Řešením útoků není perzekuce internetu

O útocích na webová místa z minulého týdne lze jistě říci jen to, že především byly vedeny tak, aby «byly vidět» a měly zaručenu mediální odezvu. Jako první byla napadena samotná média, aby si všimla, poté český vyhledávač, bankovní internetbankingy a další weby.

Asi lze vyloučit, že by hlavním motivem bylo testování doby a způsobu reakce na útok, neboť pro to by byly vhodnější menší a časově rozptýlené akce.

Do úvahy tedy připadají především motiv osvěty, anebo motiv vyvolání společensko-technické odezvy. Je-li pravdou druhé, pak je možné, že hlavní škody mají teprve vzniknout!

Za jednu ze škod bych považoval, kdyby mělo dojít k přeregulaci, tedy k přílišnému zapojení úřadů do ovlivňování provozu internetu. Můj názor má více důvodů.

Internet je ze své podstaty hloupá síť, která spojuje inteligentní koncové uzly – počítače. Pokusy ochránit koncové body zvýšením schopností na úrovni sítě jdou proti uvedenému paradigmatu sítě, na němž stojí i její efektivita. Takové pokusy vymyšlené u stolu budou pravděpodobně málo úspěšné a především vyžadují skutečnou technickou implementaci do směrovacích prvků sítě. Z úrovně České republiky ji však jen těžko prosadíme u globálních výrobců. Situaci nelze řešit ani uzákoněním povinností, které poskytovatelé internetu nemohou technicky splnit. Samotné úřady mohou s ohledem na ústavní ochranu osob běžně postupovat jen poměrně těžkopádnými, typicky byrokratickými kroky. Úřední reakce též vyžadují dodržení rovnosti mezi stranami, tedy běžně plošná opatření.

Paradoxně, ještě horším důsledkem, než prosté mrhání prostředky, by bylo vynaložení jejich značného množství a „úspěch”. Tedy kdyby na úrovni sítě vznikly mechanismy, které by na pokyn státních orgánů byly aktivovány a vedly k blokování určitých částí provozu. Z takového stavu je velmi snadný krok k trvalému potlačení takzvané síťové neutrality, neboť nějaký útok může probíhat téměř nepřetržitě. Zmíněný princip síťové neutrality zhruba řečeno znamená, že jakýkoli provoz je přenášen se stejnou prioritou, jako kterýkoli jiný. Po zapnutí blokování by v České republice již nebyl internet, ale jen jeho fragment, jaký je nyní například v Číně nebo v Íránu. Ačkoli v těchto zemích stojí za fragmentací politický cenzorní zájem, může za ní existovat i zájem ryze obchodní, kupř. těch komunikačních odvětví, která trpí konkurencí z internetu.

Internet se z podoby akademické sítě rozvinul do dnešní celoplanetární podoby výhradně seberegulací, včetně etapy své komercializace, která trvá již 20 let. Ingerence států byla žádná, nebo jen minimální. Tak by to mělo i zůstat, ledaže by dosavadní metody regulace začaly dlouhodobě selhávat.

Další charakteristikou internetu je, že se jedná o síť uživatelů. Jsou a mají to být uživatelé, kteří rozhodují o tom, který provoz je technicky legitimní a který nikoli (zákonnost obsahu provozu je jiná, právní otázka). Uživatelé se mohou provedeným útokům bránit lepší konfigurací svých uzlů i rozprostřením svých systémů do více částí internetu. Za existence vhodných technických prostředků mohou rovněž s poskytovateli uzavřít dohody o tom, že k nim uživatelem označený provoz nebude ani směrován, aby nedošlo k zahlcení přípojného spoje.

Rozdíl oproti výše uvedenému blokování z vůle státu je zásadní. Řídí si je uživatel podle svých potřeb a zájmů. Řešení je individuální a na míru.

Souhrnně – obranu je nutné vést především metodami soukromého práva. Tedy vlastní činností uživatelů, jejich dohodami s  dodavateli a poskytovateli. Do dohod, jako seberegulace, patří i spolupráce mezi více uživateli internetu. Úřady by se měly soustředit na ochranu systémů veřejné správy. Případné výstupy činnosti úřadů do provozu internetu by měly podléhat dobrovolnému individuálnímu souhlasu uživatelů.