Mladí Španělé nevěří v manželství

Dnešní Španělsko umožňuje několik typů legálních svazků. Od roku 2005, jako jedna z prvních evropských zemí, dokonce i manželství homosexuální. Manželství jsou dvojího typu, v kostele nebo civilní formou na úřadě, od roku 2009 převažuje druhý typ. Dále existuje registrovaný vztah druh-družka, který partnerům zaručuje téměř stejná práva jako v manželství. Homosexuální manželství jsou možná pouze civilním obřadem.

Statistiky vypovídají o rapidním snižovaní uzavíraných manželství, v roce 2004 to bylo pouhých 216 149 párů. Pokles uzavíraných manželství se ještě více urychlil s nástupem krize, v roce 2009 se vzalo už jen 177 144 párů. Zvyšuje se také průměrný věk snoubenců, kteří vstupují do prvního svazku, u mužů 33 let a u žen 30,8 let. Tendence je však taková, že stále více párů dává přednost „žití na hromádce“. Podle posledních průzkumů, více než 19 % párů, které spolu žijí, se nevzaly. Přitom v roce 2001 to bylo pouhých 9 %.

Mluví se o větší toleranci ve španělské společnosti, ačkoliv profesor sociologie na madridské Univerzitě Complutense Julio Iglesias de Ussel tvrdí, že tato tolerance je ve skutečnosti „lhostejnost“ a že španělská situace je podobná situaci celoevropské.

Ivana (36) a Alejandro (36) jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří mají dva syny, Nicoláse (4) a Guillerma (1,5). Nevzali se a ani nevyužili práva registrovat svůj vztah jako druh-družka. „Nevěříme v manželství a dosud jsme to k ničemu nepotřebovali. Pro nás to znamená pouhý byrokratický krok. Ale příští rok máme naplánovanou svatbu. Důvodem je to, že Alejandrovi dají v zaměstnání mimořádnou odměnu ve výši 2,5 platů a dva týdny placeného volna, mně tři týdny placeného volna, bez peněz. Jediným důvodem je udělat si pořádnou dovolenou. Chtěla bych jet do New Yorku, Alejandrovi se tam zrovna moc nechce, takže ještě není rozhodnuto. Pojedeme samozřejmě bez dětí. Už jsme se chtěli vzít před 5 lety z těch samých důvodů, ale právě jsem otěhotněla, tak bychom si „líbánky“ moc neužili,“ říká Ivana.

Na otázku, zda nemají strach z následků, kdyby se jednomu něco stalo, reaguje Alejandro: „Ve Španělsku, jakmile máš děti, ať jsme svoji nebo ne, všechno dědí děti, pozůstalý rodič dětí je správcem majetku, dokud nejsou plnoletí. Oba jsme uzavřeli poslední vůli ve prospěch toho druhého, legálně máme vše ošetřeno.“ Ptám se, zda ze současného stavu plynou nějaké výhody: „Když děláme roční daňové přiznání, jako svobodné matce mi vrátí o trochu víc peněz, než kdybychom byli svoji, ale takový rozdíl to zase není,“ říká Ivana. Nebýt svoji není ani problémem v případě narození dětí. „Ne, jedině že na matriku musíme dojít nahlásit děti oba dva společně. V případě manželství stačí pouze jeden z rodičů.“

Ptám se, zda jsou věřící, a pokud ano, zda jim „žití na divoko“ nezpůsobuje nějaký konflikt s jejich vírou. „Oba dva jsme křtěni a šli jsme i k prvnímu přijímání. Odpovídalo to tradici v generaci našich rodičů. Ale ani jeden z nás nejsme věřící. Především nevěřím v církev jako instituci, jsem spíš agnostik než ateista,“ odpovídá Alejandro. Na otázku, zda rodiče někdy vyjádřili přání, aby svůj svazek formalizovali, odpovídá Ivana: „Alejandrův tatínek si to určitě přeje, ale nikdy nám to neřekl. Oba dva máme velmi liberální rodiče, a ačkoliv moje maminka je pobožná, vždy říká, že rozhodnutí je na nás, hlavně že jsme šťastni.“ A jak bude probíhat jejich svatba? „Samozřejmě ne v kostele, jdeme jenom na obecní úřad podepsat papíry se dvěma svědky, možná ještě přizveme naše rodiče. Nechceme dělat ani oslavu, ačkoliv naše rodiny a kamarádi na nás dost tlačí. Ne že bychom nechtěli slavit, každý důvod k oslavě je dobrý, ale nechceme nutit naše hosty, aby nám každý daroval 150 euro k svatbě, což je běžný úzus v naší zemi. I kdybychom řekli, že nic nechceme, stejně by to tak dopadlo, tato tradice je velice silně zakořeněná. Pro nás je to stejně pouhá formalita.“

Esperanza (učitelka, 41) a Juan Carlos (mechanik, 48) mají dceru Lauru (8), nevzali se, ani svůj vztah neregistrovali jako druh-družka. Chodí spolu 26 let, z toho 21 společně bydlí. Nejsou věřící, ačkoliv jsou oba křtěni a šli k prvnímu svatému přijímání. Manželství pro ně nic neznamená, jejich vztah jim vyhovuje. Laura si je již vědoma, že nejsou manželé, ale přijímá to jako něco běžného, mnohé z jejich kamarádek jsou na tom podobně. Esperanza říká: „Někdy jsem o sňatku přemýšlela, jako o veliké fiestě, pouze na obecním úřadě, místem by musela být Córdoba, odkud pocházejí moji rodiče a je krásným místem, v tom případě bych pozvala celou svou rodinu a přátele, ale pomyšlení na papírování, které by svatbě předcházelo, mě od sňatku odrazuje. K ničemu ho vlastně nepotřebuju.“  „Považuji sňatek za tradici, při které snoubenci dostanou hodně peněz, aby měli do začátku,“ dodává Juan Carlos.

Nejsou zcela obeznámeni s výhodami či nevýhodami manželství - jsou přesvědčeni, že nejsou téměř žádné, když už mají spolu dceru. Kdyby se jednomu z nich něco stalo, dědí vše dcera. Kdyby byli registrovaní jako druh-družka, určitě by v takovém případě bylo vše jednodušší pro pozůstalého druha, ale jejich vztah by se dal dokázat i bez registrace. Esperanza přesto uvažuje, že po létě se raději registrují. Nemají sepsanou ani závěť ve prospěch toho druhého, jsou přesvědčeni, že je to zbytečné, ale do hloubky to nezkoumali.

Matka Juana Carlose byla zklamaná, že se nevzali, a stále doufá, že to ještě udělají. Také nesouhlasí s tím, že Laura není křtěná, je to 84 letá věřící žena a se situací není zcela smířena, páru to dává často najevo. „Vždy jí na to odpovím, že Juana Carlose miluji i bez svatby,” říká Esperanza. „Nikdy jsem o svatbě neuvažoval a ani teď neuvažuju, ale co přinese budoucnost, nevím. Pokud bych se oženil, bylo by to jen ze dvou důvodů: že by si to Esperanza moc přála anebo kvůli sociálním výhodám, o kterých v tuto chvíli nevím, že by existovaly,“ doplňuje Juan Carlos. Esperanza, která pochází ze sedmi dětí, má tři sestry. „Dvě z nich byly vždy zásadně proti manželství, byly vždy hodně „hippie“, já byla v rodině považovaná za romantickou duši a všichni počítali s tím, že jednou budu mít velkou svatbu v kostele. Paradoxně moje dvě sestry jsou obě už podruhé vdané, zatímco já ne.“