Boj za svobodu informací může brát životy. To bohužel platilo i v příběhu Aarona Swartze. Tento americký programátor se v zájmu svobodného šíření dat rozhodl operovat na hranici zákona a cíleně zveřejňoval nepřístupné nebo placené databáze. Na základě manifestu za svobodný přístup, který v roce 2008 publikoval, vytvářel Aaron programy, které záměrně stahovaly data – jeho posledním a největším kouskem bylo pět milionů vědeckých článků z internetového archivu JSTOR.

„Musíme si vzít informace, kdekoliv jsou uloženy, zkopírovat je a sdílet se světem. Jenom zaslepení chamtivostí by odmítli příteli udělat kopii,“ prohlašuje Aaron ve svém manifestu. Aaron ale nikdy nebyl nespoutaným bojovníkem za stahování všech možných dat, které internet ukrývá, vždy při takovýchto apelech mluvil jen o dokumentech, které nebyly vázány žádnými autorskými právy.

Knihovní výpůjčka pěti milionů knih

Co kdyby jen vkročil do pomyslné knihovny a půjčil si pět milionů autorsky nechráněných vědeckých publikací? Ovšem internetový archiv JSTOR nepůjčoval data zadarmo, nabízel je za desítky dolarů. A to byl hlavní argument pro Aaronovo počínání. Nesouhlasil s placením za volně šiřitelnou publikaci. Z toho důvodu je v jeho případě často zmiňována analogie s knihovnou a monstrózní výpůjčkou.

Aaron tvrdil, že volně šiřitelné dokumenty, na něž neexistují autorská práva, by měly být přístupné všem. Proto také odsuzoval počínání JSTORu. Správci tohoto archivu ale odůvodňují svůj poplatek za stažení tím, že jako každý provozovatel i oni potřebují pokrýt provozní náklady a že z přebytku peněz dotují nadějné vědecky projekty.

Nabízí se zde tedy otázka, jestli mají takoví správci právo účtovat si za svou práci. Odpověď je jasná, bezesporu mají. Ovšem námitka Aarona má také logický základ: proč bych měl platit za dokument, který jeho autor uvolnil k volnému šíření? Nejjednodušším řešením by samozřejmě bylo, kdyby sami od sebe vznikaly databáze, které splňují obě dvě podmínky. Jenže ty neexistují, alespoň v Aaronově případě ne.

Paralelu můžeme vidět i v hudebním či filmovém průmyslu. Jen se zamysleme, jak dlouho trvalo, než vznikly distribuční kanály pro šíření autorských děl. A o ideální situace nelze mluvit ani s nadsázkou. Obě dvě strany problematiky – jak distributoři, potažmo tvůrci, tak bojovníci za svobodu informací – nenašly společnou řeč a žádný kompromis zatím nevznikl.

Vraťme se zpět k Aaronovi. Zákon v jeho případě hovořil jasně, hrozilo mu trestní stíhání. Představitelé databáze JSTOR veřejně prohlásili, že pokud Aaron vše vrátí, nestojí o soudní tahanice. Všimněme si zajímavého tvrzení: vrátit nehmotná, lehce kopírovatelná data. Majitelům stačilo symbolické navrácení harddisků, na kterých se stažené vědecké publikace nacházely, a Aarona by nechali bez trestu.

Jenže do případu vstoupil americký státní žalobce a obvinil Aarona z elektronického podvodu a neoprávněného zisku dat s hrozbou třiceti pěti let za mřížemi a pokutou milion dolarů. Pár dní poté byl Aaron nalezen mrtev, spáchal sebevraždu.

Piráti v boji s právem

Na chvíli se vzdalme od příběhu Aarona Swartze a podívejme se na jeho názorové sympatizanty. Podobných iniciativ, jako je ta, kterou Aaron zveřejnil v roce 2008, je na bezbřehém internetu mnoho a stejně tak nalezneme mnoho mladých aktivistů, kteří jsou – kryti heslem "boj za svobodu" – ochotni jít dál a nemají ostychu vstupovat do databází, stahovat filmy nebo hudbu a neomezeně je sdílet. Tyto skupiny jsou především anonymního charakteru a jejich, někdy ani nezastíraným, jediným cílem je boj za volné stahování hudby a filmů, byť třeba i nelegálními prostředky.

Anonymita znamená mimo jiné i to, že se neobjevuje žádná autorita, s kterou by se dalo vyjednávat a která by zastupovala dané zájmy. Tento fakt si před pár lety uvědomili někteří aktivisté a začalo slavné zakládání pirátských stran, zástupců svobodného internetu.

Začala zde existovat protiváha k utvořenému establishmentu autorských organizací a velikých hudebních a filmových společností. V současnosti tedy již máme zástupce jak autorů a jejich zájmů na odměnu a práva, tak zástupce volnějšího pojetí a svobodného šíření dat. Síly se vyrovnaly.

Definice, definice, definice

Problematika šíření dat začíná být nesrozumitelnou již na svém začátku, u definic. Alfou a omegou a také často skloňovaným termínem je termín duševní vlastnictví. Co to vlastně je? Prof. JUDr. Jiří Srstka, ředitel Dilia, občanského sdružení zastupujícího autory, pojem definuje pomocí Úmluvy o zřízení duševního vlastnictví z roku 1967, tedy z dob, kdy se o současném internetu nezdálo ani autorům sci-fi.

Duševním vlastnictví jsou dle pana Srstky všechna práva vztahující se k autorským dílům, vysílání, vynálezům, objevům, průmyslovým vzorům, známkám, názvům a všem ostatním právům vztahujícím se k duševní činnosti v oblasti průmyslové, vědecké, literární a umělecké.

Lze snadno odvodit, že tato definice se vztahuje téměř na vše. A jestli jejím úkolem bylo alespoň nějak vymezit teritorium, tak zjevně neuspěla. Na tuto nejasnost v podobě uchopitelné definice duševního vlastnictví naráží i nový občanský zákoník, který nabude platnosti 1. 1. 2014. Definuje se v něm pojem licence, což je právní termín stanovující vlastníka duševního vlastnictví. Jenže o tom, co to duševní vlastnictví je, tam zmínku nenajdeme.

Rozhodně to ovšem neznamená, že by duševní vlastnictví nebylo definovatelné, jen se obsáhlost tohoto termínu za léta natolik rozrostla, že je již obtížné říct, co k němu patří a co ne. Místopředseda pirátské strany Bc. Jakub Michálek doplňuje: „Samotná definice je tak složitá, že se z ní stal nesourodý balast. Například zde patři copyright a zároveň i ochrana semínek – tedy duševního práva na novou odrůdu.“

Dům nevypálíš...

Problém šíření dat či myšlenek je v tom, že jsou nehmotné a lehce kopírovatelné. Když například vlastníte dům, je na vás, jak s ním budete nakládat. Buď ho zbouráte, nebo ho prodáte, nehrozí však, že by vznikl stav, kdy ho někdo „nakopíruje“ a budou zde dva vaše domy.

Autorské právo je v tomto zrádné a musí k realitě přistupovat naprosto odlišně. Informaci nelze zničit, a pokud se dostane, byť nelegálně, do dalších rukou, neexistuje postup, jak jejímu kopírování zabránit. Pan Michálek to komentuje slovy: „Vypuštěné slovo ani párem volů nezastavíš.“ Informace, data, myšlenky jsou tedy ze své podstaty neuchopitelné a jejich střežení je problémem.

Vraťme se zpět k problému databází děl a jejich šíření. V současnosti existují různá uložiště, na kterých lze opatřit film či hudební skladbu. Prostým stáhnutím, tedy de iure kopírováním pro osobní účely, se v České republice žádného nekalého jednání nedopustíme. Film zhlédneme doma a svou činnost ladně omluvíme tvrzením, že bychom do kina stejně nešli. Zdálo by se tedy, že autorům filmu žádný zisk neušel, protože daný člověk, co si film stáhl, stejně neměl v zájmu kino navštívit, a tedy zaplatit „odměnu“ autorovi.

Nicméně proti tomu hovoří data. Návštěvnost kin dlouhodobě rapidně klesá, návratnost filmů některých žánrů stejně tak. Odměny za autorství v hudebním průmyslu v posledních deseti letech klesly o 80 %. Stahování nepopiratelně obírá filmaře o příjmy, a z části i proto se některé žánry již nevyplatí natáčet.

Že tomu tak skutečně je, tvrdí i oscarový režisér Jan Svěrák, který bojuje za kvalitní kinematografii v Česku. Jeho řešením je navýšení rozpočtu Fondu kinematografie, který již v současnosti každý rok disponuje s více než 500 miliony korun. Jedině tak lze dle pana Svěráka kompenzovat ušlé investice. Jinými slovy, štědrý stát to vyřeší.

Proč neudělají to, co chceme my?

Námitky ze strany „stahovatelů“ zní jasně. Nikdo nemá v zájmu krást a obírat nikoho o peníze. Filmy, seriály nebo hudba jsou lehce dostupné po celém světě právě díky internetu. Proč tedy nevznikla žádná distribuční síť, která by uživateli poskytla levně a dostupně produkt, na který se mu nechce jít do kina, či ho kupovat v tištěné podobě?

Jinými slovy - proč nadnárodní společnosti ochraňující autorská práva nereagovaly na požadavky uživatelů a nevytvořily „něco mezi“ kinem a torrenty, mezi obchodem s CDčky a Rapidsharem? Není to náhodou velmi podobný problém, který se snažil řešit Aaron Swartz, když bojoval proti zpoplatnění volně šiřitelných dat?

Obě strany problému se v tomto shodnou: pan Michálek se při hodnocení současného stavu nevyhýbá mrzutému kafkovskému konstatování: „Systém je tak složitý, že je neobhajitelné očekávat jeho změnu.“ Pan profesor Srstka jen přikyvuje.

Cesta ven

Neshody mezi autory a pirátskými stranami se zaměřují spíše na legislativní problematiku. Obě strany věří, že lze dosáhnout dohody, která upraví nakládání s duševním vlastnictvím na internetu. Žádná taková se ale zatím nerýsuje. Všechny pokusy, ať už zvýhodňující tu či onu stranu, skončily nezdarem. ACTA, PIPA, SOPA, dokumenty schválené na konferenci WCIT. Žádná smlouva jasně neurčila, co bude světová společnost označovat jako krádež, co jako legální kopírování.

Pan profesor Srstka nabízí v zásadě pět možných cest, kudy se mezinárodní legislativa může vydat:
1. Rigidně zvýšit represivní složku. Jinými slovy - zacházet s kopírováním děl jako s krádeží. Co by mělo licenci, mohlo by se objevit na internetu, ovšem jakékoli nepovolené stahování by bylo trestáno.
2. Veškerá díla osvobodit a nechat je zadarmo šířit.
3. Jít cestou různých složitých legislativních řešení, kdy na každý případ existují desítky úmluv a stanovení. To je současný stav.
4. Zákonem umožnit volné užití děl na internetu, ztrátu autorům kompenzovat náhradními odměnami, které by vybíral stát.
5. Autorovi vše zaplatit při vytvoření díla bez nároku na pozdější honorář. Jakmile by došlo k vyrovnání, dílo by se stalo volně šiřitelným. Otázkou je, kdo by takovýto systém financoval.

Kapitola autorských práv je velmi složitým a propleteným tématem. Boj mezi autory a ochránci svobodného šíření zatím k ničemu konkrétnímu nevedl. Labilní internetová komunita je ochotna svá práva hájit jakýmikoli prostředky, na druhé straně mají ochránci poměrně jasnou zbraň, svůj výklad práva. Jak jejich přetahování dopadne, nikdo neví. Jediné, co s jistotou můžeme říct, je, že o podobných manifestech, jakým byl ten Aarona Swartze, ještě uslyšíme. Doufejme ale, že se již obejdou bez zbytečných ztrát na životech.

Bottom line: A jak byste problematiku duševního vlastnictví řešili vy?