RECENZE: Doktor Pomahač, nový dokument o muži, který vrací lidem tváře

Ve středu, druhý den filmového festivalu Academia Film Olomouc (AFO), se divákům naskytla příležitost zhlédnout dokumentární film režiséra Theodora Mojžíše, Doktor Pomahač, který je v pořadí jeho druhým filmem o muži, který fenomenálním způsobem provádí unikátní operace, transplantace obličeje a horních končetin. Mnohým bralo umění doktora Pomahače v přeplněném divadelním sále olomouckého Konviktu dech.

Bohdan Pomahač, jméno, které už samo o sobě napovídá, že jeho nositel bude zde na světě proto, aby sloužil druhým. Plastický chirurg, rodák z Ostravy, který již 16 let pracuje na americkém kontinentu, konkrétně v bostonské nemocnici Brighton and Women´s hospital, se stal jedním z nejlepších doktorů specializující se na transplantace obličeje a horních končetin. Za sebou má například tři celkové „opravy obličeje“, kdy se tváře pacientů jen těžko daly identifikovat.

Pomahač je člověk velmi zajímavý. Na jednu stranu je to špičkový doktor s přirozenou autoritou mezi svými kolegy, velmi puntičkářský a striktní, na druhou stranu je to však neobyčejně laskavý a vstřícný muž, do kterého byste na první pohled neřekli, že vykonává práci, která vrací lidi s obrovským handicapem zpět do společnosti. Možná nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že jeho osobu lze popsat jako „strážného anděla“.

Hodinový dokument plný zázraků

Theodor Mojžíš pojal svůj druhý film o Pomahačovi jako hodinový náhled nejen do profesního života v rámci bostonské nemocnice, ale také jako sondu do Pomahačovy rodiny. Velmi pak překvapí, že ač se film jmenuje Doktor Pomahač a divák primárně očekává, že bude snímek zaměřen na Pomahačovu osobnost a jeho plastické operace, dozvíme se také mnohé o třech pacientech, kterým Bohdan Pomahač vrátil „tvář“, a muži, který má díky schopnostem doktora Pomahače nové ruce.

Prvním člověkem, který má díky Pomahačovi nový obličej, je James Maki, který přišel o obličej po pádu do kolejiště metra, díky čemuž mimo jiné také oslepl. Již čtvrtým rokem žije s novým obličejem. Mojžíš věnuje tomuto muži v dokumentu velké množství času, přičemž se nebojí ukazovat i záběry Makiho těsně po úraze, kdy jeho obličej připomínal více změť masa a šlach, než tvář dospělého muže.

Divák potom pozoruje kompletní proces proměny Makiho obličeje až do dnešní podoby. Celý úsek je prokládán komentáři samotného Bohdana Pomahače, který divákovi vysvětluje všechna úskalí takové operace a další podrobnosti.

V další části dokumentu sledujeme ostatní „klíčové“ pacienty Bohdana Pomahače, Dallase Wiense, který po úrazu elektrickým proudem přišel o celou tvář i oči. Třetím v pořadí je Mitch Hunter, opět zasažený elektrickým proudem. Tyto, ale i dalších nespočet pacientů vrací den za dnem Bohdan Pomahač svýma rukama zpět do normálního života.

Humor opepřený autentickými záběry

Na dokumentu je dobře vidět postoj režiséra, který ví, že pracuje se záběry, které nejsou divákovi příjemné na pohled. Proto prokládá popisy jednotlivých případů, kdy musel zasahovat Pomahač, záběry do jeho rodiny, kde popisuje, jak žije původem česká rodina na bostonském předměstí.

Dostane se tak jak na rozhovor s jeho manželkou, která je mimo jiné oční lékařka, tak na záběry Pomahačových dětí, pro které je sice angličtina mateřský jazyk, nicméně plynně dokážou komunikovat i v českém jazyce. Zde tvůrce velmi dobře zdůrazňuje, jak je důležité pro muže, jako je Bohdan Pomahač, mít zázemí a oporu v harmonické rodině.

Druhým a velmi důležitým aspektem, který odlehčuje celkový dojem ze snímku, je humor. Je až neuvěřitelné, jak dokáže Pomahač komunikovat se svými pacienty, jeho vtipy, které pronáší směrem k pacientům, jsou mířeny často přímo na jejich stav, a světe div se, nevyznívá to nevhodně. Mojžíš tohoto maximálně využívá a vkusnými záběry kontruje fotkám se znetvořenými obličeji.

Tvůrce velmi dobře zpracoval a vysvětlil divákovi problematiku a úskalí plastických operací obličeje tak, aby byl v průběhu sledování snímku v obraze i naprostý laik. Nemůže se tak stát, že na vás Pomahač chrlí lékařské pojmy, kterým běžný člověk jen stěží může rozumět. Využívá k tomu jak jednoduché vysvětlování doktora Pomahače, tak i grafické zpracování operace, aby si mohl divák snáze uvědomit, jak těžká musí být operace, kdy se dárcovský obličej přišije pacientovi tam, kde kdysi bývala jeho vlastní tvář.

Až umřu, dám vám svojí tvář

Snímek se lehce otírá i o lékařskou etiku, co se týče dárcovství obličeje. V Americe platí anonymní dárcovství, což znamená, že příjemce obličeje neví, od kterého mrtvého člověka novou tvář dostane. Tento člověk před svou smrtí potvrdí, že může být jeho obličej použit k transplantaci. V dokumentu se pak rozebírá otázka, zda je neetické, když příbuzní mrtvého později mohou potkat na ulici muže, který má onen obličej nebožtíka.

Odpověď na tuto otázku, ale i na mnohé další vysvětluje Pomahač v dokumentu velmi laicky, tak, aby byl divák v několika větách poučen o problematice. Režisér velmi dobře pracuje s informacemi, nestane se, že se divák přistihne, že mu podávané informace nejsou srozumitelné. I proto dokument trvá jen padesát dva minut, přičemž se ale divák dozví uspokojivé množství informací, a to v rozumném čase, nezahlcen zbytečnostmi.

Po projekci filmu se rozpoutala diskuze s režisérem Theodorem Mojžíšem, kde mimo jiné naznačil, že se v jeho dalším filmu již ani tak nechce věnovat osobnosti Bohdana Pomahače, ale spíše se chce zaměřit na jeho pacienty a jejich život s novou tváří.

Nezbývá než držet palce, ať se další projekt pana Mojžíše zrealizuje a budeme se tak moci těšit na snímek, který bude dál mapovat osudy lidí, kterým „zlaté ruce“ Bohdana Pomahače daly šanci na důstojný život.

Bottom line: Bohdan Pohamač, člověk, který svýma rukama navrací lidem tváře. Je zapotřebí připomínat, proč byste měli tento dokument vidět?

Stránka filmu na CSFD.cz