Je to moderní, kontroverzní a nikdo vlastně pořádně neví, co to je. Tak by se dal ve stručnosti popsat feminismus, hnutí za rovnoprávnost mužů a žen. Tato ideologie se vyvíjela zejména od začátku minulého století a dnes se nám naskytují důležité otázky: Co nám vlastně přinesl a potřebujeme ho vůbec?

Právo volit jako kontroverzní požadavek

Jako jedna z prvních se v ženských právech začala angažovat Mary Wollstoncraftová v osmnáctém století. Tato mladá žena se brzy stala jednou z nejkontroverznějších autorek tehdejší Británie. Ve svém díle Potvrzení práv žen si totiž dovolila tvrdit, že ženy nejsou přirozeně méněcennější než muži. „Nechci aby ženy měly moc nad muži, ale nad sebou samými“, tvrdila například ve své nejslavnější knize. Matka Mary Shellyové, autorky Frankensteina, je tak dnes přezdívána „babičkou feminismu“.

Feministická hnutí se začala oficiálně angažovat někdy kolem konce devatenáctého století. Nastala tzv. první vlna feminismu, která bojovala za občanská práva žen. Ještě před sto lety totiž ženy nemohly volit, ani studovat na univerzitách.

Již od počátku byl feminismus podporován nejen ženami, ale i muži. Například John Stuart Mill, anglický politik a filozof, se silně angažoval za ženské volební právo, jejich rovnocenné postavení v manželství a ve vzdělávání. I díky podobným aktivitám mužů dnes můžeme tvrdit, že feminismus není jen o ženách. Spíše bychom ho mohli definovat jako nerozlišování na základě pohlaví.

Po úspěchu hnutí jako byly sufražetky ve velké Británii (od slova suffrage, nebo-li volební právo), se občanská práva žen v západním světě značně rozrostla. Například v Československu mohly ženy volit od roku 1918, v Británii o deset let později.

Za první světové války, kdy většina mužů odešla na frontu, byly ženy najednou potřebné i jinde než jen v domácnosti. Tím se značně změnilo jejich postavení ve společnosti. Začalo být přirozené, že ženy pracují a zčásti vydělávají na rodinu. Stále ale zůstávaly většinově vnímány jako ty, které musí primárně zajišťovat spokojenost manžela.

Dobrým dokladem podobných postojů jsou například reklamy z první poloviny dvacátého století. V nich narazíme na tvrzení, že manželova nevěra je způsobena smradlavým dechem manželky, anebo že čím více žena doma pracuje, tím je hezčí. Dnes se takovým tvrzením můžeme smát, ale před šedesáti lety by se nad nimi skoro nikdo nepozastavil. Občanská práva žen tak evidentně nedokázala nijak radikálně změnit názory většinové společnosti.

Vše osobní je politické

Tohoto fenoménu si všimly ženské aktivistky v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy nastala tzv. „sexuální revoluce“ a s ní druhá vlna feminismu. Tentokrát se přenesla pozornost z oficiálních práv žen na skrytý podtext našich každodenních aktivit a vztahů. Heslem této feministické fáze se stala věta „Vše osobní je politické“.

Když se mluvilo o „osobním“, myslel se tím opravdu intimní a soukromý život. To, jak se ženy a muži chovali v partnerských a sexuálních vztazích, bylo vnímáno jako velice podstatné pro jejich společenské a politické role. Podle některých radikálních feministek, jako Susan Brownmillerové nebo Andrey Dworkinové, byla mužská sexualita ztělesněním jejich agresivity a dominantního postavení.

Podobné názory vedly ke vzniku hnutí jako „politický lesbismus“ anebo „lesbický separatismus“. Politické lesby například tvrdily, že muž je nepřítel. Ty ženy, které měly s muži partnerské vztahy, byly nazývány kolaborantkami. Podobné označení bylo značně kontroverzní už jen kvůli tomu, že bylo jen necelých dvacet let po druhé světové válce.

Politický lesbismus

Přestože politický lesbismus se stal jedním z nejkontroverznějších feministických proudů, otevřel důležitou otázku - zda je sexualita biologicky daná, anebo je spíše společensky určená. Tvrzení, že každá žena si může vybrat, zda být lesbou, víceméně říkalo, že sexuální orientace je naše svobodné rozhodnutí. Tento přístup byl přitom základem pro různé lékařské praktiky „převýchovy“ anebo „léčby“ homosexuálů. A tak i když účelem ideje svobodného výběru sexuální orientace bylo osvobození se od mužské nadřazenosti, pro mnoho homosexuálů byla tato rétorika spíše symbolem útlaku.

Zároveň ale tento radikální proud inspiroval rozlišení mezi pohlavím a tzv. „genderem“, nebo-li společensky vykonstruovanými kategoriemi mužskosti a ženskosti. Právě toto rozlišení podpořilo liberálnější přístup vůči transsexuálům nebo hermafroditům.

Další názory radikálních feministek, jako jejich odmítání pornografie a prostituce, přinesly v rámci hnutí rozkol. Liberálněji smýšlející feministky vnímaly radikální proud jako „proti sexu“ a „proti heterosexuálům“. S tím přišlo roztříštění feminismu na mnoho různých podob a tzv. třetí vlna feminismu, jíž jsme svědky dnes. Ta mimo jiné kritizuje omezené vnímání rozdílů mezi ženami a muži, a tak vytváří moderní teorii pohlaví a genderu.

V západním světě přineslo toto rozčlenění feminismu spoustu nezodpovězených otázek. Co to vlastně ten feminismus je, co nám vůbec přinesl, proč ho potřebujeme, když ženy mají dnes stejná práva jako muži, a proč bychom naše západní hodnoty měli uplatňovat i jinde ve světě? Odpovědi na ně nejsou vůbec jednoduché.

Zaprvé není jasné, co feminismus je. Pro každého znamená něco jiného a jedním z možných přístupů je utvoření si svého vlastního, osobního feminismu. Říkat, že si všechny feministky neholí podpaží a brojí proti mužům, by bylo asi stejné jako tvrdit, že všichni levicově smýšlející lidé jsou hipíci. Otázkou zůstává, zda není už samotný název zavádějící. Feminismus má sám o sobě konotace boje za práva žen. Přitom dnes se zdá, že jde spíše o rovnoprávnost obou pohlaví a nesouzení lidí na základě jejich sexuality. Přestože jistě existují rozdíly mezi muži a ženami, souzení člověka na základě těchto rozdílů je značně zjednodušující a nebezpečně zobecňující.

Přínos feminismu

Odpověď na to, co nám feminismus přinesl, je o něco jednodušší. Jak vidíme z historie, změnil nejen oficiální práva žen, ale i jejich společenské vnímání a symbolické postavení. Změnil i naše obecné vnímání sexuality a pohlaví a prosazoval liberální přístup k těm, kteří se neshodují s naším vnímání „ženy“ a „muže“. Díky feminismu se dnes výše zmíněným reklamám můžeme smát nebo nad nimi kroutit hlavou. Rozhodně je ale nevnímáme jako normální.

Mnoho lidí by dnes řeklo, že feminismus dosáhl svého a dnes již není potřeba. Mnoho žen o sobě hrdě prohlašuje, že feministkami rozhodně nejsou, anebo že si vystačí samy. Proti tomuto přístupu brojí například kampaň „Why we need feminism“, která probíhá na řadě univerzit po celém světě.

Možná přitom tyto názory mohou být kreativním podnětem pro změny ve feministickém hnutí, spíše než důvodem pro jeho křečovitou obhajobu. Stejně tak jako se feminismus měnil po staletí, musí jít s dobou i dnes.

 


Bottom line: Přesvědčil vás vývoj feminismu o jeho potřebnosti anebo si myslíte, že je to přežitý fenomén?

 

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist