JEDEN SVĚT II: Jordánské mámy inženýrky, život v neexistující zemi a sirky za miliony

Pokračování dvoudílné série recenzí z Jednoho světa přináší filmy, které nejsou o nic horší než jejich předchůdci.

Solární mámy – ženy z rozvojových zemí stavějící solární panely

Je striktně dáno, že ženy z rozvojových zemí musí celý život jen vařit, uklízet, prát a starat se o děti? Nemohly by také chodit do školy, pracovat a finančně zajišťovat rodinu? Dokument režisérek Jehane Noujaim a Mony Eldaief zodpovídá tuto otázku, ovšem nečekejte jasné ANO či NE.

Ocitáme se v plátěném stanu v jordánské vesnici daleko od vyspělé civilizace. Rafea – matka několika dětí – právě zapíná své „ústřední topení“ skládající se z kousků lakovaného kredence, kterému se nechce začít hořet. Říká, že by si přála založit podnik, který bude něco vytvářet. Je jí jedno co, jde jen o to, aby její život získal smysl.

Do Rafeiny vesničky dorazí dva muži z ministerstva životního prostředí, kteří mají přesvědčit některé tamní ženy, aby se vydaly do Indie na šestiměsíční školení o solárních panelech. Rafea nejprve váhá, ale následně se spolu s přítelkyní Umm vydává vstříc dobrodružství. Stanou se prvními ženami, které v Jordánsku budou umět sestrojovat solární panely. Odjezd však není bez emocí. Děti se jí vrhají kolem pasu a smutně naříkajíce ji prosí, aby nikam nejezdila.

Školení na univerzitě o solárním inženýrství je mezinárodní, což dokazují ženy pocházející z Jordánska, Keni, Kolumbie a dalších rozvojových zemí. Vyučování probíhá v anglickém jazyce na názorném pojmenovávání šroubováku, elektronek nebo drátků. Studentky si pilně píší zápisy, i když jejich latinka připomíná spíše dětské čmáranice. V osobním volnu společně pečou bramborové placky a tančí národní tance, díky čemuž poznávají odlišnou kulturu.

Rafea se během filmu potýká s problémy, zaviněné jejím manželem, jenž bez své ženy působí naprosto neschopně. Rafea se pod pohrůžkou, že přijde o své dcery, vrací do vesnice a loučí se se školením. Její sen o vyšším poslání a solárních panelech se vzdaluje. Po pár dnech jí však začíná docházet, že tak napořád žít nemůže a hrdinsky se staví za svůj sen, boříc přitom staromódní předsudky.

Dokument odhaluje absurdní upjatost muže na ženu ve světě, kde nic než ležení pod stanem, kouření cigaret a pití čaje nemá cenu. Dokazuje taktéž fakt, že když se člověku chce, překoná všechny překážky, nehledě na to, co si myslí ostatní. Film "Solární mámy" z cyklu „Proč chudoba?“ je ke zhlédnutí na webových stránkách České televize.

Pevnost – „upravená demokracie“

Podněsterská moldavská republika, jak zní její neoficiální název, je stát ve státě, který čítá okolo 500 000 obyvatel. Klára Tasovská a Lukáš Kokeš se sem vydávají v přestrojení za turisty, aby zjistili, jak vypadá život místních, kteří jsou zde dennodenně masírovaní komunistickou propagandou. 

Snímek zahajuje dlouhý pohled z vlaku. Na polích leží bílá peřina a zdá se, jako by se venkovní vzduch nehýbal. Stejně jako se v Podněstří nehne čas. Dvacet let po rozpadu Sovětského svazu se tu stále drží něco jako „upravená demokracie“. Na vlakové zastávce je zakázáno točit či fotit a k vycestování ze země potřebujete více než čtyři pasy. Vzorně seřazení ruští „mírotvorci“ za sebou na vojenské přehlídce padají jako domino a v rozhlase slyšíme průrazná socialistická hesla.

Dokument však zachycuje i pohled některých spokojených občanů, kteří svou zemi považují za vysněný ráj. Hájí se tím, že v jejich „státě“ není korupce, zločin či drogy jako ve zbytku Evropy. Paradoxem je, že většina financí do Podněstří vždy proudila – a někteří si i myslí, že stále proudí – z nelegálního prodeje zbraní a drog.

Autoři za celý film promluví jen párkrát, a to, když jsou tázáni policistou, zdali natáčí nebo ne, za což si nakonec vyslouží tříhodinové zadržení na stanici. Jinak nechávají prostor hrdinům, aby se sami vyjádřili a vyprávěli své příběhy. Divák si tedy vytváří vlastní názor. Mezi jednotlivými rozhovory je často zabíráno celé panorama města zahalené v šedi a mlze. Vypadá to, jako by si kolem sebe tvořilo izolující kopuli od vnějšího světa.

Film je tvořen různě dlouhými sekvencemi zachycujícími pomalu plynoucí život hrdinů, zatímco v pozadí se odehrávají napínavé „prezidentské“ volby, které možná ukončí dvacetiletou vládu Igora Smirnova. Divák je nenásilně vtažen do trochu monotónního děje a hodinky mu na chvíli přestanou tikat. Pakliže se chcete zasmát groteskně vyhlížejícímu snímku s vážným základem, je pro vás Pevnost tím pravým.

Velvyslanec – továrna na zápalky alias kufřík plný diamantů

Je možné se ze dne na den stát diplomatem ve Středoafrické republice? Rádi byste se seznámili s největšími zbohatlíky, smetánkou a prezidenty? Dánský novinář a filmař Mads Brügger vám ve svém filmu ukáže jak na to.

Za pomoci skrytých kamer je nám hned od začátku odhalován rychlý proces obstarávání ilegálních diplomatických pasů. Člověk by nevěřil, jak rychle se dá sehnat cokoli, když máte dost peněz. Jako liberijský velvyslanec se Mads Brügger vydává do Středoafrické republiky, aby zde nasbíral co největší množství diamantů a pronikl až k samému jádru všudypřítomné korupce.

Po příjezdu do Středoafrické republiky si Mads vytváří svou „rezidenci“ v jednom ze zchátralých hotelů a zve si ostatní diplomaty z nejrůznějších zemí na malou zpověď, aby zjistil, komu může věřit, a komu ne. Odpovědi se mu dostane rychle: Nevěř nikomu a hlavně se o žádných diamantech před nikým nezmiňuj. Člen místní tajné služby nám také poodhaluje francouzské zákulisní tahání za nitky. Všechno, co se zde děje, je naplánováno tak, aby z toho měly prospěch jiné země. 

Jako krytí pro obchod s diamanty si Mads vymyslí továrnu na zápalky, ve které plánuje zaměstnat hrstku domorodých obyvatel – Pygmejů. Mads si z nich ale po většinu času dělá spíše legraci, jelikož továrna je jen zástěrka pro diamanty. Nicméně stále to vypadá, že všechno myslí vážně.

Pygmejům pouští instruktážní video na výrobu zápalek, zve si experta na přednášku a sám vytváří motivační plakáty. Pygmejové plní elánu a chutě do práce však budou zklamáni, když se celý „zápalkový“ projekt sesype. Madsu Brüggerovi bych v tuto chvíli vytknul až přehnanou škodolibost.

Mads se však musí vypořádat i s dalšími problémy. Jeho „papíry“ nejsou aktuální a tím pádem legální. Do města vtrhnou rebelové, o kterých mimochodem francouzská vláda věděla několik hodin dopředu, a zmiňovaný člen tajné policie je mrtvý.

Dokument Madse Brüggera mapuje síť korupce a byznysu v jedné z nejzaostalejších zemí Afriky, která působí dojmem anarchistického území v pralese, které jakoby se vynořilo odnikud. Film je založen hlavně na Madsově subjektivním pojetí „hry o diamanty“, což – při jeho podání – může vyvolat až lítost vztahující se k některým středoafrickým obyvatelům.

Hlavním „tahounem“ filmu jsou politická fakta, a pakliže v nich nejste zběhlí, některé pasáže můžou dokonce působit nudně. Co se ale Madsova hereckého výkonu týče, za postavu bohatého namyšleného diplomata s kšandami a špičkou na cigaretu zaslouží metál.