Německo a libyjská krize: rozčarování, nejistota a schizofrenie

Na ministra zahraničí Westerwelleho i kancléřku Merkelovou se následně sesypala kritika doslova ze všech stran. Spojenci obviňují Německo z nepředvídatelnosti a nedostatku loajality. Domácí tisk píše o „katastrofálním selhání“ a „totálních škodách“ na straně německé diplomacie. Ostrá slova zaznívají ze strany opozičních zelených a části sociálních demokratů, rozčarování dávají opatrně najevo i parlamentní špičky CDU.

Se spojenci, ale ne na jejich straně

Ze strany Německa se v každém případě jedná o velkou diplomatickou chybou, která poškodila jeho důvěryhodnost a vztahy k unijním partnerům.  Zatímco Paříž a Londýn poprvé po několika desetiletích dokázaly při řešení krize v Libyi přebrat iniciativu, prosadit vlastní řešení vůči Washingtonu a vyjednat pro něj toleranci Moskvy a Pekingu, Berlín byl spíše překážkou než partnerem. Poučení, které si z toho Francouzi a Britové odnesou, zřejmě nebude příliš příznivé pro projekt Společné bezpečnostní a obranné politiky EU.

Němci si svou izolaci rychle uvědomili a od pátku vyvíjejí horečné aktivity, kterými se snaží akci podpořit alespoň zprostředkovaně, např. uvolněním rukou spojenců v Afghánistánu. Merkelová i Westerwelle navíc opakovaně zdůrazňují zájem SRN na úspěšném prosazení rezoluce 1973, pro kterou několik hodin předtím odmítli hlasovat. Spolková republika se tím dostává do schizofrenní situace, která daleko překonává tradiční nejistoty a dilemata ve vztahu k použití vojenské síly.

Qui bono?

Proč vlastně Německo libyjskou rezoluci nepodpořilo a co tím sledovalo? Vysvětlení, že SRN se akce nehodlala vojensky zúčastnit, a proto pro ni nehlasovala, nedává velký smysl – mezi zasazením akce do rámce mezinárodního práva a podílem na její implementaci není žádná přímá souvislost.

Hrály tedy roli nadcházející zemské volby, ve kterých zejména Westerwelleho liberálové (FDP) bojují doslova o každý hlas? Taková logika by byla velice naivní. Zklamání voličů FDP pramení především z  domácí politiky strany a pacifisté stejně tradičně volí spíše levici. Zásah má navíc u veřejnosti většinovou podporu.

Byla snad v pozadí snaha získat body v Pekingu a Moskvě? Tato úvaha je spíše z říše konspiračních teorií. Berlín je pro obě země především obchodním partnerem, gesta na půdě OSN nemají velký význam a bylo by krajně neprozíravé, kdyby kvůli nim SRN riskovala kredit u partnerů v NATO a EU. Rusko i Čína si navíc nad Kaddáfím de facto umyly ruce.

Skutečné pozadí jedné z největších chyb německé diplomacie od konce studené války bude možná rozkryto až v průběhu let, ale pojďme si trochu zaspekulovat: Německé rozhodování bylo od počátku složité, vzhledem k rozporu mezi důrazem na lidská práva a reflexivním odporem k nasazení vojenské síly. V tomto duchu byla koncipována všechna oficiální vyjádření před samotným jednáním v Radě bezpečnosti. Westerwelleho úřad zjevně podcenil přípravu, když předpokládal, že rezoluce ztroskotá na rusko-čínském vetu. Pro výslednou situaci dost možná neměl přichystaný (a vládou autorizovaný) žádný scénář. Pozornost politiků byla navíc rozptýlena japonskou katastrofou a zemskými volbami. Ve chvíli, kdy vývoj v OSN nabral rychlý a nečekaný spád, tak finální rozhodnutí spočívalo na samotném ministrovi, který se musel spolehnout na svůj instinkt a nanejvýš několik nejbližších spolupracovníků.

Westerwelle pod tlakem selhal a postavil svou zemi do velice choulostivé situace. Nelze ovšem vinit pouze jeho, základním problémem je dlouhodobá nevyjasněnost směřování německé zahraniční a bezpečnostní politiky, která klade v rozhodující chvíli enormní požadavky na konkrétní jedince. Současný ministr zahraničí není prvním, kdo se s nimi nedokázal vyrovnat. 

Jakub Eberle

Autor působí v Asociaci pro mezinárodní otázky