Neuvěřitelný příběh půl milionu dětských důchodů

Kritické období, jakým je aktuální „éra škrtů“, má jednu velkou výhodu: tlačí lidi k tomu, aby přezkoumali špatné návyky z minulosti, které je právě k oné krizi přivedly. Čili krize je i příležitost (někde jsem četl, že Číňané používají pro pojmy krize a příležitost vlastně totožné slovo).

Nejen v ČR probíhají bolestivé ekonomické reformy. V Itálii byla nedávno schválena reforma „lacrime e sangue“ (slzy a krev) ve výši 45 miliard €, která se nakonec vyšplhala až na 56 mld. €. Mezi chystanými opatřeními je i zásah do důchodového systému. A tak ve snaze pátrat po tom, kde nastalo tolik chyb, které zemi přivedly k třetímu největšímu státnímu dluhu světa, publikovali novináři deníku La Repubblica zajímavý článek o „baby pensioni“.

Předpokládám, že v ČR nic takového neznáte... V Itálii se tím myslí lidé, kteří odešli do důchodu před dosažením 50 let. Je to neblahé dědictví neschopných a nezodpovědných politiků ze 70. let, kdy - v době ještě poměrně malé zadluženosti státu – ve snaze udržet politický konsensus ve velmi roztříštěné společnosti rozdávali, nebo lépe řečeno darovali, štědré důchody státním zaměstnancům. Došlo to tak daleko, že v roce 1973 italský parlament schválil zákon, který umožňoval státním zaměstnancům odejít do důchodu s 19,5 odpracovanými lety a zaměstnancům místní samosprávy po 25 letech.

Některé šokující příběhy publikoval Corriere della Sera (nejvýznamnější italský deník): Paní Ermanna Cossio a paní Francesca Zarcone, které pracovaly ve škole, odešly do důchodu ve 29, respektive 32 letech (ne, není to překlep...) s důchodem srovnatelným s posledním platem. Tudíž, jak stojí v témže článku italského deníku, na jedné straně dnes mnoho mladých třicátníků v Itálii stále nemůže najít pracovní uplatnění, na druhé straně - před necelými 40 lety někdo ve stejném věku již odcházel do důchodu!

Ovšem, tohle byly opravdu specifické případy. Ale když se podíváme na celková čísla, vidíme skutečné rozměry  problému: 535.752 dnešních italských důchodců přestalo pracovat před dosažením 50 let. Stát to stojí 9,5 miliard € ročně. Přitom průměrný věk těchto lidí je dnes 63,2 let (ti, kteří odešli do důchodu mezi 35 a 39 let) a 67 let (kdo odešel ve svých 45-49 let). Tedy na dnešní poměry dost „mladí důchodci".

Znamená to, že pobírají svůj „těžko“ odpracovaný důchod už minimálně 18-24 let a, vzhledem k dnešní průměrné délce života, ho budou pobírat aspoň dalších 15 let. Tito lidé dostávají průměrně 1.500 € hrubého důchodu, a to již 30 let! Dostávají třikrát tolik, kolik sami zaplatili na odvodech. A to nepočítáme s tím, že tito lidé často poté pracovali načerno, aby nepřišli o důchod, a tím pádem státu neplatili další odvody.

Lidem z mé generace (je mi 34 let) to zní absurdně a neúnosně nespravedlivě. My třicátníci neustále slýcháme o tom, jak se bude zvyšovat minimální věk odchodu do důchodu, jak stát nemá na penze a budeme muset spoléhat na soukromé fondy nebo na děti (jak to bývalo kdysi). Nebo že možná dokonce nedostaneme důchod vůbec žádný.

Mnozí mladí Italové se oprávněně ptají, proč by měli platit dluhy za ty, kteří odešli do penze, když jim bylo 30. Politická elita zřejmě na tuto otázku nemá odpověď. Jakpak by mohla, když po jedno volební období ve sněmovně (5 let „práce“) dostane italský poslanec „odstupné“ 47.000 € (140.000 € pokud tam vydrží 3 období) a doživotní rentu?