Stereotypy a předsudky: dá se jich zbavit?

Píšou se sedmdesátá léta minulého století a v anglickém Bristolu se pořádá univerzitní dýchánek. Hvězdu tehdejšího ročníku studentů psychologie si k sobě volá jeden z nejváženějších profesorů a ptá se jí na zdánlivě banální dotaz: “Opravdu se jmenujete Huston, a ne Hustein?” Tím profesorem je Henri Tajfel, jeden z průkopníků sociální psychologie a teorie vztahů mezi sociálními skupinami. Proč mu tak šlo o příjmení daného studenta? Protože Tajfel by byl přeci jen o něco raději, kdyby jeho oblíbenec byl, tak jako on sám, židovského původu.

Tomuto přitom rozuměl nejlépe Tajfel sám. Poté, co byl jako voják ve francouzské armádě zajat nacisty, byl postaven před důležité rozhodnutí. Přiznat anebo nepřiznat svůj původ? Pokud by ho nepřiznal, mohl by být zachráněn na krátkou dobu, ale kdyby se Němci později dozvěděli, že je Žid, byl by jistě popraven.

Pokud by ho přiznal, nebylo vůbec jisté, jestli ho rovnou nepošlou do jednoho z vyhlazovacích táborů. Tajfel se rozhodl svůj původ přiznat, a nejspíše si tím zachránil život. Zůstal mu nadále status válečného zajatce, s nímž přečkal válku.

Po této zkušenosti se tehdy ještě mladý chemik rozhodl jít studovat psychologii. Chtěl porozumět tomu, co se za války dělo. Chtěl popsat a vysvětlit, v jakých situacích a proč se lidé mohou chovat nelidsky. Proč jen tím, že byl Žid, byl automaticky zařazen do již předem dané kategorie.

Jsi jeden z nás?

Právě podobné dotazy vedly Tajfela k vyvinutí teorie sociální identity, dodnes jedné z nejznámějších teorií o tom, odkud se v našich myslích berou předsudky.

Tajfel se společně s kolegy na začátku sedmdesátých let rozhodl udělat průlomový experiment. Třídě mladých chlapců ukázal obrazy dvou moderních umělců – Paula Klee a Wassila Kandiskeho. Požádal je, aby určili, kterého z umělců preferují, a to byl zdánlivě konec experimentu.

Pro Tajfela však ta nejdůležitější část teprve začala. Chlapcům bylo poté řečeno, že za svou účast budou finančně odměněni. Dostali sumu peněz a měli ji přerozdělit spolužákům. Každý byl označen pouze číslem a jediná informace, kterou žáci dostali, byla preference toho či onoho malíře. Přesně podle předpokladů rozdali chlapci více peněz těm, kteří upřednostnili toho “jejich” malíře. Ti, kteří s nimi nesouhlasili, byli hluboce finančně podhodnoceni.

Na základě tohoto experimentu Tajfel usoudil, že stačí velice málo, abychom si utvořili tzv. “sociální identitu”, tedy pocit, že patříme k nějaké skupině, a ta nás jakýmsi způsobem formuje. Tvrdil také, že lidé mají přirozenou potřebu se cítit dobře, a tak upřednostňují skupinu, ke které patří. Protože čím silnější a lepší jejich skupina je, tím větší sebevědomí mají její členové.

Takovéto rozdělování pak vede k automatizmům a stereotypům. Protože spíše než individuální vlastnosti člověka nás zajímá, ke které skupině patří. To, zda je muž či žena, nebo jaké je rasy, vidíme většinou na první pohled, a tak jsou tyto vlastnosti o to silnější ve formování předsudků. Ty pak jsou často negativní, protože se chceme cítit oproti “té druhé” skupině dobře.

Celý tento proces je, podle Tajfela, do velké míry automatický, a tak ho lze špatně kontrolovat. Tím se i částečně vysvětluje, proč se dokážeme k některým lidem chovat vstřícně a k jiným přímo odpudivě bez zjevných důvodů. Dává nám to smysl v rámci naší “sociální identity”, cítíme se pak silnější a sebevědomější. Přitom členové jiných sociálních skupin pro nás nejsou jedinci s individuálními vlastnostmi, ale spíše jen obecnými reprezentanty naší “konkurence”.

Myslím, tedy škatulkuji

Formování stereotypů jakožto automatických zobecnění může být vysvětleno i ze sociálně-kognitivního hlediska. To se zabývá především tím, jak náš mozek zpracovává informace o ostatních lidech, a jak o nich přemýšlíme.

Podle tohoto přístupu existují dva hlavní důvody, proč si ostatní tak rychle “škatulkujeme”. Buď protože jsme líní přemýšlet, anebo na to zrovna nemáme mozkovou kapacitu. Naše hlavy jsou sice složité a vysoce funkční systémy, nedokážou ale neustále pracovat na plné obrátky.

A tak si náš mozek často utváří tzv. “mentální zkratky”, mezi nimiž jsou i stereotypy. Abychom věděli, jak se k ostatním zachovat, určíme si, do jaké kategorie patří. Jestli to jsou “našinci” anebo “ti druzí”.

Podle Patricie Devine, profesorky psychologie z Wisconsinské univerzity, jsou stereotypy do značné míry automatické. Může tak být velmi těžké se jim vyhnout v utváření názorů na ostatní. “Pokud chcete reagovat bez předsudků, musíte získat kontrolu nad automatickými stereotypy anebo se přes ně přenést”, říká.

To podporuje i neurologický výzkum v této oblasti. Například Susan Fiske, profesorka psychologie z Princetonské Univerzity, zkoumala aktivaci stereotypů v mozku. Zjistila, že když se lidé dívali na obrázky členů jiných ras, byla u nich zaznamenaná zvýšená aktivita amygdaly, tedy centra, které je mimo jiné spojeno s pocity strachu a úzkosti.

Zbavit se vlivu stereotypů na naše přemýšlení tak není zrovna lehký úkol. “Není to tak, že se ráno probudíte a řeknete si: tak od teď nemám předsudky. Musíte se trochu zasnažit,” dodává Devine.

Automatické škatulkování ostatních inspirovalo vědce k vyvinutí spolehlivého “testu stereotypů”. Jedná se o tzv. Implicit Associations Task (Úkol skrytých asociací), jenž byl spuštěn také jako projekt Harvardské univerzity. Díky němu si může mimo jiné každý vyzkoušet, jestli automaticky upřednostňuje například členy své vlastní rasy anebo pohlaví.

Informace o tom, že formování stereotypů i předsudků může být do značné míry zautomatizované, nemusí být zrovna pozitivní. Co ale pozitivní je, jsou pokroky v mezilidských vztazích, kterých díky těmto znalostem můžeme dosáhnout. Například výzkum holandských vědců z univerzity v Nijmegen potvrdil, že pokud jsou lidé trénovaní v kontrolování stereotypů, mohou také omezit jejich aktivaci.

Další teorie se zas vrací zpět k Tajfelovi a zaměřují se na kontakt mezi jednotlivými skupinami. Předpokládají například, že pokud budou lidé nucení se více stýkat, začnou se více vnímat jako jednotlivci a poznají své individuální vlastnosti. To by mohlo vést ke smazání některých skupinových stereotypů, anebo k jejich deaktivaci. Zároveň by lidé mohli být více motivovaní předcházet předsudkům.

Nakonec i sám Henri Tajfel měl sklon ke stereotypům a předsudkům. Je ale téměř jisté, že i když zmiňovaný student (dnes je profesorem na Oxfordu) byl opravdu Huston a ne Hustein, nebyl u Tajfela o nic méně oblíbený.
________________________________________

Bottom line: Dosavadní výzkum tvrdí, že stereotypy jsou do značné míry automatické. Stereotypizujete i vy? Vyzkoušejte si zmiňovaný test skrytých asociací!