RECENZE: Roden jako exponát nenápadně vytvořil z diváků Divadelní flóry šmíráky.

TST vás už dříve informovaly o programu a stěžejních bodech jednoho z největších a nejkvalitnějších divadelních festivalů v ČR, Divadelní flóry. Dnes Vám přináší recenzi na jednu z uvedených inscenací – hru německé autorky Kathariny Schmittové Sam.

Loňský ročník festivalu se nesl především v duchu loučícího se souboru Pražského komorního divadla (PKD), který působí v Divadle Komedie. Diváci tak měli možnost navštívit jedno z posledních uvedení oceňovaných her. I letošní Flóra - těsně pod prahem své dospělosti - přináší dozvuky proslulého divadla. Nečiní tak pouze pomocí projekcí více než desítky záznamů inscenací PKD, které v posledních letech pořídil režisér Radim Špaček, ale také například hrou Sam.

Tu na česká divadelní prkna uvedlo právě PKD jako předposlední premiéru před svým zánikem. Představení však své rodiště přežilo a v říjnu minulého roku bylo znovu uvedeno v obnovené premiéře v prostředí nového pražského divadelního prostoru, Studia hrdinů ve Veletržním paláci.

Právě tam také zakotvilo několik bývalých členů souboru PKD v čele se Stanislavem Majerem či Gabrielou Míčovou, jež letos posbírala skoro všechny divadelní či filmové ceny, které jen mohla. Sám Karel Roden si pochvaluje tamní uvádění titulů, jež se podle jeho slov pronesených v rozhovoru pro zpravodaj DF „nedají jen tak zahrát, ale kladou herci překážky.“

Přesně to platí i o inscenaci Sam. Minimalistická hra, premiérově uvedená na prknech newyorského Watermill center, postavená na monologové promluvě Rodena alias umělce Sama, který během představení pojídá střepy, cpe si pusu vatou, trpí před všudypřítomnými zraky diváka, jehož přítomnost ho na druhé straně docela těší, není založena na hereckém projevu plném gest ani na silném příběhu.

Jak život plyne, zarůstáme

Ten je inspirován počinem skutečného taiwanského umělce a performera Tehchinga Sama Hsieha, který se intenzivně zabýval tématem plynutí a významu času v životě člověka. Koncem sedmdesátých let se na jeden rok nechal uzavřít do nevelké kovové klece, ve které po celou dobu nesměl mluvit, psát nebo číst. Jídlo – každý den to stejné – a vodu mu přinášel jeho přítel, který jej dennodenně ve stejném místě klece a ve stejné póze vyfotografoval. Z fotografií i textu hry se tak dozvídáme, že jedním z nejpreciznějších měřidel plynutí života je vlasový růst.

Na uvězněného umělce se občas mohli přijít podívat návštěvníci, stal se tak živoucím exponátem. Ani diváka představení Sam nemine myšlenka, že i on je jakýmsi šmírákem, tichým a anonymním pozorovatelem osobních myšlenkových pochodů jiného člověka.

Síla minimalismu a ticha

Už scéna inscenace je v duchu výše zmíněného minimalismu velmi strohá. Tvoří ji jen bílé plátno natažené od podlahy až po zářivkový „strop“ improvizované klece. V ní jsou umístěny jen nejpotřebnější předměty - zubní kartáček, polštář, mýdlo či kanystr s vodou.

Představení neuvádí žádné velké entrée. Roden na jeviště vstoupí a několik minut v tichosti přemýšlí, jak by vyjádřil své pocity z divácké návštěvy. Oděn je do oranžové kombinézy, která má, jak sám Sam říká, svůj vlastní účel. Může evokovat třeba stejnokroj amerických věznic. I Samova cela je přeci jakési dobrovolné vězení. V tichu prvních minut představení zaznívá i jiná asociace – to když se z publika ozve pobavené „Asi socan...“ – inu, literární a umělecké prvky závisí vždy na vnímání jednotlivce.

Sam potom publiku doslova mnohokrát děkuje, že přišlo, jeho návštěva jej těší přes to, že lidem odvykl a tak se jim ani nemůže podívat přímo do tváře. Ve svém nepohodlí se stále táže na divákovo pohodlí. Přál by si pro něj něco udělat. Analyzuje diváka, návštěvníka své performance. Představuje si jeho den, proplouvá ze své role do role návštěvníka. Bolí ho hlava. Návštěvníkova pozornost jej těší, ale zároveň jí trpí.

Co je produktivní? Práce? Umění?

Provokuje tedy alespoň návštěvníkovo myšlení. Užíváte si svůj život? Jednoduchá otázka, jež tne přímo do živého. Jdete do práce, přijdete z práce, spíte, jdete do práce... Je rok, který si naplánoval Sam, ztraceným časem? A je váš čas využit lépe? Je to koneckonců také práce. Umění je práce, říká Sam a mlátí hlavou o stěnu. Vše je to vlastně práce – a může být práce bez konečného produktu? A není vzniklý dojem oním produktem? Kdo určuje hranice produktivního?

Inscenace Kamily Polívkové je střízlivá. Plyne v pomalém tempu. Když si Sam vaří čaj, v tichosti s ním několik minut čekáme, až voda začne bublat. Přesto je však divák udržován ve stálém napětí, zatajuje dech. Hra mladé německé absolventky režie na DAMU, Kathariny Schmitt, totiž není jedním z těch planých pokusů o vyšší umění, ve kterém se popravdě nikdo nevyzná – není žádným blábolem hrajícím si na vysokou filozofii. Jde přímo k jádru věci a v průběhu jejího asi hodinového trvání diváka nejednou zamrazí.

Snad jen v kratičkém úseku, kdy se na jevišti objevuje druhý herec ztvárňující umělcova přítele, se divák na chvíli vynořuje z hlubin textu a uvědomuje si, že sedí v divadle, zapřemýšlí o tvrdosti židličky nebo se koukne na hodinky. Vstup přítele naruší hloubavou tichost cely agresivním cvakáním fotoaparátu, s nímž pořizuje fotografie Sama, a tak možná až příliš demonstrativně předvádí absenci jakéhokoli soukromí performera a jeho proměny v objekt. Přesto však na provedení hry vyniká právě nedoslovnost myšlenek, dávající divákovi možnost naprostého splynutí s dějem.

Představení mělo už v minulém měsíci derniéru, a tak je dnes může vidět jen několik vyvolených, kterým je umožněno navštívit jedno ze zájezdních provedení hry. Pokud se vám však taková možnost naskytne, je doporučeno ji využít. Pozoruhodná inscenace s charismatickým Karlem Rodenem, který sám je lákadlem, kterému divák snadno sedne na lep, možná odhalí voyera i ve vás...

Bottom line: Tehching Sam Hsieh se dobrovolně nechal na rok uvěznit do cely o rozměrech 3 x 3 metry. Dovedete to pochopit? A využíváte snad svůj čas lépe?