WHIMSIES: Velký popcorn, nachos s pálivou omáčkou, střední kolu... jo, a ještě lístek na film.

Nemáte někdy pocit, že se z kina po západním vzoru stává velká jídelna napěchovaná nezdravým jídlem? Že místo na film chodí lidé na popcorn a Coca – colu? Pokud patříte do skupiny diváků, kteří se dvě hodiny obejdou bez jídla a pití, jistě mi dáte za pravdu, že sledování filmu v prostředí moderních multikin bývá někdy opravdovou zkouškou našich nervů.

Konečně! Po rocích čekání na třetího Iron mana si konečně v kapse kalhot hřeji malý papírový proužek, vstupenku na dvě hodiny parádních efektů a vtipných scén s Robertem Downey Jr., které mám tak rád. Jdu do moderního multikina, potrpím si na malé sály, kvalitní zvuk a velké plátno. Záměrně jsem si také vybral půlnoční premiéru s vědomím a zkušeností, že na odpolední či večerní představení chodí větší procento lidí, kteří působí jako rušivý element.

Sedám si do vypolstrovaného křesla přesně deset minut před začátkem filmu a vychutnávám si tiše hrající soundtrack z druhého dílu Iron mana. Lahoda. Na to, že za pár chvil odbije půlnoc, je sál podezřele prázdný.
Minuta do dvanácté. Sál potemní, roztahuje se opona. Srdce milovníka filmů plesá. Po mé levé ruce je pět křesel, která zejí prázdnotou, na druhé straně sedí přítelkyně, a za ní již také nikdo. Protrpíme si dlouhé reklamy, na které jsem si ale zvyknul už z principu - bez reklam by žádné kino nemohlo fungovat.

Film začíná. Pohodlně se uvelebím. Koutkem levého oka zahlédnu u vchodu do sálu siluety postav. Je pět minut po dvanácté. S hlasitým dusotem klušou nahoru do řady B, kde sedím já a moje společnost. Na schody si svítí rozsvícenými displeji mobilních telefonů. Následně moderní pochodně používají, aby rozeznali čísla na křeslech, oslňujíc všechny diváky sedící v řadě za námi. Se spokojeným výsknutím najdou svoje místa.

Nastává hra „škatule, hejbejte se“. Dva příchozí páry se očividně nemohou domluvit, kde budou sedět. Slečna nechce sedět na kraji, proto se oba dva páry prohazují. Všichni čtyři se posadí. Následně však pánové zjistí, že sedí moc daleko od sebe, proto znovu vstávají a začínají onu dětskou hru hrát znovu. Je osm minut po půlnoci.
Robert Downey Jr. kráčí na plátně svou vilou. Úžasné záběry. Jsem ve filmovém nebi. Ale co to? Co to je za zvuky? Má snad v té krásné, luxusní vile na zemi rozesety střepy? Ne, to ne, vychází to spíše z reproduktoru nalevo.

Otáčím se po zvuku, do mého zorného úhlu vplouvá ruka, držící obrovskou hrst popcornu. Následně si ji divák, který ještě před chvílí hrál „škatulky“, narve celou do pusy, přitom se snaží, aby ani jeden kus popcornu nepřišel nazmar. Povedlo se. Zuby drtí popcorn vší silou, rty však rezignovaly a za soustem se již nezavřely. Dokonalé. A bude hůř.

Nakloním se. Zjišťuji, že čtveřice dohromady utratila za jídlo více, než za lístky do kina. Konečný verdikt jsou čtyři velké krabice popcornu, stejný počet obrovských kelímků s neznámým obsahem, dvě vaničky nachos a igelitový sáček s neidentifikovaným obsahem, který si můj soused odložil do přihrádky u mé levé ruky.

Suma sumárum, film byl skvělý. Byl skvělý, protože jsem měl celou dobu podepřenou bradu levou rukou tak, abych si mohl strčit nenápadně prst do levého ucha a neslyšet tak „vedlejší zvukové efekty“ moderních multikin. Ach, kde jsou ty časy, kdy diváci chodili do kina stejně spořádaně jako do divadla? To opravdu dnešní generace návštěvníků kin neumí dvě hodiny jen tak sedět a vychutnat si moderní filmové umění, aniž by u toho nezkonzumovali krabici popcornu? A když už, mohou brát alespoň ohledy?

Bottom line: A co vy? Vadí vám dnešní západní pojetí sledování filmu v kině, nebo jdete s proudem a film si vychutnáte se „vším všudy“?