Olympiáda více otevřela Čínu světu, i to je dimenze olympiád, říká Dovalil

Poslední letní olympijské hry se konaly v Pekingu, o kterém se hodně debatovalo v souvislosti s porušováním lidských práv.

Ano, Peking byl poznamenán událostmi předtím. Byla snaha zakázat pořádání her v Číně kvůli porušování lidských práv v Tibetu. Český olympijský výbor se připojil k názoru mezinárodního výboru, který chtěl pořádat olympiádu v Číně. Jsme přesvědčeni, že sport má spíše spojovat lidi. Také olympijská charta říká, že v olympijské vesnici a na závodech jsou lidé bez rozdílu náboženství a rasy.

Proč se tedy mezinárodní olympijský výbor rozhodl přidělit hry zrovna Pekingu?

Jsem toho názoru, že výbor by to v podstatě neměl přidělovat do takových problémových oblastí. Ale vždy je snaha přidělovat hry do různých světových regionů a v Asii byly hry naposledy v Soulu v roce 1988. Určitě se to všestranně zvažovalo, ale nakonec se tam prostě konaly a já bych se pod to podepsal. Nestojím na straně bojkotů.

Pozoroval jste na místě nějaké demonstrace nebo konflikty?

Vůbec. Vše bylo perfektně naplánováno a zorganizováno, Číňané byli velmi milí. Mnozí novináři pak říkali, že je to hrané. Ale potkal jsem se tam s jedním fotografem, který byl nadšený ochotou ze strany organizátorů. Například je poprosil, zda by si mohl něco vyfotit dva metry za nějakou závorou, kam se nesmělo, a s úsměvem mu to povolili.

Mnohé překvapila například megalomanie ceremoniálů, jeden obří na začátku, jeden na konci. Ale to je Asie, my se na to díváme z pohledu malé země. Čína je obrovská, a tak to dělá prostě všechno velké, navíc se chtěli předvést světu.

Bylo nějak znát, že mají odlišný politický režim?

Ani bych neřekl. Peking na mě působil jako ohromně moderní velkoměsto. Také si myslím, že mladá generace už moc politiku neřeší. Oblečení měli jako v Evropě, chodili na diskotéky. Nejsou to žádní zakřiknutí lidé, jak by člověk mohl očekávat. Jsou velmi sebevědomí. Nechci to v žádném případě bagatelizovat. Ale kdyby tihle lidé nějak trpěli, tak to tam bude šedivé, jako to bylo třeba do roku 1989 u nás. My měli šedivé ulice, šedivé oblečení, neusmívali jsme se. Když přijeli cizinci, divili se, že jsme nějací zaražení. Byli jsme zkrátka pod tlakem a tak na mě Peking nepůsobil. Tím nechci samozřejmě nijak obhajovat čínský režim.

Mělo pořádání her v Pekingu i nějaké pozitivní důsledky?

Určitě. Pozitivní důsledky to mělo třeba v ekologii. Čína je známá tím, že životní prostředí moc neřeší. Během olympijských her však zastavili polovinu továren, aby se zlepšil vzduch. Český velvyslanec nám pak řekl, že asi třetinu z nich už vůbec neotevřeli. Také nám potvrdil, že od té doby se Čína více otevřela světu a zároveň svět Číně. Takže i to je dimenze olympijských her.

A váš nejhezčí zážitek odtamtud?

Byl tam moment, kdy jsem zůstal stát s otevřenou pusou. Byl jsem na semifinálovém zápase ve fotbale Brazílie - Argentina a najednou, asi deset minut před začátkem, stadion povstal a začal tleskat. Myslel jsem si, že přišel nějaký čínský činitel a všichni nařízeně tleskají. Ale najednou jsme viděl, že na obrazovce je zabraný Maradona - bývalý argentinský fotbalista. Šedesát nebo osmdesát tisíc lidí spontánně vstalo a čtyři minuty mu tleskalo.

Proč?

Podle mě to byl význam úcty a uznání. Celkově atmosféra na stadionech byla úžasná. Obrovský rozdíl proti tomu, co vidíme třeba na místních fotbalových stadionech.