RECENZE: Velký Gatsby je přehlídkou vizuálních orgií a hereckého umu Leonarda DiCapria

Do kin v těchto dnech vstupuje již páté filmové zpracování románu Francise Scotta Fitzgeralda, Velký Gatsby. Při zmínění názvu tohoto díla se naším rodičům pravděpodobně vybaví film z roku 1974, kde si hlavní roli vystřihl charismatický a v té době velmi obsazovaný Robert Redford. K této verzi napsal mimo jiné scénář proslulý Francis Ford Coppola a film se ve své době těšil obrovskému úspěchu. Bude se od nynějška při zmínění magického jména „Gatsby“ pořád vzpomínat na film ze sedmdesátých let, nebo bude na výsluní ten poslední, s Leonardem DiCapriem?

O Velkém Gatsbym se často mluví jako o největším americkém literárním díle, které kdy bylo na tomto kontinentu sepsáno. Vzniklo ve 20. letech 20. století, tedy v době, kdy skončila první světová válka, bohatá společnost si užívala na grandiózních večírcích, zatímco chudí Američané dennodenně dřeli v továrnách.

Ano, byla to doba velkých společenských rozdílů. Román Velký Gatsby se touto společností zabývá, přičemž se však zaměřuje na tu část ověšenou šperky, oblečenou v drahých oblecích a kouřících doutníky. Román docenili lidé až v 50. letech, kdy se začal těšit velkému zájmu široké veřejnosti.

Děj jde stranou, vizuál vede

Ani filmová studia nezůstávala pozadu. Román vyšel poprvé v roce 1925 a rok na to už byl natočen první, zatím němý, film. Následovaly další dvě více či méně podařené adaptace, až v roce 1974 natočil Jack Clayton Velkého Gatsbyho, kde se v hlavních rolích zatřpytily hvězdy jako Robert Redford či Mia Farrow.

O zatím poslední adaptaci se zasloužil Baz Luhrmann, režisér legendárního Moulin Rouge, filmu, který rozdělil diváckou společnost na velké obdivovatele kýče a jeho zaryté odpůrce. Pro první skupinu diváků mám dobrou zprávu, nový Gatsby pokračuje v trendu monumentálních vizuálních orgií.

Je nesmyslné srovnávat Luhrmannova Gatsbyho s Velkým Gatsbym z roku 1974. Nová doba si žádá nové techniky. Luhrmann vsadil na to, co umí nejlépe, a to ukázat divákovi divoké dekadentní večírky tehdejší doby ve vizuálu, na který se nezapomíná. Vcházíme tak do paláce tajemného Gatsbyho, kde z fontán tryská šampaňské, ze stropu visí konfety, dámy odhazují svoje večerní róby a do vzduchu vylétá jeden ohňostroj za druhým.

To vše natočeno ve stylu Baze Luhrmanna. Nejen v těchto scénách, ale v celém filmu nám Luhrmann ukazuje, že zabrat najednou celou paletu barev pro něj není žádná věda, a divák má tak pocit, že spíše pozoruje velmi dobré cirkusové představení. Jen si vzpomeňte na „Because we can“ z Moulin Rouge.

V recenzi na fandimefilmu.cz se Jaroslav Mrázek zmiňuje ve svém verdiktu, že Luhrmann tentokrát nekočíroval svoje představy a film tak sklouzl do zběsilé přehlídky barev, kde se však vytratila samotná podstata Velkého Gatsbyho. S tímto tvrzením nemůžu souhlasit, protože i přes obrovské vizuální orgie ví režisér naprosto přesně, co tím chce divákovi sdělit.

Mám za to, že Baz Luhrmann záměrně přikrášlil a zveličil divoké večírky a obrovské paláce, aby přidal důraz na chování společnosti v tehdejší době. A proč vlastně Fitzgerald napsal Velkého Gatsbyho? Mimo jiné proto, že byl velmi znechucen tehdejší společnosti. A Baz Luhrmann nám ji ukazuje bez servítek tak, aby ještě vizuálně lahodila oku.

Jay-Z i ve dvacátých letech nepůsobí kýčovitě

Tyto scény se pak stávají neodolatelnými v kombinaci s hudbou, která nejvíc připomíná to, že žijeme v moderní době. Navzdory devadesátileté časové propasti divák neslyší jen jazzovou hudbu, ale také třeba rapera Jay-Z se svým „No Church in the Wild“, Lanu Del Rey nebo třeba Beyoncé. Zkrátka, tvůrci vsadili na moderní hudbu, a světe div se, ono to funguje. Jediným rušivým elementem byla elektronická hudba během jednoho večírku, kde Luhrmann opravdu se svým originálním pojetím trochu přestřelil.

Film se z počátku snaží vypadat nadlehčeně a vtipně, v půli stopáže jsme ovšem svědky jakéhosi zlomu, po něm se směr filmu pootočí a sklouzne spíše do těžkých, artových pasáží, které se vyznačují dlouhými záběry na obličeje aktérů a hluboké dialogy. Divák si užije jak vtipu a vizuálně dokonalých scén, tak i těžkého polemizování na téma láska, moc a bohatství. To vše je však servírováno tak, aby se divák ani jednou za téměř dvě a půl hodiny nepodíval na hodinky.

DiCaprio alfou a omegou

Nicméně hlavní konstantou, bez kterého by Luhrmannova rovnice prostě nefungovala, je představitel tajemného pana Gatsbyho, Leonardo DiCaprio. Je zajímavé sledovat DiCapriovu hereckou dráhu, kdy začínal jako Jack z Titanicu. V té době většina kritiků tvrdila, že je to jen rychle vyšlá hvězda, která co nevidět zase zapadne a nikdo si nevzpomene.

Po Ganzích New Yorku, Prokletém ostrovu, Inception či Djangovi již každý ví, že DiCaprio je zárukou úspěchu, podobně jako tomu byl před téměř čtyřiceti lety Robert Redford, když byl obsazen do role Gatsbyho. DiCaprio totiž umí zahrát kohokoli, a když se konečně, po skoro půl hodině, objeví na plátně, v tu ránu víte, že nový Velký Gatsby je film dobrý, a to hlavně díky hlavnímu představiteli.

DiCaprio však herecky netáhne film sám. O velké překvapení se postaral Joel Edgerton, známý například z filmu Warrior, který v roli záletného manžela Daisy, Gatsbyho lásky, velmi dobře sekunduje DiCapriovi, stejně tak i Tobey Maguire, který si vystřihl roli vypravěče Nicka Carrawaye, zelenáče jak ve společenském životě, tak i v obchodování s cennými papíry na Wall Street.

Nový příběh o Gatsbym je poctou knižní předloze, stejně jako byl Velký Gatsby z roku 1974. Odlišností je však to, že se na režisérskou židli posadil člověk, který umí divákovi zastavit dech úžasným vizuálním zpracováním. O vše ostatní se v tomto případě postaral herecký ansábl, který film nenechá propadnout do zapomnění.

Bottom line: Baz Luhrmann natočil Velkého Gatsbyho ve velkém vizuálním stylu s nepřehlédnutelným Leonardem DiCapriem, který znovu dokazuje, že po herecké stránce je schopen zahrát opravdu cokoli.

Stránka filmu na CSFD.cz