Skandál v ERÚ, nebo blamáž?

Včera odpoledne se objevila v médiích tato zpráva: Výkupní cena za solární energii mohla být nadhodnocená. Ukázal to audit, který zadala stávající předsedkyně Českého regulačního úřadu Alena Vitásková. Stát tak mohl přijít o desítky miliard korun.

Bývalí pracovníci Energetického regulačního úřadu při určování ceny za výkup fotovoltaické elektřiny nejspíš porušili zákon. Úřad už proto podal podnět státnímu zastupitelství, aby podezření prošetřilo. 

„Z toho auditu vyplynulo, že ceny byly stanoveny nad rámec zákona, a takto byla nastavena i část legislativy. Úřad zavedl opatření dovnitř úřadu, aby se situace nemohla opakovat, a pak podal podnět na státní zastupitelství, zda nedošlo ke spáchání trestného činu s předpokládanou škodou velkého rozsahu, v řádu desítek miliard korun,“ informovala šéfka ERÚ Alena Vitásková...

První věc, která člověka napadne, je, že by si rád prohlédl ten audit, jenomže ten je tajný, ERÚ ho zveřejnit nechce a sdílný pochopitelně není ani auditor, který se k výroku paní Vitáskové nevyjádřil.

Bývalý ředitel ERÚ Josef Fiřt tvrzení Vitáskové odmítá, ale audit také nesmí vidět.

Celá věc vypadá velmi podivně. Zadání pro výpočet výkupní ceny fotovoltaické energie připravil parlament, který ho, jak známo, nastavil velmi velkoryse. Stát, tedy vláda i parlament, měl dost příležitostí na vzniklou situaci – prudký pokles cen panelů a velký zájem o tyto spekulativní investice – reagovat, a to již v roce 2009. Místo toho parlament ke změně legislativy nepřistoupil a žádostí o připojení bylo tolik, že musela být na konci roku 2010 schválena solární daň.

Jako by někdo čekal, až do hry vstoupí ČEZ a nakoupí velké fotovoltaické zdroje. ČEZ přitom nikdy nezveřejnil, na základě čeho, za jakou cenu a proč koupil určité konkrétní zdroje – je-li někde třeba veřejný audit, tak asi tady.

Lze přitom doložit, že bývalý ředitel ERÚ Josef Fiřt vládu i parlament opakovaně vyzýval ke snížení nastavené podpory fotovoltaiky. Choval se však jako normální úředník, nesvolával dramatické tiskové konference a nebouchal před novináři do stolu, ale úředním způsobem varoval a podával korektní zprávy.

Na konci roku 2009 Fiřt například předložil poslancům návrh, aby ERÚ směl snižovat výkupní cenu o 25 procent ročně, místo dosavadních pěti procent ročně. Poslanci ani vláda Jana Fischera nedělali nic.

Nyní to působí dojmem, že někdo má – tedy možná Alena Vitásková – za úkol pokusit se očistit poslance a svalit vinu na zlovolné úředníky. Je však záhadou, proč se tak děje zrovna nyní a s čím to souvisí. Před volbami není. Souvisí to s přípravou nového zákona o podpoře obnovitelných zdrojů? Jde snad o to, spustit jakousi kampaň a snížit podporu obnovitelných zdrojů na nulu, tedy zrušit ji úplně? Nebo se má od něčeho odvést pozornost?

Všimněme si formulace Vitáskové, že i „legislativa byla stanovena nad rámec zákona“. To je snad nesmysl!

Mluví se často o tom, že tento stát nemá stabilní, odborné a důvěryhodné úřednictvo. Odborníkům a slušným lidem se však nelze divit, že se do státní správy nijak nehrnou, mají-li být výsledky jejich práce takto skandalizovány, možná dokonce kriminalizovány, a to patrně na politickou objednávku.

A na druhou stranu se nedivím lidem a spotřebitelům, že nevěří státu a úřadům. Předsedkyně ERÚ Vitásková působí často spíše jako aktivistka proti obnovitelným zdrojům než nestranná úřednice. O bioplynu Vitásková například před časem řekla, že zapáchá a smrdí. Úředníkům přece podobné emotivní výroky vůbec nepřísluší. Regulátor má zakládat svou důvěryhodnost na správné práci s čísly.