KOMENTÁŘ: Beneš před Mezinárodním trestním soudem v Haagu?

"Já jsem vždy říkal, a na tom trvám, že to, co jsme v roce 45 spáchali, by dneska bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv a asi by se tehdejší vláda, včetně prezidenta Beneše, ocitla v Haagu." Čtvrteční slova Karla Schwarzenberga odstartovala bouřlivé diskuze na všech sociálních sítích. Můžeme jen spekulovat o tom, zda se německým jménem honosící aristokrat chytil do předem připravené pasti volebního týmu Miloše Zemana, či zda Jezevec z Vysočiny svým sofistikovaným dotazem prokázal neochvějnou pohotovost ve svém vystupování.

Zatímco Zeman oponentova slova přijal za záminku k vyostření své kampaně, česká veřejnost se rozdělila na dva tábory: jedni ministrovi jeho slova zazlívají, druzí je naopak více či méně radostně vítají. Dosluhující hlava státu se v duchu sobě vlastní starostlivosti nad potomky sudetských osidlovatelů opřela do Schwarzenberga a charakteristicky znepokojeným tónem se národu svěřila s pocitem osobního ohrožení. Naopak nečitelný Jan Fischer výroky uvítal coby alespoň nějaký nosný argument svých názorových veletočů.

Ponechme nyní stranou nacionalistické výlevy nenávisti a osobní frustrace některých internetových diskutérů a pojďme se věcně zabývat podstatou a pravdivostí Schwarzenbergova výroku. Oprostěme se při tom od často zaznívajících dezinterpretací a zamysleme se nad opravdu pronesenými slovy. Budeme-li vycházet z předpokladu, že k osudovým událostem let 1945 až 1947 došlo za dnešního právního stavu, měli bychom si také uvědomit, že mezinárodní právo (zejména to trestní) prodělalo právě po druhé světové válce řadu významných změn. Nebrání to však fiktivním úvahám o tom, jak by to asi tehdy za současných právních podmínek dopadlo…

Haagský tribunál

Před více jak třemi lety prezident Klaus ratifikoval Římský statut upravující fungování Mezinárodního trestního soudu. Učinil tak po jistém otálení a rozšířil tím na nás jurisdikci onoho nezávislého haagského pléna; můžeme tedy ponechat stranou úvahy o případném ustavení ad hoc tribunálu po jugoslávském vzoru.

Pokud na poválečnou situaci aplikujeme současné mezinárodní právo, dospějeme k závěru, že by Beneš a jeho vláda asi skutečně usedli na lavici obžalovaných. Na jejich obhajobu musím podotknout, že vysídlení posvětil článek XIII Postupimské dohody – tedy Stalin, Truman a Churchillův nástupce Attlee; dohoda tří vítězných mocností by je však v dnešních podmínkách odpovědnosti za samotný odsun zřejmě nezbavila. Nutno také poznamenat, že spolu s vysídlením došlo ke konfiskacím a odebírání československého státního občanství, a to vše na základě principu kolektivní odpovědnosti.

Římský statut hovoří jasně – „Pro účely tohoto Statutu se „zločinem proti lidskosti“ rozumí (…) d) deportace nebo násilný přesun obyvatelstva; (…) h) perzekuce jakékoli identifikované skupiny nebo kolektivu z důvodů politických, rasových, etnických, kulturních (…)“. Ačkoli většina tehdejších kroků československé vlády měla svůj mezinárodněprávní základ, dnes by se příslušné dohody dostaly do konfliktu s již ratifikovanými dokumenty o lidských právech. Ostatně obavy z možného zpochybnění Benešových dekretů (zabavení majetku a ztráta občanství) na základě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva či Soudního dvora EU přicházely nejčastěji právě z Pražského hradu (jejich neopodstatněnost tkví v nepřípustnosti zpětné aplikace příslušných smluv).

Ať si nyní o pravdivosti Schwarzenbergova výroku i oprávněnosti jeho zběsilé kritiky udělá obrázek každý sám. Na závěr musím podotknout, že poválečná situace byla na rozdíl od té současné zcela jiná, a hodnocení samotného vysídlení proto nechme na odbornících; v rovině politické byla tato věc uzavřena před více než patnácti lety. O to více mě překvapuje, s jakou vehemencí volební tým Miloše Zemana rozdmýchává protigermánské vášně. Velmi trefně nastalou situaci vystihuje německý deník Die Presse, který současnou diskuzi označil za lakmusový test vyzrálosti českého národa. Převládne zde bezduchý nacionalismus pramenící z bolševického chápání národní historie, nebo se projevíme jako vyspělá západoevropská společnost, jež je schopná nahlížet na dějiny jinak, než jen černobílou optikou?