Máme se bát africké populační exploze?

"... celé rodiny se mačkají v pokojích o rozměrech dva krát tři a půl metru umístěných podél úzké chodby. Až padesát lidí se dělí o kuchyň, záchod a dřez — ačkoli vodovodní potrubí je v této čtvrti často vyschlé.

Na Alaperské základní škole se ve většině tříd mačká více než sto studentů, dva u každé lavice určené pro jednoho. ...

Rostoucí vyšší střední třída všeobecnou tlačenici také pociťuje. Dojíždění i z blízkých předměstí může trvat dvě až tři hodiny. ..."

V článku otištěném v dubnu na titulní straně New York Times působí hlavní město Nigérie jako vskutku klaustrofobní místo. Tento dojem článek umocňuje citovanými statistikami. Za čtvrt století bude žít v Nigérii na ploše, jakou mají dohromady Arizona, Nové Mexiko a Nevada, stejný počet lidí jako dnes v celých Spojených státech. Průměrná Nigerijka má za svůj život pět a půl dítěte, průměrná Afričanka jen o málo méně. Populace celé subsaharské Afriky vzrostla za posledních 50 let třikrát na současných 860 milionů.

Máme si představit Afriku blízké budoucnosti jako jednu velkou tlačenici, kde budou lidé odsouzeni k věčné chudobě bojem o omezené přírodní zdroje a infrastrukturu? Hrozí, jak článek naznačuje, že růst pracovní síly vystřelí nezaměstnanost k astronomickým výškám a ta zase povede k masovému stěhování do bohatých zemí? Způsobí masy Afričanů konečné vyčerpání již dnes přetěžovaných přírodního zdrojů nabízených naší planetou? Naznačují odpovědi na tyto otázky, že africké země, samy od sebe nebo pod tlakem zbytku světa, musí bezodkladně přijmout drastická opatření směrem k omezení porodnosti?

Co skutečně říkají statistiky

Často je užitečné čísla uváděná v novinách zasadit do kontextu. Američany možná představa, že se celý jejich národ tísní mezi kaktusy na pouštích Nového Mexika, děsí. V současnosti má ale Nigérie podobnou rozlohu i populaci jako kombinace Francie a Německa, a i po zdvojnásobení počtu obyvatel bude mít menší hustotu zalidnění než Belgie nebo Indie. Nigérie je přitom na Afriku výjimečně zalidněná. Na mapě ji snadno přehlédnete, žije v ní přitom pětina populace subsaharské Afriky.

Míra plodnosti v Africe je dnes 5, v roce 1990 ale byla více než 6 a podle předpovědí klesne do roku 2030 pod 3 a do roku 2050 pod 2,5.

Dojde práce? Dojdou zdroje?

Bude růst počtu obyvatel zásadní překážkou na cestě afrických zemí od chudoby k prosperitě? Populární rozvojový ekonom Bill Easterly z Newyorské univerzity si myslí, že ne. Ve své knize shrnuje bohatou literaturu na toto téma. Data nenaznačují, že by růst populace měl negativní dopad na ekonomický rozvoj. To se dá vysvětlit tím, že klíčovými vstupy do výroby jsou kapitál, lidská práce a lidské nápady, které mohou růst spolu s růstem populace, nikoliv půda, jejíž plocha neroste.

Lidé, kteří varují před prudkým nárůstem nezaměstnanosti, by měli zase vysvětlit, proč nikdo nebude schopný se ziskem zaměstnat mladé lidi ochotné pracovat. To se stane, jen pokud podnikání a zaměstnávání budou ztěžovat státní regulace nebo příliš silné odbory. Pak ale neviňme populační růst. I Evropa nebo Indie si konec konců ve své době prošly populační explozí, aniž by ji následovala exploze nezaměstnanosti.

Růst africké populace nepochybně zvýší tlak na přírodní zdroje naší planety. Stránka 13 shrnutí zprávy od World Wildlife Fund ovšem ukazuje, že Afrika prozatím spotřebovává jen zlomek zdrojů využívaných Severní Amerikou, Evropou a Asií. Zodpovědnost za nalezení způsobu jak žít důstojné životy podstatně šetrnějším způsobem než dnes tedy leží na nás, ne na Afričanech.

Z pohledu mnoha afrických zemí jsou zásadnější otázkou lokální přírodní zdroje. Především o problémech spojených s nedostatkem pitné i užitkové vody ještě mnoho uslyšíme.

Jak snížit porodnost?

I když odmítneme katastrofické předpovědi, omezení růstu populace by mělo své výhody. Zaprvé by dočasně zvýšilo poměr lidí v produktivním věku k dětem a starým lidem, a uvolnilo tak prostředky pro investice do vzdělání a infrastruktury podobně jako v minulých dvou dekádách v Číně. Zadruhé, na čím nižší úrovni se ustálí světová populace, tím snadněji si bude moci zajistit udržitelné živobytí.

Jak ale docílit snížení porodnosti? Donucovací politika zafungovala v autoritářské Číně, ale jen za cenu obrovského omezení lidské svobody, nesčetných násilných excesů a vytvoření nebezpečného převisu chlapců nad děvčaty. Jak ukázal už nositel Nobelovy ceny Amartya Sen ve své slavné knize Development as Freedom a jak popisují Esther Duflo a Abhijit Banerjee z Massachusettského technologického institutu v knize Poor Economics, například v demokratické Indii nedošlo ke snížení porodnosti ve státech s agresivní politikou násilných sterilizací, ale ve státech, které dokázaly ženám nabídnout vzdělání a pracovní příležitosti.

Podle Duflo a Banerjeeho jsou faktory ovlivňující porodnost jednou z mála otázek, na které se ekonomové shodnou. V naprosté většině případů není vysoká porodnost v chudých zemích způsobena neschopností jejich obyvatel kontrolovat velikost svých rodin. Antikoncepce je čím dál tím rozšířenější a existují i jiné způsoby, jak předejít nechtěnému otěhotnění. Lidé mají mnoho dětí proto, že chtějí mít mnoho dětí. A chtějí mít mnoho dětí mimo jiné proto, že potřebují někoho, kdo se o ně postará ve stáří. Jestliže existuje rozpor mezi přáním a skutečností, je to většinou rozpor mezi muži a ženami. Ženy často chtějí méně dětí, protože nesou většinu s nimi spojených nákladů.

Úspěšné politiky pro omezení porodnosti budou tedy zaprvé takové, které zlepší vzdělání a pracovní příležitosti žen, čímž pro ně zvýší náklady mateřství a zároveň jim dají silnější vyjednávací pozici vůči mužům. Zadruhé to budou politiky, které zvýší výnosnost osobních investic do vzdělání, a tedy povedou rodiče k tomu, aby měli malý počet vzdělaných dětí spíše než mnoho nevzdělaných. Zatřetí půjde o politiky, které třeba formou veřejných důchodů zmírní potřebu mít děti jako zajištění na stáří.

A zodpovědnost neleží jen na politicích, ale i na lidech, kteří utvářejí společenské normy. Duflo a Banerjee zmiňují příklad Brazílie, kde v 80. letech měly ženy v průměru 6 dětí, zatímco ženské postavy populárních telenovel vysílaných na kanálu Rede Globo měly jedno nebo žádné. Jakmile vždy vysílání dorazilo do nové oblasti, prudce se tam snížila porodnost.

Je vysoce pravděpodobné, že ekonomický pokrok skrze tyto faktory skutečně postupně výrazně sníží porodnost v Africe, stejně jako ji snížil v Latinské Americe a v Asii. Výše jsem také argumentoval, že růst africké populace nepovede ke katastrofické nezaměstnanosti nebo prohloubení chudoby. Znamená to, že tomuto procesu nemusíme věnovat pozornost?

Ekonomické těžiště Země

V roce 1950 na každého Afričana připadali dva Evropané. V roce 2050 budou na každého Evropana připadat dva Afričané. A ti budou pravděpodobně v průměru bohatší než dnes. Hospodářské těžiště Země se během staletí posouvalo z Asie do Evropy, pak směrem k Americe, nedávno zpět k Asii. Počítejme s tím, že se zanedlouho začne stáčet k jihu.

Poznámka: upozornění na článek z New York Times a některé z dalších zdrojů jsem nalezl na oblíbeném rozvojovém blogu Chrise Blattmana.

Mé předchozí články o Africe:

Africké stereotypy

Je Afrika jiná?