Česku se dlouhodobě vyplatí rozvážná imigrační politika

Postoj think-tanku Evropské hodnoty, prezentovaný ředitelem Radkem Hokovským, k problematice uvolňování české imigrační politiky. Příspěvek zazněl na veřejné Debatě o českých zájmech, 13. února 2013. Více o akci najdete v článku o debatě a ve videozáznamu.

Jak jsme na tom s imigrací dnes

Lze jen těžko říct, kolik přesně se v České republice aktuálně pohybuje cizinců. Máme jasné údaje o registrovaných imigrantech, ale těch ilegálních jsou desetitisíce a možná se jejich množství blíží počtu legálních. Na konci roku 2011 Ministerstvo vnitra evidovalo na našem území 436 319 legálně pobývajících cizinců.  Z toho třetinu (přes 150 tisíc) tvoří naši „spoluobčané“ ze zemí Evropské unie, kteří mají právo dle své libosti přicestovat, ucházet se o zaměstnání a kdekoliv se usadit, třeba i natrvalo.

Evropským právem garantovaný volný pohyb těchto cizinců (z nichž více jak polovina jsou Slováci) prakticky nelze regulovat, takže česká imigrační politika se týká primárně občanů ze zemí mimo EU. Těch na našem území legálně pobývá na 285 tisíc, tedy 2,7% celé populace. Česká imigrační politika se tedy zaměřuje hlavně na pravidla vstupu a pobytu této skupiny cizinců.

Když srovnáme poměr cizinců z třetích zemí žijících v ČR (2,7%) a v ostatních státech EU, zjistíme, že se nacházíme pod průměrem, který je přes 4% jak v rámci starých členských států (EU-15), tak i v rámci nových (EU-12). Při srovnání se zeměmi Visegrádské čtyřky však poměr příslušníků třetích zemí vychází u nás jako daleko nejvyšší, jelikož Polsko jich má pouze 0,1%, Slovensko 0,5% a Maďarsko 0,8%. Česká republika je pod evropským průměrem i v počtu udělených občanství v poměru k počtu cizinců. Průměr EU v roce 2010 činil 2,5%, zatímco v ČR občanství získalo jen čtvrt procenta z celkového počtu pobývajících cizinců, což je nejméně v celé Unii.

Když tedy žije v ČR takto relativně málo cizinců, kteří jen výjimečně získávají občanství, můžeme si položit otázku, zda by Česko nemohlo uvolnit svou politiku udělování oprávnění k pobytu či občanství přistěhovalcům ze zemí mimo EU. Proč by se ČR v počtu imigrantů a ve vstřícnosti vůči zájemcům o státní občanství neměla přiblížit evropskému průměru?

Zajištění důstojných pracovních podmínek nebude jednoduché ani pro občany

Zaprvé k uvolnění imigrační politiky není z ekonomických ani jiných ohledů přesvědčivý důvod. Česko se stále potýká s nezaměstnaností kolem 8% a pracovní místa, která by potřebovalo obsadit pracovníky ze zahraničí, vyžadují spíše vysoce kvalifikované experty z oborů jako IT či zdravotnictví. Prudký nárůst počtu cizinců (většinou s nízkou kvalifikací) od roku 2005 vedl ke komplikovaným situacím poté, co se projevilo hospodářské zpomalení od roku 2008. Nejvíce postiženi byli právě zahraniční pracovníci s nízkou kvalifikací.

Zkušenost zkrátka ukazuje, že není moudré se příliš otevírat zájemcům o práci ze zahraničí, pokud pro ně nedokážeme zajistit důstojné podmínky, když sami přestanou být schopni se na pracovním trhu uplatnit. To platí dvojnásob dnes, kdy růstové vyhlídky zemí Evropské unie, včetně té naší, nejsou ani v dlouhodobém horizontu příliš optimistické.

Odpovědnost vyžaduje jistotu, že integraci opravdu dobře zvládneme

Druhý důvod, který odrazuje od uvolňování imigrační politiky, souvisí s důsledky nezvládnuté integrace přistěhovalců. Většina zemí, které v počtu cizinců a v četnosti udělování občanství zvedají evropský průměr, jako jsou Španělsko, Itálie, Francie, Německo, Británie, nebo i Švédsko, představují ve skutečnosti příklady nezvládnuté integrace cizinců, kteří původně byli pozváni jako levná pracovní síla. Dnes již víme, že ekonomičtí imigranti mají navzdory očekávání spíše tendenci v hostitelské zemi zůstávat.

Zdá se, že když počet přistěhovalců překročí určité kritické množství, jejich integrace do většinové společnosti začíná být složitá. To platí zvlášť v evropských, konzervativněji se chovajících společnostech, které nikdy neoplývaly „schopnostmi tavícího kotle“, jak je známe ze Spojených států amerických, jejichž historie je v unikátní míře na imigraci založena.

Mezi nezamýšlené důsledky nezvládnuté integrace přistěhovalců patří zejména vznikání uzavřených komunit, jejichž členové často neovládají jazyk hostitelské země a s místním právním systémem jsou v kontaktu jen přes zprostředkovatele. Vznikají tak podmínky, které jsou nedůstojné a nebezpečné pro členy těchto komunit.

Časté situace, v nichž původně regulérním imigrantům vyprší oprávnění k pobytu a ti se propadají do ilegality, nahrávají rozvoji organizovaného zločinu a působení klientských i mafiánských struktur. Zvýší-li se koncentrace neintegrovaných přistěhovalců v některých místech natolik, že se začínají vyskytovat napětí a konflikty s původním obyvatelstvem, lze se již velmi těžko vyhnout nepříjemné politizaci celého problému.

Dochází pak k dvojí radikalizaci. Na jedné straně u většinového obyvatelstva narůstají preference pro extremistické strany a hnutí a na druhé straně komunity imigrantů a zejména jejich mladší generace hledají útočiště v sociální revoltě či v radikálních ideologiích. Právě v takovém stavu se dnes nachází mnoho lokalit, kde v západní Evropě selhala integrační opatření. Je potřeba si však připomenout, že na počátku byla nerozvážná, chybně nastavená, příliš uvolněná imigrační politika.

Klíčem k úspěchu je pečlivý výběr a důraz na včasnou integraci

Jak tedy Česká republika může využít často bolestivé zkušenosti západoevropských zemí při formulaci své imigrační politiky?

Prvním poučením je fakt, že způsob, jakým se nastaví podmínky vstupu a udělování povolení k pobytu zejména ekonomickým migrantům, určí množství a strukturu cizinců na našem území na desetiletí dopředu. Stát by proto neměl při formulaci těchto pravidel podléhat krátkodobým zájmům jednotlivých firem, momentálním politickým náladám či módním trendům. Pokud jde o ekonomické migranty, z dlouhodobého hlediska má smysl přijímat téměř výhradně vysoce kvalifikované a vzdělané pracovníky.

Klíčový je také výběr zemí, ze kterých cizinci pocházejí. Zde by se měl brát ohled na to, jakou máme zkušenost s integrací pracovníků z různých zemí a jaké máme s těmito státy vztahy. Měli bychom patrně pokračovat s přijímáním imigrantů zejména ze zemí, s nimiž máme dobré nebo alespoň dlouhodobé zkušenosti.

Když už cizinci získají oprávnění k pobytu na českém území, je nutné udělat všechno proto, aby pro ně byly zajištěny důstojné podmínky a aby se maximálně rychle a účinně začlenili do společnosti. Zejména pro imigranty, kteří získají právo trvalého pobytu, musí být připraveny účinné integrační programy s cílem maximalizovat začlenění přistěhovalců a minimalizace rizika utváření uzavřených komunit.

Míru integrace lze jen těžko měřit, a tak nám nezbývá než po cizincích vyžadovat včasné a dostatečně náročné testy z českého jazyka a zavést i zkoušky z právní a socio-ekonomické orientace v českém prostředí. Na integraci přistěhovalců je nutné dbát i poté, co získají české občanství nebo se narodí v další generaci. Zkušenost ze západoevropských zemí ukazuje, že pokud nedojde k účinné integraci cizinců ještě předtím, než získají trvalý pobyt či občanství, zůstává pak státu jen málo možností pro případ, kdy někteří imigranti nejeví aktivní zájem o začlenění do většinové společnosti.

Dnes je prvořadým úkolem a zodpovědností českého státu vůči svým občanům i vůči cizincům, kterým na svém území umožnil žít, aby zajistil jejich účinnou integraci do společnosti. K uvolňování imigrační politiky, ve smyslu zvyšování počtu udělených pobytů novým přistěhovalcům, není přesvědčivý důvod. Naopak evropská zkušenost ukazuje, že bychom měli i nadále realizovat rozvážnou imigrační politiku bez neodpovědných experimentů.

    Radko Hokovský

    ředitel think-tanku Evropské hodnoty