám

Když asociace, která má celkem dvacet členů, vymyslí soutěž, ve které chce rozdat téměř padesát cen, může jít jen o dvě věci. Ztrátu soudnosti a nebo o public relations. V tomto případě je správně druhý bod a řeč je o Českých cenách za PR, které se vyhlašovaly minulý týden. Jakkoliv byl předávací ceremoniál příjemný, tak každému muselo již v jeho průběhu dojít, že hlavním cílem akce je, aby si co nejvíce z členů této asociace odneslo nějakou tu rourku s diplomem. Nic proti tomu, pokud to z akce nečpí, pak je to asi i v pořádku. Prostě podle PR principu, když mě nikdo nepochválí, musím to udělat sám. Stejně tak to dělají i jiné asociace. Trochu mě možná překvapilo, jak nadšený potlesk vzbudil projev, ve kterém kdosi adoroval PR na úkor reklamy proboha, to je snad v době komplexní komunikace již pasé). A právě v ten moment jsem si uvědomil, co je z řady lidí v sále cítit nejvíc – málo sebejistoty. Ze sebe, ale i z toho, co a kde vlastně dělají. A musím  poznamenat, že to není nic dramatického, jen je to znak určité nedospělosti tohoto oboru u nás. O den později jsem večer dorazil na akci Aegisu, která spočívá v letním neformálním setkání na dvoře mediálních agentur Vizeum a Carat. A to je prostě příklad akce, tak jak má být. Unikátní. Nepříliš pompézní, ale přece taková, kam lidi miří. Už proto, že si mají co říci.