Indián ztracený v Stingově byznysu

Jsem hudební zabedněnec. Slavná či méně slavná jména hudebního showbyznysu mi nic neříkají, unikají mimo mě a ani zbla mě nelákají. U mě zájem o hudbu jako obyčejného posluchače skončil někde u Beatles a lidovek Latinské Ameriky. Nepopírám, že je to i generační záležitost. Nicméně když jsem nedávno jel po Praze a viděl plakát se jménem Sting, tak jsem si vzpomněl na naše setkání, i když on je ve své velikosti pochopitelně nezaznamenal. Já velmi. To, že dává peníze na ochranu amazonských deštných lesů je jistě chvályhodné. Nelze však nevidět, že to chytře využívá k marketingu ve svém byznysu a touto exotickou profilací vložené dary jistě získává výhodně zpět.

 

Bylo to v roce 1989, kdy se v brazilské Altamiře na soutoku řek Xingú a Amazonas pořádalo první setkání šamanů, náčelníků a válečníků Brazílie. Altamira je taková ztracená varta, která měla zářit na hlavním tahu slavného projektu transamazonské dálnice. Projekt díky pralesu Amazonie, který brání sám sebe svou agresivitou, zkolaboval.

Setkání vyvolal jiný projekt ničící přírodu Amazonie: obrovská hydroelektrárna na řece Xingú. Indiánské protestní shromáždění za hojné účasti indiánských představitelů z Brazílie bylo podpořeno kolegy od Aljašky po Ohňovou zemi. Zde jsem se opětovně setkal s indiánským šéfem Národního parku Xingú Megaromem či náčelníkem kmene Txucahameů Raonim. Poznal jsem tu i náčelníky bojovných Xavantů Celestina a Jurunu (tehdy jediný indián v Kongresu Brazílie) a významného náčelníka Yanomamů Kopenahua, který byl čerstvým nositelem ceny Global 500 a desítky dalších indiánů. Všichni slavnostně oblečeni v nádherných péřových čelenkách a ozdobách s tvářemi často namalovanými válečnými barvami. Týden hájili svá práva proti elektrárenské firmě před zaplavením, kterým by ztratili možnosti rybaření, tedy základního způsobu své tradiční obživy. Boj vyhráli a zpocený šéf firmy byl rád, že přežil obsekávání své hlavy mačetou jednou rozlícenou indiánkou, která tak dala najevo jeho virtuální smrt.

Netušil, která bije Tehdy se objevil Sting. Přilákal jej hlavně indiánský hromotluk, náčelník Raoni, svou výškou i atraktivností hraničící podle našich měřítek s „divošským“ vzhledem: obrovská zelená péřová čelenka a velký dřevěný kotouč vsazený do proříznutého spodního rtu. To je tradiční ozdoba typická pro jeho kmen Txucahameů. Sting v jeho vzhledu určitě viděl lákadlo pro návštěvníky svých koncertů. Začal jej přemlouvat, aby s ním jel jako doprovod světového turné.

Vůbec se mi to nelíbilo.

Raoni je rozený válečník, který si dovede poradit i s vetřelci na jejich kmenovém území. Naposledy svým válečným kyjem umlátil k smrti čtrnáct dřevorubců, kteří nedbali na jeho výzvy. Jenže s obchodníkem showbyznysu, jakým je Sting, neměl Raoni šanci. Nechápe, co je showbyznys, ve kterém se dá vydělat na všem novém, neotřelém, lákavém, udivujícím.

Marně jsem ho varoval. Jel s ním. Časem vyšla deska, na jejímž přebalu „zářil“ zkormoucený Raoni v nepatřičném ponču z And. Sting tedy prodával hudbu i díky Raonimu, jenž netušil, která bije.

Co z toho Raoni měl? Nevím. Ale jistě nic moc a navíc ztrátu času, kdy chyběl svým lidem jako náčelník a válečník. Sting ho sice vrátil do džungle živého, ale jistě narušil jeho panenskou duši bělošskou hamižností a pachtěním se za bohatstvím. To je indiánům cizí, ba přímo odpudivé. Sting tak pro mě tehdy už zcela ztratil svůj glanc jako člověk, ať umí zpívat, nebo ne. Doufám jen, že Raoniho nenakazil tímto virem našeho tržního mechanismu, který původní přírodní národy, nejen v Amazonii, ničí do základu. Raději tedy někdy uvidím Raoniho v džungli než Stinga v Praze.

(psáno pro Lidové noviny 29.7.2010)