EDUIN: Proč britští učitelé houfně odcházejí od své profese?

Ve spolupráci s webem EDUin vám nabízíme překlad stěžejních částí článku Debry Kidd, který vyšel v deníku Guardian 23. dubna 2013. Autorem překladu je John Crikey. Původní článek naleznete zde.

Náš vzdělávací systém potřebuje radikální a bezprecedentní změnu a ta musí přijít z uskupení, které neovlivňuje nestabilita stranické politiky.

Vypadá to, že vzdělávání našich dětí se stalo oblíbeným cílem politiků. Každý ministr přichází do úřadu rozhodnut změnit věci k lepšímu, často motivován pouze potřebou zviditelnit se.

A výsledek? Systém, který zápasí s neustálou změnou. Každý ministr tvrdí, že existuje problém, který je potřeba vyřešit. Poté uvede své „řešení“ v platnost. Učitelé řešení přijmou, ale než může začít přinášet výsledky, přichází další ministr s dalším řešením.

Vysoká cena nestability

Tak je tomu už velmi dlouho. Platíme za to vysokou cenu a začínají se projevovat následky. Tisíce učitelů opouštějí profesi. Mnozí jsou výborní, ale mají toho dost.

Podle zprávy UNICEF patří naše děti mezi nejnešťastnější na světě. Národní úřad pro statistiku tvrdí, že 20 procent dětí ročně trpí duševní nemocí. Něco se musí změnit.

Bývalý ředitel jedné ze sekcí QCA (úřadu pro vzdělávání při britském ministerstvu školství, pozn. překl.) Mick Waters vyzval ve svém projevu ke "vzdělávacímu jaru". Ale ledy se už začaly hýbat. Na první straně listu The Independent se objevila petice učitelů a televizní stanice Channel 4 o nich odvysílala reportáž.

Stejní učitelé organizují petici pro rodiče, kteří chtějí být přímo informováni o výsledcích výzkumů týkajících se situace ve školství bez interpretace politiků.

Chyba v systému

Mick Waters ale nechtěl jen protestovat, chtěl se soustředit na řešení. Tvrdí, že nynější systém vzdělávání selhává ve dvou hlavních oblastech. Tou první je fakt, že se z problematiky vytlouká politický kapitál.

Tou druhou je fakt, že profese klade velké nároky na vysokou míru osobní odpovědnosti.

Jako odpověď na první problém nalézá řešení v nezávislé organizaci, která by kontrolovala vzdělávání, podobně jako NICE (National Institute for Health nad Care Excellence) vede zdravotnictví.

Představme si to na chvíli: Organizaci, která zavádí změny osnov a definuje pedagogické vedení podle skutečných potřeb, nikoliv v závislosti na politické ideologii. Organizaci, která by zajistila potřebnou míru kontinuity a konzistence bez ohledu na výsledky voleb.

To by bylo nevídané. Zastavilo by to nynější absurdní systém, kdy děti ani nemají čas ukázat, zda je vládní iniciativa účinná, protože další už je na cestě. To není jen výborná myšlenka, to je nezbytnost – naše děti a profese si nezaslouží nic menšího.

Jinde ve svém projevu se Mick zaměřuje na učitelskou profesi. Poukazuje na nešťastné dopady systému, který je zaměřen na dosahování výsledků a cílů. Tvrdí, že školy, které chtějí uspět, se soustředí na to, aby měly dobrou pověst a vypadaly navenek skvěle, ačkoliv nutně nemusejí být kvalitní. Podotýká, že to vede k neetickému chování ve školách.

Velká většina učitelů (v Británii) si své povolání volí ze dvou důvodů. Maji rádi děti a mají rádi svůj předmět. Ale mnozí z nich se po roce či dvou přestanou soustředit na to, co potřebují děti, nebo co by mohli zlepšit na sobě nebo svých vědomostech. Začnou se soustředit na Ofsted (něco jako Česká školní inspekce v kombinaci s Cermatem, pozn.překl.).

Je to, jako bychom my jako učitelé ve fotbalovém zápase utíkali za rozhodčím místo za míčem.

Důsledky jsou dramatické. Davy šesťáků podstupují nekonečné testy SAT a studují podle osnov soustředěných jen na to, co lze změřit a GCSE studenti (v posledním ročníku základních škol, pozn. překl.) tráví hodiny nácvikem toho, jak udělat testy.

Když školy navštíví Ofsted (inspektor, pozn. překl.) je hůř, nastává panika. Slyšela jsem příběhy o učiteli, který ve třídě učil stále tutéž nacvičenou hodinu pořád dokola, dokud nepřišel inspektor. Ten učitel podplatil děti, aby ho neprozradily. Je to spíš výjimka, ale když je v sázce mnoho, lidé dělají zoufalé věci.

Sledujme míč

Mick Waters má pravdu. Potřebujeme přísnost. Musíme se snažit o neustálé zlepšení - ale jednotně. Tvrdí, že bude možná nezbytné reakreditovat učitele - ne podle jejich výskledků, nýbrž jejich odhodlání k trvalému profesnímu růstu a k celostnímu pojetí prospěchu dětí. Co proti tomu namítat?

Je načase, abychom se spojili; rodiče, učitelé, pedagogičtí i výchovní odborníci spolu s dětmi, a začali celý ten cirkus řídit. Naše děti nejsou politický fotbal a musíme zajistit, aby inovace byla jednotná. Nenechme politického strašáka, aby nám dál sypal písek do očí. Utváříme dnes vzdělávací jaro a chceme jednu jednoduchou věc. Založme svou odbornost na faktech a ne na politice. Jinými slovy, sledujme míč.
________________________________

Bottom line: Přestože článek vychází z britských reálií, podobnost s českým systémem je v některých částech dost děsivá, nemyslíte?