Ekonomika budoucnosti je zelená. Ale ne každý to ví

Zelená ekonomika není žádný sen romantických ochránců přírody, ale vznikající nová realita. „Pokud nehledíme jen na další kvartál, pak buď budeme mít růst zelený, anebo žádný,“ shrnul eurokomisař Janez Potočník hlavní poselství konference OSN o udržitelném rozvoji v brazilském Rio de Janeiru, která skončila o víkendu.

Dvacet let po první velké konferenci o ochraně klimatu a přírodní rozmanitosti se politici, podnikatelé i členové neziskových organizací opět sjeli do areálu RioCentro na okraji brazilské megapole.

Přestože v Riu vládne příjemné „zimní“ počasí, organizátoři klimatizovali konferenční prostory tak, že mnozí delegáti si na dlouhá jednání nosili dodatečné vrstvy či utíkali o přestávkách na prosluněná nádvoří. Brazilci také distribuovali veškeré konferenční materiály pouze elektronicky. Na druhou stranu však bylo RioCentro plné plastových lahví a příborů na jedno použití.

Mezi účastníky panovala shoda na tom, že i za zdmi RioCentro se od roku 1992 změnilo mnohé. Ale že v těch nejtíživějších oblastech je pokrok malý. „Ekonomický růst vytáhl z chudoby několik set milionů lidí, především v Asii. Například průměrná délka života v rozvojových zemích se prodloužila o celé čtyři roky“, uvedl Andrew Steer, zvláštní velvyslanec Světové banky pro změnu klimatu. A mnohem více dětí, včetně děvčat a chlapců z favel Ria de Janeira, má lepší přístup ke vzdělání a zdravotnictví. Důležitý posun nastal i v podílu na rozhodování a dodržování lidských práv, jak dodává zpráva UNDESA SD-21, jedna z řady studiích připravených pro konferenci.

Příroda v ohrožení

Cena, kterou za to svět platí, je však vysoká. Podle švédských odborníků lidstvo překročilo planetární hranice u 3 z 8 klíčových přírodních systémů (biodiverzita, klimatické změny a dusíkový-fosforový cyklus). K dalším se blíží. Chudoba přetrvává – miliarda lidí stále hladoví, takřka miliarda nemá přístup k pitné vodě a miliarda a půl se musí obejít bez zdroje elektřiny.

Rostoucí HDP nijak nezastavilo nárůst nerovností mezi státy a hlavně uvnitř států samotných. Ceny ropy i dalších zdrojů šplhají do závratných výšek a hlavně kmitají jako na horské dráze. Rychle ubývá nejen zdravá voda, ale také lesy a úrodná půda. Přitom do roku 2030 má poptávka po vodě a energii narůst o 40 procent a po potravinách dokonce o polovinu. K tomu ale přibyly i nové jevy. Vzestup velkých zemí Jihu (hlavně BRICS) doprovází nárůst vzájemné závislosti. Závislejšími jsme na spotřebě energie i na mezinárodním obchodu. Ani na nové výzvy, ani na staré problémy však nejsou připraveny společná pravidla a instituce.

Hlavním nástrojem je trh

Tisíce diplomatů už dlouhé měsíce vyjednávají o tom, jak jubilejní summit využít k zelené transformaci globální ekonomiky, která by zároveň pomohla omezit chudobu a začlenit do udržitelných hospodářských aktivit zatím vyloučené skupiny.  Odborníci i politici se na základních principech vesměs shodují. I na tom, že máme potřebné prostředky.

Shoda panuje v tom, že je třeba zvýšit nabídku zdrojů, materiální a energetickou efektivnost, usměrňovat poptávku, včetně odpovědné spotřeby a populační politiky, a zvýšit celkovou odolnost přírodních i lidských systémů.

Hlavním nástrojem je trh. Vlády mu však musí definovat taková pravidla, aby tu správnou cenu měly pokud možno všechny důležité přínosy i náklady. Ekologická stopa naší spotřeby se musí výrazně snížit. Některým přírodním zdrojům a službám je třeba cenu stanovit (např. biodiverzitě), jiným ji zvýšit (např. spotřebě uhlíku či vody). Již vznikají a vzniknou nové trhy i nová zelená pracovní místa.

Do potřebné infrastruktury musí investovat především státy, stejně jako musí zajistit spravedlivý přístup všech k potřebným zdrojům. Ale nejde jen o nová zelená odvětví, jako jsou obnovitelné zdroje či úsporné technologie. Proměnou prochází stávající podnikatelské modely. A opět nejde jen o výraz společenské odpovědnosti, ale přípravu na novou globální realitu.

Firmy dnes přehodnocují své zacházení se zdroji, hledají úspory a omezují negativní dopady jak na životní prostředí, tak na okolní společnost. Vodárenské firmy se například snaží nejen omezovat úniky, a snižovat tak své emise CO2, ale též vyrábět energii z vody, kterou dodávají, či prodat k dalšímu využití dříve odpadní kaly.

Analytici, jako například autoři Evropská zprávy o rozvoji 2012, ovšem jedním dechem dodávají jedno klíčové novum: snaha o vyvážený pokrok (integrovaný přístup) ve všech oblastech je důležitější než každý z těchto cílů sám o sobě. To je slabá stránka nejen u většiny rozhodování (firem a států), ale také ve vzdělávání, veřejné komunikaci, výzkumu a vývoji.

Globální změna je nevyhnutelná

Při stávající politické a ekonomické logice mnoho kroků, jež jsou pozitivní v jedné oblasti, přináší negativní dopady na oblast jinou. Zvýšení zemědělské produkce dále vyčerpává vodu a půdu, omezení fosilní energie zvyšuje náklady rozvoje a rychle snižování nerovností je zatím těžko myslitelné bez překračování ekologických limitů.

Bez zásadní změny chování – nějakého druhu systémové změny - se tak s největší pravděpodobností neobejdeme. Je jen otázkou, kdy k ní dojde. Ačkoliv na všech rovinách – národní, lokální i regionální - je třeba něco změnit, klíčového obratu lze dosáhnout jen na globální úrovni.

Většina scénářů udržitelného rozvoje potvrzuje, že lidstvo se může vyhnout nejhoršímu, pokud a) bude směřovat k tomu, co se dnes zdá rozumné a možné, b) maximálně využije technologické možnosti a c) překoná ekonomické a politické překážky.

Jak ale ukazal summit Rio+20, právě ten třetí předpoklad se nedaří naplnit. Taková transformace se totiž neobejde bez vítězů a poražených mezi zeměmi, odvětvími i sociálními skupinami.

Mnohé rozvojové země se obávají, že by takové závazky nezvládly a že by jim svazovaly ruce v domácím rozvoji. Ale hlavně, že mohou být skrytou formou protekcionismu či zvýšení jejich závislosti na rozvinutých zemích.

Evropa je sice ochotná leccos nabídnout a z lecčeho ustoupit, ale současné ekonomická krize ji nedává příliš velký prostor. Ostatní vyspělé země se k tomu staví velmi vlažně. A velké rychle bohatnoucí rozvojové země se schovávají za ty nejchudší. Bez pomoci od rozvinutých zemí se o zelené ekonomice nechtějí příliš bavit.

Autor je ředitelem analytického centra Glopolis

Tento článek vyšel 25.6.2012  v Hospodářských Novinách