Příběhy dávných civilizací jako ukazatelé budoucnosti?

Všechny zde byly před zavedením nového letopočtu, definovaly moderní styl života ve svém okolí a všechny se skládaly z městských států jako samostatných správních jednotek. Dokázaly se dnešní státy vzepřít svojí minulosti nebo se historie, jen v jiném kabátě, opakuje? Fakta s vlastní myšlenkovou analogií vám v dnešním článku z rubriky Think out of the box přináší externí spolupracovník TST, Václav Čmolík.

Jedna z nejstarších civilizací vůbec – Sumer – se nacházela v okolí řek Eufrat a Tigris a zanechala nám první druh písma a jednu z maturitních otázek. Mytologicky propojené struktury politiky a náboženství určovaly všednost tehdejších obyvatel. Nakonec nevydržela staletí trvající vpády nájezdníků a hliněné destičky se smutně začaly proměňovat v prach.

Pod dohledem Aristotela

V té době se o „pár“ kilometrů západně postupně rozvíjela civilizace, která ovládala nejvíce prostoru paradoxně v době, kdy už v jejím čele nestál občan původem z řeckého městského státu, ale makedonský princ Alexandr. Jeho výchovu měl nicméně na starosti jeden z nejznámějších myslitelů starého Řecka, legendární filozof Aristoteles.

Sumerské městské státy měly největší nepřátele za svou hranicí, řecké naopak uvnitř. Neustálé soupeření Sparty, Atén či Théb dalo prostor pro nástup Makedonců, který v důsledku znamenal i podmanění Římem a ztrátu samostatnosti. Největší zbraň Řeků – politika – se stala také jejich nejméně vhodnou slabinou.

Mayská říše jakožto další výspa starověké vzdělanosti a civilizace měla výhodu relativní samostatnosti v okolí střední Ameriky. Mayové byli všímaví matematici a jejich astronomické znalosti budily v některých z nás hrůzu i v tak krásném čase, jako byl ten předvánoční. V 9. století se stará říše rozpadla a mayští obyvatelé se přesunuli hlavně na poloostrov Yucatan.

O důvodech konce Mayské říše se spekuluje v kruzích historiků asi stejně jako v kroužku zastánců existence UFO. Kromě tradičních názorů o vlivu náboženství spojeného s častými lidskými oběťmi, o hledáních nových zdrojů půdy staletími vyčerpané zemědělstvím či přílišné složitosti sociálně náboženské společnosti se nedávno objevil jiný.

Doba obsidiánová

Gary Feinman spojil život Mayů s obchodními zájmy založené na jedné komoditě. Podle něj byl určujícím faktorem o stavu vyspělosti města přístup k obchodu s obsidiánem. Protože Mayové ve své době málo používali kovové nástroje, nacházeli se tak nejspíš nikoli v době železné či bronzové, ale v době obsidiánové.

Nejrozšířenějším způsobem transportu byla doprava po řece. Postupem času se stal obchod po mořském pobřeží důležitější a městská centra ve vnitrozemí zastihl pomalý úpadek. Jejich největší slabinou byla izolace. Tu ukončil, a s ní i naděje na nový vzestup Mayské civilizace, španělský mořeplavec, který chtěl otevřít novou obchodní cestu pro dovoz indického koření.

Přišla někdy vůbec změna?

Ačkoli řeky Eufrat a Tigris jsou kolébkami civilizace, válečný ryk je provází dodnes, nezávisle na státním modelu, přijímaném náboženství či okolních sousedech. V dnešním světě už můžete mít sousedy a potenciální nevítané hosty i z druhé polokoule. Přeživší Mayové by mohli v tomto směru dlouze vyprávět.

Řecká politika nám v minulých letech zapříčinila diskuze o funkčnosti společné měny na území suverénních států. Opakovaná chyba v podobě zfalšované rozpočtové bilance měla málem za následek rozprodej řeckých ostrovů a skutečný konec starého Řecka jak jej známe.

Ve střední Americe již sice znají kovové nástroje, život mnoha tamních obyvatel ale určuje jiná komodita. Mexiko si můžeme představit jako stát rozdělený na oblasti, kde tou nejcennější surovinou pro tamní elitu není obsidián, ale heroin. Válku drogových kartelů zaplatilo životem i nemálo tamních novinářů.

Vezmeme si ponaučení?

Pokud si ještě chceme vzít příklad ze starých civilizací a promítnout ho do našich dějin, můžeme se dočkat zajímavých analogií. Na našem území se od dob Sámovy říše čile obchoduje, mluví mnoha jazyky a při těchto ušlechtilých činnostech se obvykle nesedí na suchu. Komoditou ovlivňující naše prostředí je v poslední době zejména líh.

I když se může naše politika zdát onou pomyslnou největší slabinou, většina politiků odchází z povědomí občanů kvůli korupci. Ta má kořeny v naturální směně, která na začátku probíhala s kupci z dalekých zemí, a proto by měl být naší největší zbraní hlavně export. Že je i naší hlavní slabinou ukazuje dosud nejdelší ekonomická recese v historii.

Náš nepřítel se neschovává za hranicemi. Mnohokrát přešla přes naše území fronta zprava doleva, či zleva doprava. Zatímco si necháme mazat med kolem pusy, koláče tu nikdo nepeče. Asi jsme zapomněli, že před tím, než někdo snědl nadívaného bažanta, musel skousnout pořádný kus tvrdého chleba.

Lasagne s kečupem

Škoda jen, že jsme si zatím nikdy nevzpomněli na pěstování vinné révy za Karla IV. Na dobu kdy byla Praha hlavním městem Evropy, udávající tempo ve vzdělání, obchodu a politice. Na dobu, kdy „řemeslo“ nebylo sprosté slovo, ale značkou poctivé práce. Proč by měl mít kuchař maturitu, když se učí připravit lasagne s kečupem.

Městské a obecní samosprávy jsou pravděpodobně naší nejlépe fungující částí byrokratického aparátu. Čím větší městečko, tím se místní politika vzdaluje od té obecní a blíží se té národní. U všech by ale mělo platit: „Dokud pro nás budou akvaparky důležitější než nové knihovny, tak si svou zašlou slávu ani nemusíme zkoušet připomínat.“

Bottom Line: Z jakých částí dějin si máme vzít ponaučení? A na která období bychom měli raději zapomenout?