Jsou podnikatelé na odstřel?

Abych zabránil nedorozumění, musím předeslat, že pod pojmem podnikatel zde mám na mysli zejména malé a střední podnikatele, tj. nezávislé a samostatně podnikající fyzické osoby a malé a střední právnické osoby (zejména s.r.o. a a.s.). Velké podnikatele (obvykle ve formě a.s. nebo s.r.o.) lze totiž z podstaty věci považovat za příliš zkorumpované státní mocí, než aby je bylo možno pokládat za samostatné a na státu (nebo na jiné podobné entitě) nezávislé.

Co mne osobně k výše uvedeném tvrzení vede? Tak je to zejména moje více jak 15-letá praxe daňového poradce, ve které jsem měl možnost vidět zblízka mnoho malých a středních podnikatelů. S tím souvisí i stejně dlouhou dobu trvající prakticky denní kontakt se státní mocí, zejména v oblasti správy daní, ale i ve výkonu ostatní státní správy dotýkající se podnikatelů, a také s justicí. Kromě toho jako kterýkoli jiný český občan sleduji (nebo jsem snad spíše zasažen) sdělovací prostředky a názory veřejnosti.

Proč si tedy konkrétně myslím, že jsou podnikatelé na odstřel? Dovoluji si uvést některé zásadní argumenty (pořadí je spíše náhodné a nemá žádnou relevanci):

1) Veškeré (téměř – čest výjimkám) sdělovací prostředky ať už úmyslně nebo mimoděk rozdělují ve svých zprávách lidi na občany a na podnikatele. Proč právě toto dělení, proč ne třeba na občany a na státní úředníky? Nebo na státní úředníky a pobírače státních dávek a dotací na jedné straně a na produktivní občany na druhé straně, resp. na okrádající (a jejich přisluhovače) a na okradené? Přitom (při vědomí obvyklé novinářské praxe) se v médiích vyskytují téměř výhradně pouze šokující nebo jinak negativní zprávy, a pak samozřejmě taková zpráva „podnikatel XY provedl to a to“ zní zcela jinak než zpráva „občan XY provedl to a to“. Současně platí, že zpráva typu „soustružník XY provedl to a to“ nebo „referent magistrátu XY provedl to a to“ se téměř nevyskytují, protože takové zprávy novináři většinou uvedou takto „pan (paní) XY provedl to a to“. Navíc platí, že novináři často nemají ani jasno v tom, kdo je a kdo není podnikatel (ve smyslu pozitivně právní definice dle § 2 odst. 2 ObchZ), když velmi často za podnikatele označují i členy statutárních či jiných orgánů právnických osob nebo dokonce pouze společníky právnických osob, kteří zcela evidentně podnikateli vůbec nejsou. Proto bych se moc přimlouval, aby novináři tuto praxi pokud možno co nejdříve opustili a tím ukončili jejich zasahování do vědomí jejich čtenářů (posluchačů nebo diváků), kteří pod vlivem tohoto dělení se pak nemohou zbavit pocitu, že všechny nepravosti páchají pouze podnikatelé, zatímco ti „ostatní“ občané jsou vždy ti pouze slušní. Přitom procento slušných lidí je samozřejmě mezi podnikateli stejně tak vysoké (nebo tak nízké) jako v jakékoli jiné skupině občanů.

2) Malo- a středněpodnikatelský stav v této zemi prakticky nikdo viditelně nezastupuje. Přes všechny teoretické či pouze obecné proklamace to není ani jedna z relevantních politických stran (a a to ani z těch „pravicových“), a dokonce ani žádné cechovní nebo stavovské sdružení či hospodářská (či obdobná) komora. Dílem to je zřejmě jejich malou aktivitou (když ne přímo cílenou a programovou nechutí) a dílem (a možná větším) to je dáno tím, že relevantní sdělovací prostředky těmto stranám, sdružením, komorám či spolkům dávají jen marginální (pokud vůbec nějaký) prostor. Ptám se, je to záměr nebo jen náhoda nebo neschopnost. Pokud je to záměr, je potřeba si klást otázku, v čím zájmu je to. A odpověď je nasnadě-v zájmu všech těch, kterým vyhovuje současný stav silného a do všeho zasahujícího státu (tedy státních zaměstnanců, pobíračů dotací a státních dávek, věřitelů státu) je, aby byla umlčena taková nezávislá skupina (kterou z logiky věci tvoří zejména malí a střední, a tedy na státu prakticky nezávislí, podnikatelé), která si ještě zachovala to privilegium mít vlastní filozofický a politický názor a tedy nebýt jako většina ostatní vlivné části společnosti vždy za každou cenu „politicky korektní“ (rozuměj: říkat jen to, co se očekává, že se chce slyšet, a ne to, co si opravdu myslím).

3) Veškeré změny legislativy (a to nejen v oblasti daní a pojistného) za posledních cca. 10 let jsou téměř výhradně k tíži právě zmíněného malo- a středněpodnikatelského stavu. Ale většinová společnost se to z relevantních sdělovacích prostředků prakticky nedozví, protože tyto věnují velkou pozornost zcela jiným skupinám, například odborům ( a to ještě zejména těm, které zastupující státní zaměstnance) nebo lékařům zaměstnaným v nemocnicích (abych uvedl jen příklady z poslední doby aniž bych tímto výběrem cokoli sledoval). Je to samozřejmě i proto, že zatímco zaměstnanci se dobách pařížské komuny zajistili „právo“ na stávku, tak podnikatelé žádný takový viditelný a tak silný nástroj na upozornění na svůj neúnosný stav nemají. A tak běžný konzument většinových sdělovacích prostředků snadno podléhá pocitu, že podnikatelé vlastně žádný problém nemají, ale ti zaměstnanci (a to dokonce ti státní), ti trpí!

4) Nejde přitom pouze jen o samotné změny obsahu příslušných zákonů (a tedy změny obsahu práv a povinností a procesů), ale také o to, že se změny provádí tak často a tak vždy na poslední chvíli, že i pro velmi snaživého podnikatele je prakticky nemožné, se všemi změnami seznámit, natož aby je mohl v praxi aplikovat. Tolik proklamovaný princip právní jistoty (včetně principu předvídatelnosti) je pak samozřejmě pouze teoreticko-právním výkřikem než že by měl cokoli společného s praxí.

5) Příkladem z poslední doby dokládající výše uvedené je například novela zákona o DPH, která z účinností od 1. 4. 2011 zavádí pro podnikatele opět velmi výrazné oslabení jejich práv a posílení jejich povinností vůči státu při současném posílení právní nejistoty (nepředvídatelnosti). Jde například o to, že se zde zavádí ručení za DPH, které neodvede dodavatel (viz můj post z 28.1.2011), nebo že se nárok na odpočet DPH bude odvíjet od data, kdy dojde faktura (daňový doklad), což přináší neuvěřitelné a zbytečné komplikace a nejistotu pro každého plátce DPH. Dle vlády se jedná o instrumenty v boji proti daňovým únikům, přitom je zřejmé, že kdyby stát opravdu chtěl, pak těch pár podvodníků na DPH  „pochytá“ a nemusí kvůli tomu zavádět takováto opatření, ,která ve svém důsledků neúnosně zasahují a dokonce až kriminalizují podnikatelskou činnost všech podnikatelů

6) V poslední době lze sledovat, že se s čím dál tím větší intenzitou šíří myšlenka, že by se mělo zvýšit odvodové zatížení podnikatelů ve formě fyzických osob, většinou s odůvodněním, že snad prý mají výrazné odvodové zvýhodnění oproti zaměstnancům. S tím si dovolím výrazně nesouhlasit a bojovat proti tomuto zjednodušení a snad spíše až úmyslné lži. Nemám teď dostatečný prostor (někdy příště) pro rozvedení argumentace, ale snad jen velmi stručně: nejde jen o prostý aritmetický výpočet nebo prostou statistiku, ale přeci také o to, že podnikání ve formě fyzické osoby je zcela o jiném právním postavení (zejména: plné ručení veškerým svým majetkem) než má právnická osoba. Fyzická osoba je osobou přirozenou (tedy na existenci státu či zákonů nezávislou), zatímco právnická osoba je osobou umělou (zřízenou a existující jen a na základě zákona). A ještě jeden velmi jednoduchý argument: kdyby bylo podnikání ve formě fyzických osoba tak výhodné, jak se snaží tvrdit výše uvedený názor, pak bychom asi nepozorovali již několik let trvající stav, kdy počet aktivních podnikatelů trvale klesá.

 A na závěr, proč že jsem zde tento text uvedl? Inu v bláhové naději, že se podaří alespoň něco málo změnit, či přinejmenším na tento problém upozornit také někoho, kdo má větší než já vliv věci změnit.