Zatímco probíhající konflikt v Sýrii už se stal stabilním zdrojem námětů pro novinové články, málokdo si uvědomuje, že k podobnému problému se dost možná schyluje i v nepříliš vzdáleném Egyptě. Rok po prvních demokratických volbách v této zemi a nástupu prezidenta Muhammada Mursího část Egypťanů stupňuje svou nespokojenost s jeho vládou i s faktem, že se země ubírá směrem k Islámu.

V roce 2011 se v arabských zemích rozrostly dlouhotrvající nepokoje a demonstrace proti vládám a diktátorským režimům, známé pod pojmem Arabské jaro. Ani Egypt se vlně nevyhnul a jeho občané jasně vyjádřili nesouhlas s prezidentem Husním Mubarakem. Během pouhých čtyř dnů zemřelo kvůli násilnostem minimálně osmnáct lidí a více než tisíc jich bylo zraněno. I přes to, že se prezident snažil na poslední chvíli obrátit Egypťany na svou stranu a sliboval jim reformu téměř všech sektorů, demonstrace pokračovaly. Situace už byla natolik neúnosná, že 11. února rezignoval na svou funkci.

Islamisté ovládají jak parlament, tak prezidentský úřad

Vlády se poté ujala armáda, která Egypt dovedla až k prvním demokratickým prezidentským volbám. Ty se konaly v květnu roku 2012 a jako vítěz z nich vyšel právě Muhammad Mursí. V té době již měla jako výsledek voleb v září 2011 silné zastoupení v parlamentu Strana svobody a spravedlnosti, která prakticky vzešla z Muslimského bratrstva a je jeho odnoží.  Muhammad Mursí byl kandidátem navrženým právě Muslimským bratrstvem.

Avšak toto propojení celého řízení státu se spoustě obyvatel nelíbí. Výsledkem demokratických voleb je prý podle nich uspořádání moci, které demokracii jako takovou spíše popírá. Více než rozložení moci je ale hrozbou pro demokracii fakt, že Egypt má nakročeno k tomu, aby se stal islamistickou republikou v pravém slova smyslu, ve které nemají všichni obyvatelé stejná práva a kde náboženství poskytuje minimálně stejnou legitimitu pro rozhodnutí vlády jako podpora občanů.

„Vůle lidu“ neospravedlňuje znevýhodnění menšiny

Často se setkávám s názorem, že není žádný důvod islamistické zaměření egyptské vlády řešit. Je to přece vůle lidu, který si takovou stranu a takového prezidenta zvolil. Lidé to tak chtějí a nikdo jiný nemá právo se do rozhodnutí vměšovat. V zásadě se proti této myšlence nedá moc namítat; vůle lidu je přece základem demokracie. Pokud ale mluvíme o situaci, ve které jsou rozhodnutím většiny v čele státu islamisté, možná by bylo dobré myšlenku trochu rozvést.

Pod pojmem vůle lidu se totiž skrývá pojem většina. Demokracie se řídí tím, co chce většina, což je principiálně správné, ale pouze za předpokladu, že menšina není nijak znevýhodněna. Už tento samotný fakt poukazuje na největší slabinu islamistické demokracie (jestli se takové spojení dá vůbec použít). Autorita vycházející z náboženství totiž nutně znevýhodňuje onu menšinu, tedy ty, kteří dané náboženství nevyznávají, anebo ne v takové míře, jaká by se zdála dostačující.

Demokracie, ve které si obyvatelé nejsou rovni, není demokracie

Muslimské bratrstvo a Egypt v čele s Mursím tuto domněnku rozhodně nevyvracejí – naopak. V květnu letošního roku vyšla zpráva organizace ANHRI (Arabic Network for Human Rights Information), která poukazuje na fakt, že svoboda projevu je v Egyptě do značné míry omezena. K jejím nejčastějším porušováním patří, kromě obvinění z rouhání, urážka prezidenta Mursího. V médiích se často v souvislostech s novou ústavou hovořilo o zákazu nošení dvoudílných plavek na egyptských plážích. Závažnost těchto dvou příkladů se nejspíš liší, ale oba dokazují, že zákony vycházející z Islámu (a stejně tak z jakéhokoliv náboženství) nemohou následovat demokratické principy.

Tím se opět dostáváme ke stejnému argumentu: ale vždyť oni si to odhlasovali, oni to tak chtějí. Nutno v tomto případě podotknout, že podpora Mursího nevycházela ani tak z nadšení pro jeho politiku jako spíše pro to, že byl v době voleb nejsilnějším kandidátem, který v očích obyvatel mohl zajistit stabilitu země.  Stejně tak Muslimské bratrstvo jako celek získalo mnoho sympatií z důvodu, že Husní Mubarak je jako stranu zakazoval, a tak ztělesňovali jakousi protiváhu bývalého režimu. Navíc, volební účast v obou volbách byla velice nízká, zvláště v těch prezidentských. A především, demokracie, která nedává stejná práva všem jejím občanům, není demokracie, i když se za ni snaží vydávat. Pokud je něco nesprávné (např. diskriminace na základě náboženského vyznání), nezmění se to ve správné ani po tom, co si to přeje většina.

Opozice je připravená znovu bojovat za stejné ideály

S těmito myšlenkami a názory už od prezidentských voleb Mursímu odporují egyptští liberálové a sekularisti. Prakticky všechny důležitější kroky prezidenta i vlády následující pravidla Islámu jsou doprovázeny nespokojeností této části obyvatelstva a stále dokola probouzí diskuse, zda je cesta, na kterou se Egypt po Arabském jaru vydal, správná. Rozhodně je v mnoha aspektech lepší než bývalý opresivní režim, nicméně fakt, že občané proti svému prezidentovi a vládě demonstrují od jejich zvolení, také nejspíš není úplně v pořádku.

Tyto demonstrace teď nabývají na síle, jelikož uběhl právě jeden rok od toho, co Muhammad Mursí nastoupil do prezidentského úřadu. Svůj názor taktéž vyjadřuje početná skupina jeho příznivců, a tak dochází ke střetům obou částí obyvatelstva. Od doby, kdy nepokoje začaly nabývat na intenzitě, zemřelo nejméně osm lidí a šest set jich bylo zraněno, jak informoval deník The Guardian. Začíná se dokonce mluvit o hrozbě další občanské války, která by v arabské zemi vypukla.

Zda k ní nakonec dojde nebo ne se nedá odhadnout. Prezident Mursí je opravdu silnou politickou postavou, což v minulosti už několikrát prokázal. Navíc má stále podporu většiny voličů v zemi. Na druhou stranu jsou ale liberálové pevně odhodlaní bojovat za ideály, za které už bojovali před dvěma lety, a možná o to je jejich odhodlání větší. Kam až tento střet dvou sil v Egyptě zajde, se uvidí. Nezbývá než si přát, aby tato země, která byla po Arabském jaru dávána za vzor, neskončila ve stejných problémech jako na začátku zmiňovaná Sýrie.

_____________________________________________________________________
Bottom line: V článku byl zmíněný pojem „islamistická demokracie“. Myslíte si, že je vůbec možné, aby jakýkoliv stát, který má určené oficiální náboženství, byl opravdovou demokracií?