Na co mohou být Češi hrdí

Ano, v Norsku se žije báječně a máme se tu celá rodina bezpochyby skvěle. Narodily se nám tu dvě děti a zvlaště teď v létě je za dlouhých slunečných dní Norsko krásným místem k žití. Norsko je v současné záplavě krizí ostrůvkem stability a prosperity, kam míří za prací a vidinou šťastnějšího a blahobytnějšího života  mnoho obyvatel Pyrenejského, Apeninského a Peloponéského poloostrova. A my se chceme vracet do české kotliny prohnilé korupcí, prosáklé alkoholem a mafiánskými praktikami. Ne, takhle špatné, jak to líčí média, to snad byt nemůže!  Vždyť my známe v Česku tolik skvělých lidí a většina z nich žije spokojený život a netouží  po tom žít někde jinde.  Vracíme se mimo jiné i proto, že chceme, aby naše děti vyrostly v českém prostředí, ovládly dobře krásný a košatý český jazyk, pochopily český humor a získaly pocit vlasti a domova. Chceme, aby naši synové byli hrdí, že jsou Čechy a do budoucna přispěli k tomu, aby naše malá země byla prospěšným evropským regionem. Chceme, aby si náš čtyřletý synek zpíval českou hymnu stejně spontánně a rád, jako si zpívá hymnu norskou. Patetická slova, ale takové je téma. 

Srovnávat norskou a českou hrdost je téměř jako srovnávat Titanic s parníkem na Vltavě. Norové jsou na svou zemi a vlajku hrdí podle některých cizinců až moc.  Všichni známe fotky norských chat a domů se stožárem s vlající norskou vlajkou. V den státního svátku vyráží děti, mladí i staří hromadně do ulic v krojích a slavnostních šatech. Všichni mají vlajky a trikolóry a provolávají: ”Hurá Norsko!”  I mnoho Čechů má ve svém šatníku čepici, svetr nebo bundu s norskou vlajkou. Norská vlaječka je jedna z prvních věcí, které spatří novorozenec ve zdejší porodnici a je povinnou součástí narozeninových oslav. Obávám se, že když bychom na náš dům v Česku pověsili vlajku v den narozenin našich dětí, sousedé by si asi ťukali na čelo.

Naše česká hrdost dostavá zabrat, když se z internetu dozvídáme, jak se v Česku veřejně lže a podvádí.  V kontextu s poctivým Norskem  je to obzvláště viditelné. Čim to je, že v Česku se ukradne i to co je pevně přidělané a v Norsku mají obchůdky vystavené zboží na ulici, daleko od kasy a prodavače a některá květinářství nechávají objemnější zboží venku i přes noc? Jsou zde samoobslužné kasy i knihovny. Na ověření pravosti kopie dokumentu stačí jen jednoduché razítko třeba z knihovny nebo školy, nový pas se pošle žadateli poštou apod. Je to tím, že se všichni mají poměrně dobře a nemají potřebu se obohacovat na úkor ostatních nebo maji v sobě zakořeněné že lhát, krást a podvádět se nemá? Zřejmě to bude od každého kousek. Bohužel to není jen tak, že vše špatné se odehrává ve vyšších politických a podnikatelských kruzích. To je jen jedna viditelnější část společnosti. Pokud chceme žít ve společnosti založené na důvěře. Měl by každý začít sám u sebe. Kolik z nás třeba běžně překračuje rychlost na silnicích? Nicméně téma je opačné: co by se od Čechů mohli přiučit Norové. Hmmm. Když to tedy otočíme, tak by se mohli přiučit právě trochu té obezřetnosti a být méně naivní a idealističtější.

Pokud mám tedy konkrétně srovnat v čem je Česko lepší než Norsko, tak např. v oblasti zdravotní péče  spoléháme více na Česko než na Norsko. Česká péče je mnohem pečlivější a obecně na vyšší úrovni. Norské čekací doby na vyšetření a případné ošetření v nemocnici jsou leckdy neúnosně dlouhé. Pozastavují se nad tím i sami Norové. Na chirurgický zákrok, který był ani ne ročnímu synovi v Česku udělán do dvou dnů, jsme v Norsku dostali pozvánku za tři měsíce… Není to ojedinělá zkušenost, vetšina Čechů, kteří mají tu možnost, volí ošetření v Česku. Přitom lékařská péče je v Norsku zdarma jen pro děti, dospělí platí za návštěvu u praktického lékaře minimálně  130 NOK, specialisté jsou mnohonásobně dražší. A za léky se platí také poměrně velká spoluúčast. Takže český poplatek 30 CZK, který u nás vzbudil tak velký poprask, je opravdu minimalní částka.  Na druhou stranu je v Norsku strop pacientovy spoluúčasti nastaven poměrně nízko. Mnoho věcí zde nechávají lékaři zvláště u malých dětí na přírodě – ono se to časem ztratí/vyléčí samo apod. Většinou mají pravdu, děti mají opravdu velkou samoléčitelskou schopnost, ale český lékař je prostě pečlivější a nenechává věci náhodě.

Další věci, kterou by nám mohly hlavně norské děti a mládež závidět, jsou jídelny ve školkách a školách. Teplé jídlo v poledne zde má opravdu jen málokdo. Každé ráno je třeba  podle počtu dětí v rodině namazat řadu krajíců chleba a připravit několik balíčků svačiny, protože teplé jídlo se jí až doma okolo páté hodiny.

V Česku máme dlouhou kulturní tradici a bezpochyby širší nabídku  divadel, koncertů, muzeí,  zámeckých expozic. Vetší vrstvě dětí jsou dostupné hudební a výtvarné školy. Taneční  hodiny pro mládež jsou také český fenomén. Norové jsou vesměs milovníci přírody a venkovních aktivit. V přírodě tráví velkou část svého volného času.

Určitě lze tedy najít některá konkretní pozitiva, na která můžeme být my Česi hrdí. Obecně jsme velcí koumáci a dokážeme dobře improvizovat. Tato vlastnost se v nás zřejmě vypěstovala v dobách centralního plánovani a nedostkového zboží. Zručnost českých kutilů je obdivuhodná. Pokud bychom tuto vlastnost používali pouze v případech vynálezů, objevů, umělecké tvorby apod., było by to něco, na co bychom mohli být rozhodně hrdí.  Dokud ale budeme touto vlastností  plýtvat na vymyšlení toho, jak obcházet pravidla a zákony, na vymýšlení kliček  počíinaje falešnou nemocenskou, přes švarcsystém až k velkým tunelářským akcím, budeme si i nadále spíše nedůvěřovat a stěžovat si. Na současnou českou morálku a disciplínu tedy hrdí být nemůžeme.

Ano, máme malou, ale krásnou zemi, zemský ráj to na pohled, se spoustou půvabných měst a vesnic. Ve světě neobvykle vysokou koncentraci historických památek všeho druhu, z toho hned dvanáct zapsaných v prestižním seznamu UNESCO. Jsme na ně hrdí, pěkne se o ně nyní staráme, ale jsou to věci vytvořené v minulosti. Potřebujeme probudit českou hrdost na základě současných skutků.  Vlastenectví se ve většině Čechů probouzí jen při mezinárodních sportovních utkáních. Možná až při delším pobytu mimo českou kotlinu se člověk stane větším patriotem a má chuť vytáhnout českou vlajku.