Česká společnost je maniodepresivní, říká Havlův překladatel Paul Wilson

V letech 1967-1977 žil v Československu, byl členem skupiny The Plastic People of the Universe. Po vzniku Charty 77 byl ze země vyhoštěn. Do angličtiny přeložil díla Václava Havla, Josefa Škvoreckého nebo Bohumila Hrabala. Na festivalu Svět knihy minulý týden obdržel cenu Jiřího Theinera za svou knihu esejů o české politice a kultuře Bohemian Rhapsodies.

V této knize je několik článků z doby rozpadu Československa, od kterého nedávno uplynulo 20 let. Zdá se, že dnes převažuje přesvědčení, že rozdělení státu byl nevyhnutelný krok, který umožnil dnešní bezproblémové vztahy mezi Čechy a Slováky. Souhlasíte?

Mám dojem, že na diplomatické úrovni jsou dnes tyto vztahy velmi zdvořilé. Ale když k rozdělení došlo, tak mě to velmi mrzelo. Myslím si, že na začátku dráhy, která začala v roce 1918, byl pojem „češství“ jakýmsi strašákem. Československo začalo jako multietnický stát, ale tehdejší politikové si s tím vůbec nevěděli rady, protože byli posedlí tím, že Češi a Slováci musejí mít vlastní území. Beneš hodně stál udržení historických českých hranic, ale nenašel žádné politické řešení pro Němce, kteří pohraničí obývali.

Po válce proto přišel odsun. Mluvíme tady o způsobu uvažování, které je exkluzivní, nikoliv inkluzivní. To je typické pro české politické myšlení. Když se nějaká etnická skupina stává problémem, řešením je její odchod. Němci šli pryč, Slováci šli pryč – a teď jsem slyšel názor, že lidi, kteří volili Zemana, by měli jít také pryč (smích).

V dnešním světě se mísí různé národy a různá náboženství a myslím si, že Češi se budou muset naučit, jak se s tím politicky vypořádat. Já třeba nemusím mít Číňany rád, ale musím s nimi žít. To je kanadský přístup.

Osobně jste znal jednu z hlavních postav rozdělení, Václava Havla…

Havel nebyl můj blízký přítel, ale častokrát jsem se s ním setkal a jeho psaní znám velice intimně.

Jak se podle vás česká společnost vyrovnala se ztrátou této osobnosti?

To nevím, nemohu mluvit za společnost. Ale po Havlově smrti mě překvapilo to vzedmutí, jako by lidem konečně docházelo, kým byl a co v něm ztratili. Přijel jsem asi druhý den po jeho úmrtí a opravdu jsem nebyl připraven na ty spontánní projevy úcty, které jsem viděl.

Byl jsem tady také v době, kdy Havel končil v prezidentském úřadě. Tehdy jsem byl překvapen, jak to probíhalo bez emocí. Byl jsem na manifestaci u Národního divadla během slavnostního večera ke konci Havlova prezidentství a tam bylo možná tři sta lidí. V jeho posledním dni v úřadě přišlo na Hradčany 400 nebo 500 lidí. Jako by se nic nedělo.
Letos v lednu při druhém kole prezidentských voleb jsem byl zase překvapen, jakým způsobem Schwarzenberg ztělesnil to, co reprezentoval Havel.

Koho jste před druhým kolem volby tipoval na vítěze?

Samozřejmě jsem tajně doufal, že vyhraje Schwarzenberg. Ale měl spoustu negativ, kvůli kterým u některých lidí vzbuzoval pochybnosti. Ale překvapilo mě, že tento starší člověk, který mluví divnou češtinou, měl takovou podporu od mladých lidí. To si nedovedu vysvětlit.

Jak Čechy znám, mají tendenci být maniodepresivní. Buď jsou v depresi, nebo ve stavu nadšení. Mezi tím není nic. Během pražského jaro v roce 1968 byli lidi nadšení, s invazí padli do deprese. Další vzedmutí byla smrt Jana Palacha, poté v květnu hokejová výhra nad Rusy, první výročí invaze. Pak najednou ticho. Mezi Palachem a Chartou 77 vlastně nebylo absolutně nic. Potom další vzedmutí v roce 1989 a také při rozdělení Československa, kdy se člověk téměř bál říct, že si myslí, že je to špatný nápad.

Za posledních dvacet let byly některé momenty, kdy se tento entuziasmus také projevil, například v podobě různých manifestací. Je to jakási národní nálada, která ovšem není politickým chováním. Lze to nějak vysvětlit psychologicky, ale není to politika.

Tím chci říct, že nevím, jak se společnost vypořádá s odchodem Havla, protože nevím, do jaké míry lidé poslouchali to, co říkal. Za komunismu lidé jeho texty hodně četli, ale zda ho lidé sledovali jako vzor, když byl prezidentem, nebo jak jeho slova ovlivňovala zdejší politický vývoj, to nedovedu ohodnotit. Pouze vím, že jako politik nebyl tak šikovný jako Klaus. Havel spoléhal na váhu slov a myšlenek, Klaus na politickou organizaci. Proto vyhrál politicky, ale ne mravně nebo morálně.

V jaké fázi se nacházíme právě teď? Manie, či deprese?

Myslím, že současná nová generace, tedy lidé, kteří se semkli kolem Schwarzenberga, jsou jiného ražení než jejich rodiče. Ti, co nepoznali komunismus, nejsou tolik poznamenaní tímto způsobem ovládání lidí. Cestovali, mluví cizími jazyky a já doufám, že se situace změní. Bylo by velmi špatné, kdyby se pokračovalo v maniodepresivních projevech, o kterých jsem mluvil. Myslím, že nová generace je daleko vyrovnanější.

V jaké jsou Češi náladě teď, to nedovedu říct. Teď máme zrovna krásné počasí, na ulicích kvetou šeříky, ale v tramvajích potkávám samé zachmuřené lidi. Nevidím žádnou veselost. Když jdu po ulici v Torontu, lidé jsou více méně přátelští. Zdá se mi, že Češi jsou stále poněkud zahledění do sebe, ale možná je to jen takový první dojem.

Deset let života jste prožil v komunistickém režimu. V současnosti role komunistů v Česku opět roste, podílejí se na vládě ve většině krajů. Mají Češi krátkou paměť?

Myslím, že nemají krátkou paměť. Podle mého názoru je to částečně vina volebního systému. V poměrném zastoupení jsou politické strany, které dostanou pět procent hlasů, legitimizovány křeslem v parlamentu.

Myslím si, že by to bylo jednodušší, kdybyste měli volební systém jako v Kanadě nebo v Anglii, kde z každého volebního obvodu vzejde jen jeden poslanec. Teď, když komunisté dostanou 15 % hlasů, mají 15 % křesel, což je pro Kanaďana nepochopitelný systém. Vypadá to férově, ale znemožňuje to vítězství jedné strany, která by na sebe mohla vzít zodpovědnost za vládu.

Z pochopitelných důvodů tady po revoluci převládlo přesvědčení, že by bylo chybou zavádět systém, kde může vyhrát jedna strana. V normálním světě je to ovšem nerozumný přístup.

Nesouhlasím s názorem, že by se komunistická strana měla zakázat. Ale změnit by se měla volební pravidla.

Proč se právě v Česku komunistické straně podařilo přežít bez větších změn, zatímco v ostatních středoevropských zemích se tyto strany reformovaly?

Protože čeští komunisté nebyli vystaveni žádnému velkému tlaku. Havel je nechtěl vést k zodpovědnosti před soudem, takže ti skuteční zločinci nebyli nikdy potrestaní.

V Česku je přílišný respekt pro právní kontinuitu. Do takové míry, že natolik nesmyslné zákony, jako jsou Benešovy dekrety, jsou stále platné. V normálním civilizovaném světě by tyto zákony byly dávno zrušené. Ústavní soud tyto zákony potvrdil, protože jinak by prý byla porušena právní kontinuita státu. Ale to je naprostý nesmysl.

Myslím, že komunisté by se spíše reformovali, pokud by byli vystaveni právnímu tlaku. Za minulý režim zaplatily desetitisíce lidí životem, ale vyrovnat se je třeba také s morální devastací, ke které došlo. Způsob, jak to udělat, tady zatím nebyl nalezen. Pracují na tom historici a učitelé, ale většina politiků myslí především na vlastní kapsu. Korupce je tady dost příšerná. Ve srovnání se západem je to hodně špatné.

Podle nedávného průzkumu je s fungováním demokracie v Česku spokojena jen čtvrtina lidí. Čím si to vysvětlujete?

Záleží na tom, jak přesně je položena otázka a co to znamená „fungování demokracie“. Výzkumy veřejného mínění jsou většinou poněkud necitlivé. Mám dojem, že je to spíš reakce zdejší na míru korupce, se kterou politici nejsou schopni bojovat. Když představitelé demokracie nejsou schopni situaci zlepšit, lidé ztrácejí důvěru v celý systém.
Demokracie ale není jen existence parlamentu a voleb. Hlavní přínos Havla je v tom, že upozornil na to, že musí fungovat občanská společnost. Demokratické principy musí platit všude. Začíná to již ve škole. V Kanadě má každá škola studentskou vládu, kde se děti učí, jak se chovat demokraticky.

Nevím, do jaké míry tyto věci existují v Česku, ale mám dojem, že občanská společnost je tu čím dál tím víc hlubší a zdravější. Když se řekne spokojenost s demokracií, člověk musí rozlišit chování politických elit a to, jak se lidé chovají mezi sebou.

Autor rozhovoru provozuje portál www.pohledzvenku.cz, najdete jej i na Facebooku ZDE