Neviditelná ruka trhu

Co mají společného Harvard, Yale, český knižní trh a Pražský hrad? Všem vládne či nedávno vládl ekonom. Prezidentem Yaleovy univerzity je ekonom Richard C. Levin a minulým prezidentem Harvardovy univerzity byl ekonom Lawrence H. Summers. Nejprodávanější knihou se u nás v roce 2009 stala Ekonomie dobra a zla ekonoma Tomáše Sedláčka a na Hradě sedí ekonom Václav Klaus, který při svém prvním zvolení porazil ekonoma Miloše Zemana a při druhém ekonoma Jana Švejnara. Těžk­o nějaká vědní disciplína od devadesátých let ovlivňuje veřejnou diskusi v České republice i ve světě výrazněji než ekonomie. Situaci hezky ilustruje graf z webové stránky ngrams.googlelabs.com, který zachycuje vývoj míry výskytu slov „ekonomie“, „politologie“, „sociologie“, „fyzika“ a „biologie“ v anglickojazyčných knihách v průběhu 20. století.

Ekonomové se těší velké pozornosti, ne už ale všeobecnému souhlasu. Kritika na ně míří z mnoha stran, někdy se strefuje lépe a jindy hůře: jejich matematické modely postrádají kontakt s realitou, neberou v potaz hodnoty, které nelze vyjádřit v HDP, dávají svět napospas složitým a nevyzkoušeným statistickým technikám, předpokládají či dokonce vítají sobecké jednání a slepě věří v neviditelnou ruku trhu. Právě poslední výtce bych se zde chtěl věnovat. Je shrnuta a doplněna Tomášem Sedláčkem v anglické verzi jeho knihy: „Buď lidé příliš věří v její [neviditelné ruky trhu] všemocnost a všudypřítomnost a vnímají ji jako řešení téměř všech životních problémů, nebo věří, že je kořenem všeho zla.“

Není zde důležité, co Adam Smith původně neviditelnou rukou mínil, ale jak ji chápe moderní ekonomie. Je třeba říci, že ta paradoxně Smithův termín téměř nepoužívá. Hádám, že kdybych spočítal, kolikrát jsem o neviditelné ruce slyšel z úst ekonoma a kolikrát z úst kritika ekonomie, poměr by byl jedna ku deseti či i výrazně více.

Vzdělaný ekonom si pod neviditelnou rukou nejspíše představí teoretické závěry Leona Walrase a Wilfreda Pareta. Ti ukázali, že za určitých restriktivních předpokladů povede volná směna, kde každý maximalizuje svůj užitek, k situaci efektivní v tom smyslu, že si nikdo nemůže polepšit, aniž by si někdo jiný nepohoršil. Toť neviditelná ruka trhu, nic více, nic méně. Neviditelná ruka je tedy matematicky dokázaný výsledek a nemůžeme v ni věřit či nevěřit o nic více než v to, že jedna a jedna jsou dvě.

Jádro pudla se přirozeně skrývá v předpokladech. Jaké to jsou? Nejdůležitějším explicitním předpokladem jsou klesající výnosy z rozsahu, neboli předpoklad, že menší výrobci jsou efektivnější než větší výrobci a v ekonomice si tedy bude konkurovat mnoho malých výrobců místo toho, aby si jeden velký zřídil monopol. Předpoklady skryté pod povrchem jsou mimo jiné, že každý ponese všechny náklady a získá všechny plody své činnosti, existují dokonale vymezená vlastnická práva převoditelná s nulovými transakčními náklady a každý má dokonalou informaci o povaze obchodovaných produktů. Takové předpoklady zjevně mají často daleko k realitě.

Ekonomie proto již dlouho není vědou o tom, že neviditelná ruka trhu funguje, ale vědou o situacích, kdy neviditelná ruka selhává. Pohled na Nobelovy ceny dosud udělené v tomto tisíciletí je výmluvný. Cena v roce 2001 byla udělena za analýzu tržních selhání zaviněných asymetrickou informací, které mohou vést například k úplnému kolapsu trhů s úvěry či pojištěním, v roce 2002 za popis toho, jak lidské rozhodování často vybočuje z linií přímočaré tržní logiky. Thomas Shelling, laureát z roku 2005, studoval mimo jiné, jak i v situaci, kdy lidem nevadí sdílet čtvrť s lidmi jiného etnika, pokud jen toto etnikum ve čtvrti netvoří naprostou většinu, mohou spontánní „tržní“ síly vést k naprosté etnické segregaci. Cena v roce 2007 odměnila výzkum metod k nastavení podmínek na specifických trzích tak, aby byly z pohledu tvůrce co nejvýnosnější. Laureátka ceny za rok 2009 studovala, jak by měly komunity spravovat sdílené zdroje v situacích, kde by ničím neregulovaný trh vedl k jejich zničení. Konečně dosud poslední cena byla udělena za výzkum tržních nedokonalostí spojených s nedokonalou informací, které na trhu práce způsobují nezaměstnanost a na trhu se sňatky zlomená srdce.

Proč tedy mnoho inteligentních lidí vidí ekonomy jako slepé věrozvěsty neomylných trhů? Odpověď se skrývá v otázce, koho veřejnost vnímá jako ekonomy. Dosud jsem popisoval především pohled současné akademické ekonomie. Akademici publikující ve vědeckých žurnálech ale bohužel s širokou veřejností komunikují relativně málo. Ta se setkává častěji buď s názory ostřílených praktiků, jako jsou členové NERVu, liberálními ideology, jako jsou členové Liberálního institutu a lidé kolem prezidenta, nebo lobbystům. Praktici sice ekonomickým teoriím v pozadí rozumí, ale píší a mluví spíše o konkrétních politikách, aniž by od píky vysvětlovali, z čeho ve svých návrzích vycházejí. Liberální ideologové své ekonomické názory naopak vysvětlují rádi, bohužel ale často budí dojem, že jejich ekonomické vzdělání nesahá za 40 let starou Samuelsonovu učebnici úvodu do ekonomie a rakouské liberální myslitele s těžištěm tvorby v 1. polovině 20. století. Lobbysté potom přirozeně přizpůsobují ekonomickou vědu zájmům svých chlebodárců a těmito zájmy je často, byť rozhodně ne vždy, co nejnižší regulace státem. Argumenty pro volný trh pak slyšíme třeba od finančních institucí při snahách regulovat je poté, co způsobily globální hospodářskou krizi.

K čemu nám je koncept neviditelné ruky trhu dobrý, když téměř nikdy nejsou splněné potřebné předpoklady? K tomu samému, jako je opraváři počítačů vědomí, že pokud procesor, paměť, disk a všechny ostatní součástky počítače pracují správně, musí správně pracovat i celek. Když je před opraváře položen nefunkční přístroj, může zkoušet součástku po součástce a vyměnit tu, která způsobuje problémy. Odmítnutí efektivity trhů jako pomocného konceptu je obdobné, jako kdyby se opravář na počítač ani nepodíval a řekl zákazníkovi, že počítače holt nefungují a že si má raději koupit v papírnictví tužku, poznámkový blok a logaritmické pravítko. Důvěra v trhy bez ohledu na potřebné předpoklady je pak ekvivalentem opraváře, který se na svěřený počítač rovněž ani nepodívá a vrátí ho zákazníkovi se slovy „počítač funguje“.

Ekonomové berou představu fungujících trhů jako výchozí bod a z něj hledají specifický důvod, proč neviditelná ruka v dané situaci selhává. To jim umožňuje odstranit problém přímo u zdroje a s menšími vedlejšími efekty než u jiných řešení. Jestliže selhání trhu spočívá v tom, že ceny energie nezahrnují způsobené environmentální škody, je lepší pomocí daní tyto škody do ceny zahrnout, než přestat svítit nebo elektrárnám diktovat, jakou technologii použít. Jejich přístup také umožňuje lépe rozlišovat, kde je třeba státní zásah a kde ne. Jestliže u železnice vysoké fixní náklady neumožňují, aby si každý dopravce postavil vlastní trať a nádraží, ať se stát tohoto úkolu ujme, ale ať umožní volnou konkurenci mezi provozovateli vlaků. Tento druh přemýšlení také vytváří tlak na to, aby stát soukromý sektor dopňoval, nikoli mu konkuroval. Z tohoto pohledu by například měla veřejnoprávní televize existovat jen pokud dokáže vytvářet pozitivní externality v podobě pořadů, které nemají přínos pouze pro diváky samotné, ale i pro zbytek společnosti. Třeba tím, že diváky učí být tolerantnějšími k menšinám, rozvíjí jejich tvůrčí potenciál nebo jim nabízí kvalitní a nezávislé zpravodajství. Pak by ale měla být placena nejen diváky, ale všemi daňovými poplatníky, neměla by s komerčními televizemi jejich vlastními zbraněmi soutěžit o sledovanost a neměla by být v područí zpolitizované rady.

Ekonomický způsob uvažování skrývá i rizika. Stává se nebezpečným, pokud lidé zapomenou na doložku „za určitých předpokladů“ a nepodloženě důvěřují trhům, jako tomu bylo nedávno u pochybných obchodů s deriváty na amerických burzách. Také může spíše mást než osvětlovat tam, kde je nesplněných předpokladů tolik, že trhy více selhávají, než fungují. To je do jisté míry případ zdravotnictví, kde americké lpění na konkurenčním trhu vede k slabým výstupům při výrazně vyšších nákladech než v kterékoli evropské zemi.

Podobně jako počítače, i tržní mechanismy často nefungují, jak mají. Dnešní ekonomie nestuduje jejich dokonalost, ale jejich chyby a způsoby, jak tyto chyby napravit. Dobře dělá.

Článek byl původně publikován v týdeníku Respekt.