KOMENTÁŘ: Homosexuální páry mají mít legální nárok na adopci dětí. Nebo snad ne?

V úterý 14. května se uskutečnila v prostorách brněnské Právnické fakulty Masarykovy Univerzity další veřejná diskuse z dílny Masarykových debat. Teze zněla: „Homosexuální páry mají mít legální nárok na adopci dětí.“ Co jsou Masarykovy debaty, jaké jsou argumenty pro a proti a jaká dnes u nás platí legislativa? To a mnohem více se dozvíte v komentáři Jana Koudely, redaktora The Student Times. 

Masarykovy debaty jsou projektem studentů především z Fakulty sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně, který vychází z úspěšného formátu tzv. Oxfordských debat. Princip je jednoduchý. Organizátoři předem nastolí tezi, o níž debatují navzájem si odporující dvoučlenné tábory. Každý řečník má přesně vymezený čas pro svoji argumentaci, stejně jako je zaručen prostor na dotazy z publika.

Co je na těchto debatách výjimečné? Diváci před jejich začátkem obdrží hlasovací lístky, na které zaznamenávají své postoje k nastolené tezi (Ano/Nevím/Ne). V závěru diskuse proběhne stejné hlasování podruhé a na základě názorového posunu je označen symbolický vítěz: strana, která nakonec dokázala svým vystoupením získat více diváků na svou stranu.

84 % pro, 12 % proti

Na straně zastánců adopcí homosexuálními páry stála Anna Jančaříková, lesbická matka a provozovatelka serveru Drbna.cz, a sociolog z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Zdeněk Sloboda.

Tábor odporující tezi ztělesňoval předseda Občanského institutu a bývalý poradce premiéra Petra Nečase pro lidská práva Roman Joch a Ilona Burdová, lékařka a psychoterapeutka.

Po sečtení prvních hlasů souhlasilo s tezí 80 % z více než dvou set diváků, zatímco pouze 9 % bylo proti. Po skončení debaty a zodpovězení všech dotazů se zvýšil podíl zastánců teze na 84 %. Také odpůrci ukrojili část z nerozhodnutých účastníků na konečných 12 %. Pochopitelně se nejedná o reprezentativní vzorek populace a nelze z toho proto vyvozovat žádné obecně platné závěry.

Roman Joch: „Trpíme dospělocentrismem“

Jedním z nejdůležitějších argumentů proti je zájem dítěte, které však nemá právo rozhodovat samo o sobě. V adopci by proto mělo být na zřeteli nejprve dobro každého z dětí a teprve poté nárok ze strany potenciálních osvojitelů. Podle odpůrců teze bychom měli zapomenout na své vlastní zájmy, poněvadž děti nejsou běžná komodita.

„Nevidím důvod pro legální nárok na adopci kromě biologických dětí,“ říká Joch. Nevylučuje ale ani možnost adopcí homosexuálním páry. Přesto by v případě dvou stejně vhodných párů na adopci preferoval spíše pár heterosexuální.

Podle Ilony Burdové pouze heterosexuální rodina, složená z muže a ženy, může být bezpečnou základnou (secure base) pro rozvoj dítěte. Tradiční rodina totiž nenahraditelně poskytuje jak otcovský, tak mateřský vzor a umožňuje formovat zdravou dospělou osobnost.

Anna Jančaříková: „Každá rodina je lepší než ústavní péče“

Ať už se jedná o adopci dětí z ústavů, nebo adopci biologického dítěte partnera/partnerky, není nic horšího než ústavní péče. Je proto především v zájmu dětí tuto možnost homosexuálním párům poskytnout. Jednotlivé druhy adopce najdete například tady.

Již v dnešní době si totiž české homosexuální páry pořizují vlastní biologické děti, které jsou ohroženy právním vakuem například při smrti svého biologického rodiče. Jeho partner/ka bohužel nedisponuje žádným legálním nárokem na dítě a v krajním případě může potomek putovat až do ústavní péče.

Zdeněk Sloboda: „Vlastnictví vagíny a penisu nepredisponuje k dobrému rodičovství“

Svět není bipolární, černý a bílý, modrý a růžový. Každý muž a žena jedná individuálně a je proto zcela chybné mluvit o komplementaritě dvou elementů. Homosexuální páry, indoktrinované většinovou představou, jsou si přesto vědomy různosti sociálních rolí a nabízejí svým dětem o to více vzorů. Není tedy pravda, že by jejich děti trpěly nadbytkem ženského, či mužského vlivu.

Odborníci v oblasti výchovy dětí nespatřují žádný relevantní konflikt se zájmy dětí a homosexuálním rodičovstvím. Americká akademie pediatrů, stejně jako mnohé další organizace, na základě dlouhodobých výzkumů oficiálně potvrdila, že neexistuje žádný vztah mezi sexuální orientací rodičů a psychosociálním vývojem dítěte.

Dobrou zprávou pro všechny zainteresované je přinejmenším to, že se obě strany shodly na adopcích biologických dětí partnerů. Jak se zdá, čeští zákonodárci zatím tak osvícení nejsou. A nezmění na tom nic patrně ani změna sestavy ve sněmovně příští supervolební rok, protože ČSSD pod současným vedením adopce většinově nepodpoří.

Registrujte se, ale adopci vám neumožníme

Zákon o registrovaném partnerství č. 115/2006 Sb.  u nás nabyl účinnosti 1. července 2006 a od té doby tento institut využilo přibližně 1500 homosexuálních párů. Přestože individuální adopce u nás není problém bez ohledu na sexuální orientaci, všechny registrované páry se paradoxně dobrovolně vzdaly možnosti adoptovat dítě, neboť registrované partnerství neumožňuje osvojení – pouze pěstounskou péči.

Nabízí se proto hypotetická situace: homosexuál či lesba si osvojí dítě a teprve později uzavře registrované partnerství. Může to mít nějaké právní následky? „Ne, nikomu nelze zpětně odebrat dítě,“ uklidňuje Roman Joch. Podle Zdeňka Slobody nejde o nic jiného než o ideologický problém a s tím spojený paragraf navíc měl zaručit podporu pravice v parlamentu.

Registrované partnerství je protiústavní

Mnohem palčivější je ale diskriminace, které jsou nyní homosexuální páry vystaveny. Stát tímto zákonem vytvořil skupinu občanů, byť na základě jejich svobodného rozhodnutí, která nedisponuje stejnými právy jako jejich ostatní spoluobčané. Sociální status ztělesněný registrovaným partnerstvím je jediným atributem, podle něhož jim je odepřena možnost individuální adopce.

Nehledě na dlouho připravovanou novelu socialistického občanského zákoníku, která úplně přehlíží existenci registrovaného partnerství v českém právním řádu. Platforma pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu (PROUD) analyzovala hned šest nedostatků nového občanského zákazníku v této oblasti. Měl by začít platit již od 1. ledna 2014.

Adopce dětí homosexuálními páry? Ve většině Evropy nemožná

Pouze ve čtrnácti státech na světě funguje legislativa, která gayům a lesbám umožňuje plnohodnotnou (společnou) adopci. Z mimoevropských je to Argentina, Brazílie, Kanada a Jihoafrická republika. Co se týče například USA nebo Austrálie, existuje tato možnost přibližně ve 20 státech, respektive ve 3 teritoriích.

Nizozemsko bylo první zemí světa, která v roce 2000 odhlasovala jak LGBT manželství, tak možnost adopce. Dlouhodobě navíc patří i mezi nejvíce gay-friendly státy EU. Mezi další evropské země s podobnou legislativou lze zařadit Belgii, Dánsko, Island, Norsko, Spojené království, Španělsko a Švédsko.

V případech Finska, Německa, Rakouska a Grónska lze adoptovat pouze biologické děti partnera a od letošního roku v Německu dokonce i partnerovo adoptované dítě. Adopce právně volných dětí z ústavů je dosud nelegální.

Stanislav Komárek: „Všichni homosexuálové pocházejí ze vzorných heterosexuálních rodin a nic to nebylo platné“

Neúspěšní kandidáti na post prezidenta Vladimír Franz a Jiří Dienstbier (ČSSD) s adopcí souhlasí. Proti se naopak postavil Přemysl Sobotka (ODS), Zuzana Roithová (KDU-ČSL) i současný prezident Miloš Zeman (SPOZ).

Názory bývalého prezidenta Václava Klause, který si pro svou údajnou latentní homosexualitu vysloužil přezdívku Kikina, není třeba připomínat. Snad jen zmíníme, že to byl právě on, kdo před sedmi lety z pozice prezidenta vetoval zákon o registrovaném partnerství.

„Zajisté je lepší, když je vychovává jeden takový pár, než když nějaké dítě zůstane v děcáku," odpověděl Karel Schwarzenberg (TOP 09) na otázku ČTK, zda umožnit adopce i homosexuálním párům. Přesto považuje tradiční rodinu za vhodnější model.

Stanislav Komárek, známý český filosof a biolog, pregnantně vyjádřil zcela zásadní myšlenku: „Obava, že homosexualita je "přenosná" rodinou, je bezdůvodná - všichni homosexuálové pocházejí ze vzorných heterosexuálních rodin a nic to nebylo platné.“

Homosexualita je přirozenější než celibát

Ona obava z homosexuality a jejího případného nárůstu, kterou někteří lidé stále pociťují, je zbytečná. Homosexualita je stejně přirozená a stejně tradiční jako heterosexualita, byť menšinová. Je historickou konstantou, která se však výrazněji projevuje pouze v otevřených společnostech a naše moderní, respektive postmoderní epocha je toho důkazem.

Ostatně homosexualita mezi ostatními živočišnými druhy v přírodě taktéž není ničím neobvyklým. Stačí si otevřít učebnici přírodopisu nebo wikipedii. Chápat homosexualitu jako nemoc, či módní fenomén je proto v rozporu s vědeckým poznáním přírody i člověka.

A že homofobie není pouze slovní hříčka, ale skutečný společenský problém, dokazuje tato mediální analýza z Poradny pro občanství, občanská a lidská práva (.doc).

Na závěr jeden citát: Jón Gnarr, islandská mediální hvězda a poslední tři roky také starosta Reykjavíku, se vyjádřil na svém twitteru: „Homophobia is not a phobia. They are not scared. They are just a bunch of assholes.“ A co vy, opravdu trpíte chorobnou úzkostí z homosexuálů?

_________________________________________________________________

Bottom line: Existují homosexuálové a heterosexuálové, nebo pouze dobří a špatní lidé? Špatným lidem byste dítě jistě nesvěřili, ale proč ne těm dobrým?