Vyšší odborné školy na trampolíně

Nyní si vezmu na pomoc dokument s názvem "Vyšší odborné školy na rozcestí. Analýza stavu a možného vývoje sektoru vyššího odborného vzdělávání", vypracovaný v roce 2009.

V něm se praví: "Vznik vyšších odborných škol se váže k roku 1991, kdy byla - s dlouhodobým záměrem pokusit se vybudovat postupně sektor vysokého odborného školství - vytvořena skupina 15 středních odborných škol s pomaturitním studiem, které formou experimentu chtěly uvést do českého vzdělávacího systému nový, profesně zaměřený typ studia pro absolventy středních škol. Studium tehdy bylo v rámci experimentu koncipováno jako tříaž čtyřleté.

Počet škol v experimentu se postupně rozšířil až na zhruba padesát, zásadní kvalitativní změnu pak přineslo v roce 1995 zakotvení nového typu vzdělání - vyššího odborného - novelou tehdejšího školského zákona. Ta zrušila do té doby rozšířené pomaturitní studium, a v zásadě tak dotlačila stovky středních škol k pokusu zavést vyšší odborné vzdělávání. To se podařilo zhruba 170 školám, které do nového sektoru přinesly různé představy, hodnoty a ambice."

Podle školského zákona z roku 2004 "vyšší odborné vzdělávání rozvíjí a prohlubuje znalosti a dovednosti studenta získané ve středním vzdělávání a poskytuje všeobecné a odborné vzdělání a praktickou přípravu pro výkon náročných povolání".

Je to tedy profesně zaměřené vzdělávání s důrazem na dovednosti a kompetence, které absolvent může uplatnit ve vysoce kvalifikovaném povolání a jež jsou podložené nezbytným teoretickým základem. Sektor vyššího odborného vzdělávání je počítán do terciárního, nevysokoškolského sektoru vzdělávání.

Vyšší odborné vzdělávání má v rámci "regionálního školství" svá specifika - nespadají pod systém rámcových vzdělávacích programů, ale pod akreditaci, stejně jako vysoké školy. Na druhé straně je charakterizuje dlouhodobá odborná praxe studentů jako nedílná součást studia.

Bakaláři versus DiS

Vše vypadá skvěle, takové školy jsou v našem vzdělávacím systému jistě velmi užitečné právě svým důrazem na praxi. Zatím ovšem v sektoru panuje velká nejistota a diskuse točící se kolem jejich práva na existenci a budoucnost.

V dávných dobách obvyklé pětileté vysokoškolské studium se totiž koncem 20. století transformovalo po vzoru zbytku Evropy na tříleté bakalářské a dvouleté magisterské, přičemž bakalářské programy mnohdy konkurují těm "voškovým". I když se zaměstnavatelé dívají na čerstvé bakaláře nedůvěřivě, protože nejsou náležitě vybaveni pro praxi (zvláště v technických oborech) na rozdíl od absolventů VOŠ, tedy diplomovaných specialistů, přesto si vyšší odborné školy musejí v posledním desetiletí připadat jako na trampolíně.

Výraznou charakteristikou a předností vyššího odborného vzdělávání je odborná praxe zařazená jako součást studia. Podle většiny názorů se jedná o prvek, který významně podporuje aplikační charakter studia a přispívá k lepší uplatnitelnosti absolventů na trhu práce.

Zdaleka největší rozsah odborné praxe obsahují zdravotnické programy. Ekonomické obory v zásadě kopírují stav u všech ostatních oborů (společenských, zemědělských). Na souvislost odborné praxe kladou veliký důraz technické vyšší odborné školy, z nich tři čtvrtiny zařazují do studia odbornou praxi delší než 60 dní.

Proč však ta nejistota a neklid, když existují dokumenty předpokládající rozvoj VOŠ, jako například "Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy ČR na období 2011-2015", schválený vládou pro oblast regionálního školství? Ten předpokládá:

• umožnit transformaci nebo stabilizaci VOŠ,
• provést změny v obsahu a organizaci VOŠ,
• zavést oborové deskriptory, tj. rámcovou standardizaci výsledků vzdělávání, pro zvýšení kvality vyššího odborného vzdělávání,
• stanovit taková opatření (úpravou legislativy), která zajistí přenositelnost kreditů ECTS mezi vyšším odborným a vysokoškolským vzděláváním,
• změnit pravidla prodlužování akreditace programů (zejména tak, aby došlo ke zvyšování kvality poskytovaného vzdělávání a provázání jeho výstupů s uplatnitelností na trhu práce),

Specifické jsou vzdělávací programy, které jsou regulovány Směrnicí č. 2005/36/ES a zákonem č. 96/2004 Sb. (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), jenž stanovuje odbornou způsobilost k výkonu povolání všeobecné sestry.

Předpokladem pro výkon tohoto povolání je absolvování vysoké (v krátkém cyklu) nebo vyšší odborné školy s tím, že za stejnou profesní přípravu (danou výše uvedenou směrnicí) bude v těchto programech jednotně udělován titul (Bc.). V případě nemožnosti realizace tohoto opatření bude alternativně pro toto povolání udělováno jednotně označení diplomovaný specialista (DiS.).

Transformovat, nebo zachovat?

Názory odborné veřejnosti se různí. Silně zaznívají hlasy volající po tom, aby studium na vyšších odborných školách bylo buď kratší, zhruba dvouleté a specializačně zaměřené pro absolventy středních škol (a dospělé se zájmem o změnu či doplnění kvalifikace), díky němuž získají nějakou odbornou kvalifikaci, nebo aby se transformovalo v profesně zaměřené bakalářské studium s podrobným užším zaměřením na odborné znalosti a dovednosti, ale i s atributy vysokoškolského vzdělávání, jako je samostatnost, širší teoretický základ, kreativita, kritické myšlení, základy metod výzkumu, které bude mít výhodu vysokoškolského statutu, a tudíž větší atraktivitu pro uchazeče.

První myšlence se brání samotné VOŠ (o vysokých školách nemluvě, byť takové programy v zahraničí běží i na VŠ, především těch profesně zaměřených). Profesní profilaci bakalářského studia se zatím z mnoha důvodů (pojetí vysokoškolského studia, podmínky akreditace, důraz na "akademickou" složku a vědu) nepodařilo naplnit.

Jistou šanci dávají diskuse okolo novely vysokoškolského zákona, kde se objevují návrhy na členění vysokoškolských programů na "profesně" a "akademicky" zaměřené. Větší roli by snad mohly hrát profesně zaměřené vysoké školy (neuniverzitního typu) či některé takto profilované fakulty (např. zdravotnické), ale i dílčí pracoviště v rámci vysokých škol.

Představa není zatím nijak ucelená, ale prvky obvyklé v zahraničí, zvlášť v systémech, kde k terciárnímu studiu nastupuje skupina odpovídající takřka dvěma třetinám populace absolventů středních škol, se tu nabízejí a snad postupně rýsují.

Tyto změny ve vysokém školství však v oblasti VOŠ nic nemění, a ani nemohou, nanejvýš posílí "konkurenci" a s ubývajícím počtem absolventů středních škol ubude i zájemců o studium VOŠ. Navíc naše uspořádání paralelních vyšších odborných škol a bakalářských studijních programů s podobnými parametry a hlavně délkou studia není v Evropě obvyklé. V zahraničí je však výrazně větší pozornost věnovaná vzájemné prostupnosti a uznatelnosti výsledků v předchozím vzdělávání.

VOŠ samy o sobě

Dokument, který vypracovala Česká školní inspekce, nese název "Vyšší odborné školy ve školním roce 2010/2011". Vzešel z bleskového šetření, které ČŠI uskutečnila v závěru školního roku 2010/2011 k vybraným ukazatelům podmínek, průběhu a výsledků vzdělávání ve VOŠ a kterým zároveň zjišťovala názory jejich ředitelů na současné postavení a další perspektivy VOŠ.

V uvedeném období ČŠI obdržela 116 záznamů ze všech 182 VOŠ zapsaných v rejstříku škol a školských zařízení. Po kontrole záznamů bylo do souboru k analýze zařazeno 110 škol (60,4 %) ze všech VOŠ.

Vyšší odborné školy, které se zúčastnily šetření, nabízely celkem 264 akreditovaných vzdělávacích programů. Počet oborů, do kterých se konaly přijímací zkoušky, byl 138 (ve veřejných školách 103, v soukromých 27, v církevních 8).

V daném školním roce využívalo vzdělávací nabídku těchto škol 15 802 studentů, z toho v denní formě vzdělávání 11 539, tj. 73,0 %. V této formě se nejčastěji vzdělávali studenti veřejných škol - 75,7 %, církevní školy měly v denní formě 68 % studentů. Ostatní formy nejvíce uplatnily soukromé školy a bylo v nich zapsáno 38,3 % studentů.

V šetření padl dotaz, jaká rizika jsou spatřována v rámci dalšího rozvoje školy.

Z celkového počtu 110 škol odpovědělo 99. Jednoznačně nejčastěji byla uváděna rizika spojená s nepříznivým demografickým vývojem (41,4 %), v konkurenci vysokých škol se stejným vzdělávacím programem zakončeným titulem Bc., a v konkurenci vysokoškolského vzdělávání vůbec (40,4 %). Vysoké školy nabízejí širší a atraktivnější možnosti vzdělávání zakončeného vysokoškolským titulem, který je podle názorů ředitelů VOŠ považován za prestižnější než titul získaný absolutoriem na VOŠ.

Ředitelé některých škol (17,2 %) zaznamenávají menší zájem uchazečů o vyšší odborné vzdělání a domnívají se, že souvisí s dříve uvedenými riziky.

Jako třetí značně zneklidňující oblast uvádějí ředitelé škol připravovanou transformaci vyššího odborného vzdělávání. Zastávají názor, že koncepční změny nejsou ze strany MŠMT jasně deklarované a nejasné je také jejich legislativní zakotvení v systému terciárního vzdělávání (uvedlo 29,3 % ředitelů).

K dalším rizikům zařadili menší připravenost absolventů středních škol ke studiu na VOŠ a malý počet talentovaných žáků (5,1 %), a v neposlední řadě také neuspokojivou finanční situaci sektoru vyššího odborného vzdělávání. Jako nedostačující z hlediska celkových výdajů školy a výše prostředků přidělených ze státního rozpočtu ji uvedlo 7,1 % ředitelů škol.

Zdalipak ředitelé VOŠ vidí i nějaké příležitosti a perspektivy pro další rozvoj své školy?

Na tuto otázku jich odpovědělo 97, přičemž tři školy uvedly, že žádné příležitosti pro svůj další rozvoj nevidí.

Ostatní ředitelé spatřují největší příležitosti k rozvoji své školy v dobrém a kvalitním uplatnění svých absolventů na trhu práce (26,8 %). K podpoře realizace stabilizačního programu pro VOŠ navrhovaného MŠMT se hlásí 26,1 % škol. Mimo jiné v něm vidí příležitost získat titul Bc. za jeden rok na VŠ, pokud absolvent splní 120 kreditů (viz Individuální projekt národní Transformace VOŠ; dostupné na www.msmt.cz).

Za velkou příležitost je považována oblast celoživotního vzdělávání (17,5 %), kdy řada VOŠ realizuje kurzy dalšího vzdělávání pro absolventy VOŠ a podporuje vznik center celoživotního vzdělávání. Zavedení kombinované formy studia uvedlo 6,2 % škol a příležitost angažovat se v oblasti DVPP zmínili dva ředitelé.

Řada škol také sází na nabídku atraktivních vzdělávacích programů (9,3 %), popř. jejich exkluzivitu (5,2 %), a na akreditaci nových vzdělávacích programů (6,2 %). Školy vidí také příležitost v zahraniční spolupráci (4,1 %), v dlouhodobé spolupráci s oborově příbuznými vysokými školami (12,4 %) a ve spolupráci s profesními organizacemi, např. s úřady práce a s různými sociálními partnery (8,2 %).

Ve 12,4 % případů spolupracovaly školy s firmami působícími v jejich oboru. V jedné škole byly zmíněny příležitosti v rámci grantové politiky a ve čtyřech školách v rámci projektů EU. V malé míře se objevují příležitosti ve formě podpory rozvoje významu volnočasových aktivit (jedna škola) a dobrovolnictví (dvě školy).

Strategie vzdělávací politiky

Jen od roku 2001 už bylo zpracováno více než třicet dokumentů, které se ve větší či menší míře zabývají nastavením nějaké strategie a hledáním koncepce pro správný chod naší vzdělávací soustavy. Alespoň tolik jich je vyjmenováno v dokumentu nejnovějším s názvem "Hlavní směry strategie vzdělávací politiky do roku 2020. Vstupní materiál do veřejné konzultace k přípravě strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2020".

Třicet dokumentů a žádný dosud nebyl ten správný, ten pravý, který by nastavil jasná, přímá, jednoznačná pravidla. Výše zmíněný chce:

- Odstranit slepé vzdělávací cesty, navázat strukturu vzdělávacího systému na kvalifikační rámce uznávané v Evropě, včetně systémového začlenění vyššího odborného vzdělávání.

- Posílit skutečnou diverzifikaci vysokoškolského vzdělávání ve vazbě na strukturu studijních programů ustálenou v rámci evropských integračních procesů ve vysokém školství.

- Zvýšit prostupnost a relevanci odborného vzdělávání tak, aby se maximálně zvýšila jeho efektivita a užitečnost pro absolventy a zaměstnavatele.

- Klást větší důraz na klíčové kompetence ve všeobecném a odborném vzdělávání, aby se zvýšila možnost uplatnění absolventů na pracovním trhu a v dalším studiu, a to nejen ihned po absolutoriu, ale i dlouhodobě, a aby absolventi byli dostatečně kompetenčně vybaveni také pro aktivní občanskou roli.

Dokument svěřený veřejnosti ke konzultacím jistě vyvolá spoustu podnětů a návrhů. Každý přece ví, co je to škola, neboť v ní strávil řadu let, a je mu jasné, jak by mělo školství fungovat a jak se rozvíjet.

Bez ironie: nezbývá než doufat, že konečně dospějeme k takovému uspořádání vzdělávací soustavy, aby tento systém začal produkovat podle příslušného stupně vzdělané, teoreticky i prakticky připravené mladé lidi, kteří posunou tuto zemi dál a výš na žebříčku vzdělaných a rozvinutých zemí Evropy a světa.

Vyšlo v příloze HN Kariéra&vzdělávání.