Řecké variace na Greshamův zákon: problémy s měnovou odlukou

Konec česko-slovenské měnové unie v únoru 1993 proběhl díky výborné organizaci tak hladce, že si jej dnes velká část české veřejnosti ani pořádně nepamatuje. I vytváření nových měn na území bývalého SSSR způsobilo těmto ekonomikám podstatně menší problémy než např. rozpad vzájemných obchodních vztahů a dlouhodobě všem prospělo – ať již díky větší důvěryhodnosti nových měn, či díky menšímu prostoru pro vznik národnostních konfliktů o nastavení kurzu a měnové politiky.  

I Řecko samo se již v minulosti vypořádalo jak s koncem např. Latinské měnové unie, tak s měnovými reformami v letech 1944 a 1954. Pochybnosti o schopnosti Řecka setrvat v EMU začínají zcela otevřeně vyslovovat i ekonomické hvězdy typu Paula Krugmana či Nouriela Roubiniho. Proč tedy neoprášit scénáře, které známe např. z Estonska či ČR, nenajmout experty, kteří již mají několik podobných změn úspěšně za sebou (z českých např. P. Kysilka) a nezačít kdesi v Kanadě či Latinské Americe tisknout kolky či bankovky nové drachmy?

Současná řecká situace se však od prostředí, ve kterém probíhaly měnové odluky 90. let, dosti výrazně liší. Hlavní rozdíly jsou dva. Za prvé, Řecko je z hlediska fungování finančního systému zemí modernější a otevřenější, což dává Řekům podstatně více možností, jak se na odluku a následné znehodnocení nové měny „připravit“.  Délka nejistoty a přešlapování ohledně budoucnosti EMU jim k takové přípravě navíc nabízí i dostatek času.  Druhým a podstatnějším rozdílem je skutečnost, že původní měna (euro) zřejmě ani nepřestane okamžitě existovat, ani není a nebude řeckou populací vnímána jako měna nestabilní či nežádoucí z jiných (např. nacionalistických) důvodů.  

V případě rozpadu české a slovenské měnové unie nemělo smysl vyhýbat se kolkování či výměně za nové bankovky a skladovat zásoby československé měny v hotovosti, protože původní měna měla po odluce hodnotu pouze sběratelskou. Naopak v případě Řecka si lze jen obtížně představit, že by řecký penzista donesl do banky své eura, aby si je nechal vyměnit za okolkovanou měnu s nejasnou budoucí hodnotou. Na rozdíl od východní Evropy jej od toho bude zrazovat i historická zkušenost – řecká drachma, ač se jednalo o jednu z nejstarších měn na světě, nikdy nebyla kvůli své nestabilitě takovým předmětem národní pýchy jako marka pro Němce. Řekové ostatně patřili mezi národy, které se při přijetí eura nejvíce těšily na zánik vlastní měny. Pokud nedojde k extrémní politické radikalizaci Řecka, tak nová měna nemá šanci být symbolem nově získané svobody, jakým byly nové měny např. pro pobaltské země.

Jak se tedy budou Řekové chovat? Budou nadále pokračovat v trendu, který již započali, tj. budou přesunovat své úspory do zahraničních bank případně je konvertovat do měn, které pokládají za bezpečnější při případné nucené konverzi eur na nové drachmy, tedy např. do dolarů, liber, švýcarských franků. Důležitější však bude, jak bude řecká ekonomika fungovat po případné odluce.  Určitě by došlo k tomu, že by nová měna byla uzákoněna jako zákonné platidlo, což poskytne vládě i soukromým institucích možnost platit zaměstnance v nové měně, čímž by se konečně měly snížit náklady na úroveň odpovídající reálné produktivitě. Zahraniční turisté však nepřestanou do Řecka vozit svá eura a nedá se očekávat, že by Řekové nebyli ochotni tuto měnu i nadále přijímat. Cestovní kanceláře, hotely, restauratéři, kteří eura takto získají, je dosti často budou používat ve vlastních transakcích, např. proto, že je protistrana bude preferovat kvůli vyšší důvěryhodnosti.

Řecko by tak reálně směřovalo k neoficiálnímu duálnímu oběhu eur v ekonomice. Podobně jako v jiných zemích s málo důvěryhodnou měnou (např. Vietnam) by tak sice existovala domácí měna, ale velká část ekonomiky by nadále fungovala v zahraniční měně. To by samo o sobě nebylo tak velkým problémem, pokud by nehrozilo, že značná část podobných transakcí bude mít hotovostní charakter a budou tedy mimo dosah řeckých daňových institucí. A pokud by právě neschopnost řeckého státu efektivně vybírat daně nebyla vedle neefektivních výdajů a nedostatečné konkurenceschopnosti hlavní příčinou řecké krize.

Zajisté je možné tuto situaci řešit silou a přijmout drakonická opatření, která by Řeky donutila vzdát se eur, která mají a zamezit jim v používání jiných měn v domácích transakcích. S ohledem na závislost řecké ekonomiky na cestovním ruchu a s ohledem na tradiční styl fungování řecké ekonomiky ale takové pokusy nemusí být příliš úspěšné. Příslušná administrativní opatření by dokonce řeckou ekonomiku mohla výrazně poškodit.

Většina analýz doporučujících Řecku odchod z EMU předpokládá dva základní typy dopadů, které by měly Řecku pomoci, tj. odpis zahraničních dluhů (které by Řekové již nebyli stejně nadále schopni splácet) a zlepšení cenové konkurenceschopnosti firem působících v Řecku. Realita může být podstatně složitější. Odpis dalších dluhů nad rámec současné pomoci nebo dokonce jednostranné vypovězení není tak jednoduché vzhledem k závislosti Řecka na evropských partnerech. I „pouhé“ převedení závazků na novou měnu je komplikovanější, pokud původní měna (euro) nepřestává existovat. Zlepšení cenové konkurenceschopnosti může být krátkodobě snadno vykompenzováno zmatky a nestabilitou a bez dalších reforem by k nastartování pozitivních změn muselo zřejmě dosáhnout značných rozměrů. A při špatném provedení odluky a nastavení následného měnového režimu navíc reálně hrozí, že odluka dále zhorší šance stabilizovat rozpočet výběrem daní.

Z tohoto pohledu je váhání řeckých politiků pochopitelnější. Ani okamžité opuštění EMU totiž Řecku negarantuje vyřešení všech současných obtíží. Naopak, řecká situace se krátkodobě může dokonce i zhoršit, přičemž Řekové tuší, že po vystoupení z EMU by jejich schopnost získat pomoc jiných zemí byla velmi malá. Řecký problém je tak nutno začít rozplétat přes zefektivnění státní správy, zlepšení výběru daní a změnami v regulaci ekonomiky. Měnová odluka pomůže, pouze pokud řecká vláda učiní i tyto další kroky. A pokud při provádění odluky nezapomene, že i běžní lidé reagují na podobné kroky překvapivě racionálně a najde vhodný způsob soužití mezi novou drachmou a eurem.