Jak se studovalo ve starověké Číně, v antickém Řecku nebo Římě?

V poslední době se například v souvislosti s nejnovějšími průzkumy znovu často setkáváme s debatou o českém školství, jeho kvalitě i kvantitě. Pokud v současnosti nevíme kam směřovat, bývá občas přínosné podívat se do historie, poučit se z jejich chyb a zapátrat po nové inspiraci. TST seriál Vás informuje, jak to vlastně se školstvím vypadalo dva tisíce let zpět.

Počátky školství se datují až do dávné Mezopotámie. Zde stejně jako v pozdějším Egyptě začaly vzkvétat první školy. Nebyly to však instituce dnešního typu, kam se chodí vzdělávat mládež celé veřejnosti, ale školy písařské. Gramotnost v té době nebyla ještě na takové úrovni jako například v pozdním starověku, ale písařské školy byly naplněny žáky, většinou z vyšších společenských vrstev, kteří se pak uplatňovali ať už jako písaři – v té době velmi vážení – nebo jako vládní zaměstnanci, kněží či učitelé.

Ostatním řemeslům se v Egyptě i Mezopotámii učili praxí. Učedníci medicínští tak při práci sledovali zkušené lékaře a švadleny zase své mistrové. Ženy však většinou zůstávaly doma a od svých matek se učily domácím pracím, aby se mohly starat o své otce a později o manžele.

To ve starověké Indii bylo školství ve své době na poměrně vyspělé úrovni. Školu navštěvovali chlapci ze tří horních kast - Bráhmanů, Kšatrijů a Vaišjů – po dosažení 5 až 8 roku až do šestnácti nebo i čtyřiadvaceti let. Po úvodním přijímacím ceremoniálu zvaném Upanayana (vtipný to název), se žáci odebrali do svých „internátních škol“.Ty se nacházely třeba v přírodě nebo v nějaké vesnické budově, někdy i v církevních stavbách.

Chlapci žili s preceptorem, mnichem zodpovědným za jejich výchovu, učili se psaní, čtení a aritmetice později také védám, sútrám a dalším indickým posvátným textům. O své a preceptorovo živobytí se přičiňovali vybíráním příspěvků od lidí a mnich je jim poté přerozděloval. Studenti se nesměli účastnit žádných radovánek a museli se plně řídit preceptorovými nařízeními, na druhou stranu ale mohli vždy, když se jim zdálo, že preceptor nedodržuje striktně daná pravidla, žádat o nápravu.

Koho řídí mistr Konfucius?

V Číně se rozkvět školství projevil především za dynastie Zhou s počátky před více než třemi tisíci lety. Za tohoto císařského rodu se vyspělost projevuje také v položení základů čínské filosofii – v tomto období působil třeba legendární mistr Konfucius, který měl na uspořádání školství velký vliv a ovlivnil mnoho generací včetně některých z nás. V době dynastie Zhou bylo založeno i pět národních škol v hlavním městě říše s nejznámější z nich – císařskou Po Yong.

Žáci se vzdělávali v šesti uměních: umění rituálů, hudby, kaligrafie, matematiky, vozatajství a lukostřelby. Ve věku dvanácti let se chlapci učili ritům, tanci a hudbě, později řízení vozu a lukostřelbě. Školy však nebyly pouze pro chlapce, vzdělávaly se zde i dívky v náboženství, produkci hedvábí, tkalcovství a dobrých způsobech. V pozdějších dynastiích se však studium stávalo čím dál více privilegiem vybraných, které volili obecní úředníci. Ti měli volit nejtalentovanější z dětí, nakonec to však končilo studiem pouze u vrchních vrstev společnosti. Korupce je zkrátka jednou z nití vinoucích se lidskou historií.

V kolébce naší společnosti, starověkém Řecku, se na vzdělání – bohužel jen u chlapců - velmi dbalo, i když metody výuky se regionálně různily, stejně jako kulturní zvyklosti. Zatímco v Aténách se mnohem více dbalo na humanitní vzdělání a přírodní vědy i fyzickou kondici, Sparťané kladli důraz především na zdatnost vojáckou. Již narozené děti se ocitly v selekci a jen zcela zdravá novorozeňata mohla přežít – ostatní byla odsouzena k smrti.

Chlapci již v nízkém věku odcházeli od rodin a žili ve velmi krutém režimu kasáren vojenských táborů zvaných Agoge. Poté, co dosáhli základního vojenského výcviku se v osmnácti letech stali „eféby“ a po složení zkoušky se mohli účastnit boje. Zkouška spočívala většinou v tom, že voják zavraždil otroka a nikdo nesměl přijít na to, že to byl právě on. Potupou tedy nebyla sama vražda, pouze případné odhalení. Ve Spartě chodili k výcviku i ženy, a to především proto, že v době, kdy byli všichni muži v boji, musely chránit město.

Když do školy, tak jen na konzultace

Největší rozkvět vzdělání zaznamenali asi starověcí Římané. V Římě již mohli školy navštěvovat jak chlapci, tak dívky, i když ne vždy dohromady. Římany hodně ovlivňovali Řekové, kteří na Apeninský poloostrov přenášeli své helénistické zkušenosti především v období Punských válek. A tak se do Říma dostal i první učitel, řecký zajatec Livius Andronicus, který byl prodán do otroctví a zaměstnán jako soukromý učitel. Později, když se osvobodil rozšiřoval povědomí o řecké kultuře třeba i překlady Homérovy Odyssei do latiny.

Římští nadaní studenti pak mířili do Řecka za získáním filosofického vzdělání. Před působením Řeků neměli Římané ani vlastní národní literaturu. Z Řecka také přišla záliba v pěstování hudby a fyzické kondice, důležitá byla ve studiu také literatura, zvláště pak poesie. Na římském školském systému je také zajímavý způsob studia. To se koncentrovalo spíše na samostatnou práci studenta, četbu knih, psaní pojednání a přípravu rétorických výstupů. Školu studenti navštěvovali pouze individuálně během dne kvůli konzultaci studia se svými učiteli. Žáci dokonce nebyli zkoušeni a nepsali žádné testy. Hodnocení spočívalo v pozorování žákovy práce a schopností. Není to snad právě to o čem mnoho z dnešních studentů hlasitě sní?

Jak jste si určitě všimli, školský systém našeho věku je jistě nejdemokratičtější ze všech předchozích dob. Studovat může každý bez ohledu na pohlaví, původ a rasu. V mnohých věcech se však můžeme poučit. Třeba v tom, že k vyspělosti kultury a školství není vždy potřeba kvantita, ale spíše kvalita poskytovaného vzdělání. Ne každý musí studovat vysokou školu.

Už z logického hlediska je jasné, že všichni dnešní studenti k takovému studiu nemůžou být předurčeni. Je tedy třeba zadívat se do minulosti a zamyslet se nad smyslem školství. V dalším díle seriálu se dočtete o alternativních typech výuky, kterými bychom se také mohli inspirovat.

___________________________________________________________________
Bottom line: O učitelovo živobytí už se díkybohu nemusíme starat žebráním. Možná by však bylo dobré uvědomit si, na jaké úrovni jsou jeho platy. Tlak veřejnosti někdy dělá divy...