POSTAVY, KTERÉ SE VRACÍ: Ženské hrdinky, které bojují za své postavení v literárním i reálném světě

Tvrzení, že světu vládnou muži, se pomalu mění z dogmatu na klišé. Ženy vedou nadnárodní korporace, zastávají vysoké manažerské pozice, jsou politicky aktivní a některé dokonce nechávají své muže na mateřské dovolené. I když si to možná přímo neuvědomujeme, prototyp silné a nezávislé ženy zapouští kořeny i do světa literárního a filmového. Jemné a poslušné Stepfordské paničky vystřídaly svéhlavé bojovnice, které se nebojí velkých slov a už vůbec ne činů.

Jak se ženská hrdinka jako pojem vyvíjela a jakými peripetiemi při cestě do čtenářovy knihovny prošla? Seriál The Student Times o nesmrtelných charakterech se tentokrát vydává po stopách té „něžnější“ polovičky literární a filmové říše. I když… lze přívlastek „něžná“ vůbec ve spojení s novodobou hrdinkou použít?

Ženská postava jako nositelka stigmat společnosti

Geniální hackerka Lisbeth Salanderová, samorost Jana Eyrová, legendární Princezna Leia, či nebojácná „vetřelco-bijkyně“ Ellen Ripleyová. Na první pohled naprosto odlišné postavy. Všechny si však během své existence získaly srdce literárních i filmových nadšenců.

Právě tyto dámy obsazují nejvyšší příčky drtivé většiny žebříčků oblíbenosti. A já se tedy ptám – existuje ještě něco, co může mít viktoriánská zamilovaná guvernantka společného s důstojnicí vesmírné lodi s černým mimozemským pasažérem na palubě?

Když tuto otázku dostatečně rozšíříme a budeme pátrat po společných prvcích ženských hrdinek v literární historii, zjistíme, že nalézt odpověď je poněkud komplikovanější, než se na první pohled může zdát. Ženská hrdinka jako pojem se totiž vyvíjela spolu s lidským pokolením a odrážela postavení ženy ve společnosti v přímé závislosti na klimatu doby. Stačí si připomenout období realismu, kdy si mnozí spisovatelé vybírali záměrně ženy za ústřední postavy svých kritických románů.

Proč? Ženy fungovaly jako skvělé médium, přes které proudila smršť emocí, jež narážely na betonovou zeď společnosti. A ta se mnohdy na hrdinky sesypala s přívalem neutěšující beznaděje a deziluze. Příkladem nám může být Flaubertova paní Bovaryová, Tolstojova zoufalá a láskou ubitá Anna Karenina, nebo třeba Maupassantova společností zneužitá Kulička.

Zkrocené, zlé ženy

Pokud stroj času otočíme ještě o několik obrátek dozadu, ocitneme se ve vrcholném období anglické renesance, kdy perem největšího literáta všech dob ožily jedny z nejslavnějších ženských postav vůbec. Narážím samozřejmě na Williama Shakespeara, jenž zavdal vzniku desítkám nesmrtelných příběhů, ve kterých ženě přidělil vždy speciální postavení.

Jeho hrdinky se dají s trochou představivosti rozdělit do dvou skupin. Pro nedostatek odborné terminologie mi je dovolte označit za „ty zpupné“ a „ty k smrti zamilované“. Do první kategorie zapadají především hrdinky Shakespearových komedií (Mnoho povyku pro nic, Sen noci svatojánské) a samozřejmě ta největší „fúrie“ ze všech, zlá a následně zkrocená Kateřina. Druhému popisu odpovídají postavy jeho pozdějších tragédií, které se mnohdy staly krvavou obětí své nehynoucí lásky (Julie, Desdemona, Ofélie,…).

Jakkoli srdcervoucí tyto příběhy jsou, v centru mého zájmu jsou přeci jen ty silné a svéhlavé charaktery. V době, kdy se první inscenace Zkrocení zlé ženy hrála na prknech již neexistujícího divadla Jamese Burbage, se obecenstvo pozdního 16. století pravděpodobně usmívalo nejen vtipným dialogům, ale i pouhé představě, že by taková žena jako Kateřina existovala.

Žena 21. století se dnes během stejného představení směje tomu, jak se takové postavě ona, či někdo z jejích známých, podobá. Jak se toto dá přeložit do našeho původního tématu literárních postav? Právě jsme našli definici ženské hrdinky nové doby: silná, sebevědomá, emancipovaná a nezávislá žena.

Když se princezny nechovají jako princezny

Že království smyšlených hrdinek zaznamenává tichou revoluci lze dosvědčit i tam, kde bychom to nemuseli dvakrát očekávat. Pamatujete si, kdy do vašeho literárního vědomí vstoupila první ženská hrdinka? Určitě se tak stalo již v dětství. Pohádkáři totiž milovali kromě hloupých Honzů a švarných rytířů, i zakleté princezny, chytré horákyně a kouzelné víly.

Typický obraz takové princezničky nám byl vštěpován jako ideál dokonalé krásy, jemnosti a ženskosti. Stačí si vzpomenout na Zlatovlásku, Sněhurku, Popelku, nebo takovou Šípkovou Růženku. Snad každé děvčátko toužilo po tom stát se jednou z nich, avšak s každým dalším rokem zjišťovalo, že to nejen nejde, ale že vlastně ani neprahne po tom přeměnit se v ptáčka ve zlaté kleci.

Poslední dobou lze však jak v archetypu princezny, tak v pohádkách celkově, zaznamenat jistou změnu. Důkazem je jeden z nejnovějších animovaných filmů studia Pixar - Rebelka. Po 17 letech, které nesly studio na vlně chlapeckých protagonistů, přišla impulzivní skotská princezna se zrzavou hřívou, která odmítla splňovat normy. Šípem, který vyměnila za jehlu na vyšívání, proťala „růžové stereotypy“.

Neznamená to přímo, že by se snažila vzbouřit proti svému údělu princezny, pouze se rozhodla, že zvolí jinou cestu než její předchůdkyně. „Chtěla jsem opravdovou dívku, ne takovou, které se jen málo skutečných holčiček podobá. Hlavně jsem ale chtěla dát malým slečnám vzor, na který by se dívaly a necítily se neschopně.“, řekla pro The New York Times scénáristka i režisérka filmu Brenda Chapmanová.

Rusovlasá Merida však není jedinou princeznou, která konvenční pohádkovou dokonalost bortí. Klasické pohádky zažívají v posledních letech hollywoodský „revival“ a v nových nastudováních pro dospělé publikum se hlavní hrdinky rozhodně nebojí vzít osud do svých rukou. Příkladem může být Sněhurka, která nejen že vyměnila prince Krasoně za lihem smáčeného lovce, ale zvládla i vést vojsko a ďábelské královny se pro jistotu zbavila sama.

Byla by škoda nezmínit i velkou Alenku, jež v sobě nalezla podnikatelského ducha, či Mařenku, která za pomoci bratříčka Jeníčka ještě nedávno na promítacích plátnech masakrovala jednu čarodějnici za druhou. Tolik k moderní představě pohádky a zpět k našim hrdinkám.

Silná žena = realita, nebo pokrytecký mýtus?

Začneme-li se pídit po tom, kde vlastně proces přeměny hlavní hrdinky započal, s velkou pravděpodobností budeme chodit v kruhu. Jako vždy se jedná o více vzájemně korespondujících faktorů. Odlišně se chovající ženy byly středem zájmu mnoha autorů především posledních 200 let. Rozdíl mezi nynějším a tehdejším modelem je ve vývoji nátury těchto charakterů. Ženy často bývaly/bývají prezentovány jako oběti.

Starší ženské postavy všechny rány snášely se zatnutými zuby a právě v tom spočívala síla i tragičnost jejich charakteru. Teprve v poslední době protagonistky vysílají impuls na svou obranu. Máme zde mstitelky typu Tarantinovy nevěsty z Kill Bill, osudem vybičovanou Katniss Everdeenovou, která se stala symbolem revoluce, nebo Daenerys z fantasy série Hra o trůny, která je připravena vzít si zpět, co její jest. Přechod z pasivity do defensivy je jeden z mnoha úhlů pohledu na utváření hrdinky tak, jak ji známe dnes.

Samozřejmě, celkový emancipační proces by mnozí označili za klíčový faktor při formování novodobé „kick-ass hrdinky“. A měli by vlastně pravdu. Rozložení společnosti se odjakživa promítalo do fiktivního světa, a pokud doba vyžaduje silnou moderní ženu, pak dotyčná na oplátku očekává vzor silnější, než je ona sama. Vyvstává však otázka – je to skutečně to, po čem ženy touží? Nebo jinak – kde je hranice mezi zdravě silným charakterem a umělým feminismem?

Carina Chocanoová formovala v jednom ze svých článků pro magazínovou větev The New York Times názor, který patetizuje celou ideu neporazitelných hrdinek. „Kdykoliv slyším někoho použít výraz „silná ženská postava“, mám chuť dotyčného uhodit. Problém je, že se umím prát jako holka.“, kvituje novinářka hned v úvodu a tím s nadsázkou zdůrazňuje, že statná a neporazitelná hrdinka popírá ženskou přirozenost.

Mužští hrdinové v ohrožení?

Z jejích myšlenek stojí za vyzdvihnutí ještě jedna úvaha. Chocanoová tvrdí, že vlastnosti patřící původně ženám (jmenovitě: citlivost, nervozita, „slabost“) naopak přebírají mužské postavy. Do jaké míry s tím souhlasíte, či ne, nechávám na vás. Faktem ale zůstává, že někteří typicky mužští hrdinové dokonce prošli změnou pohlaví.

Kupříkladu americká novodobá verze Doylova detektiva, Elementary, přinesla kromě bývalého narkomana Holmese i Joan Watsonovou. O „zženštění“ uvažoval i Pán času. Poté, co představitel nynějšího vtělení Doctora Who oznámil svůj odchod ze seriálu, se zvedla vlna domněnek, že by se osobitý mimozemšťan mohl poprvé od své premiéry (1963) reinkarnovat do ženské podoby.

Nemusíte se však o své oblíbené mužské hrdiny bát. Reakce na tyto pokusy seriálových tvůrců změnit podstatu hrdinů po stylu Orlanda Virginie Woolfové se prohnuly pod notnou dávkou kritiky ze strany mužů, ale především i žen.

Spíše než o téma genderových studií se jedná o zoufalou snahu producentů pojistit si co možná nejzajímavější tah na filmové a seriálové šachovnici. A i když je „dáma“ nejsilnější figurkou hry, bez „krále“ hra zkrátka nemůže pokračovat. Na druhou stranu, nikdo neříká, že by „dáma“ nemohla dát „králi“ mat. Nebo ho minimálně držet v šachu.

Bottom line: Ženské literární postavy odrážely po staletí postavení ženy ve společnosti. Co můžeme vyvodit z tvrzení, že v 21. století je nejpopulárnější „silná a nezávislá hrdinka“?