Změna klimatu, svoboda a demokracie

Národ Čehůnů, jak známo, z většiny sestává z klimatologů studovaných na plzeňských právech. Každý se o tom může snadno přesvědčit v diskusi pod libovolným česky psaným tematickým článkem na internetu. Třeba tímto. K základní výbavě českého většinového hobby klimatologa patří schopnost rajtovat na šimlovi polovičatého pochybování, nedoučenost v základech fyziky a obratnost v manipulaci a falešné argumentaci. Z jakých kořenů čerpají? Je jím především samozvaný skepticismus, který na pozadí vychází z libertariánské tradice.

Jedním z hlavních témat rádoby skeptického diskursu se stala svoboda. Ovšem svoboda chápaná omezeně jako svoboda k tomu dělat si, co si zamanu. Omezeně proto, že je nedoplněná o neméně důležitý rozměr individuální odpovědnosti za vlastní činy vůči druhým, který dalece předčí státem garantovanou odpovědnost. Záměna svobody za libovůli – zvráceně chápané svobody, svobody bez odpovědnosti, svobody bez přívlastků - není projevem liberalismu, ale pokroucené podoby liberalismu: libertariánství na český způsob. Mezi českými libertariány a samozvanými skeptiky lze téměř vystavět rovnítko. Falskeptiků je však více, protože nákaza argumentační falše, kterou šíří libertariáni, doléhá i na mnohé z těch, kteří se k nim jindy nehlásí.

O klimatických změnách a lidském podílu na nich se pochybuje, o státní energetické koncepci už nikoliv. O regulacích se pochybuje, o svobodě a hranicích a vzájemném prostupování svobod nás všech nikoliv. Český falskepticismus z logiky své argumentace popírá sám sebe. Pochybuje o všem ostatním jenom ne o svých vlastních pochybách a tezích. Falešný skeptik nediskutuje, falešný skeptik diktuje a káže.

České libertariánství je nebezpečím pro demokracii samotnou, neboť jedince buď přímo zbavuje odpovědnosti za své činy, anebo o nich trestuhodně mlčí. A naopak veškeré jevy, které si žádají přijetí osobní odpovědnosti, čeští libertariáni bez sebemenší reflexe označují za ohrožení svobody. Individualisticky, frivolně a sobecky chápaná svoboda ohrožuje svobodu a demokracii jako takovou.

Svoje omezené vnímání svobody čeští libertariáni a popírači staví do ostrého protikladu vůči obhájcům evropské integrace, životního prostředí a lidských práv či zastáncům decentralizace v oblasti energetiky. Údajně se jedná, varují nás čeští falskeptici, o nedemokratické a nesvobodné ideologie, které chtějí omezovat svobodu jednotlivce podobně, jak tomu činila například ideologie komunismu. Naši strážcové vesmíru a demográcie stejně tak považují antropogenní klimatické změny za pouhou ideologii, která chce společnosti zbavit svobody a demokracie. Přesný opak je pravdou.

Největší "negativní externalitou" dominance falešných skeptiků v české diskusi jsou klimatické změny. V českém prostředí jsou stále hluboko zakořeněné pochybovačně domněnky stran vlivu člověka na klima. Přitom je poměrně snadné je vyvrátit. Platné fyzikální zákony holt k nefunkčnosti nepřemluvíme a nastokrát vyvrácené námitky po sto prvé platit nezačnou. Podobně máme možnost přikládat velkou váhu a naprosto prostí pochyb nepochybovat o zanedbatelných pravděpodobnostech typu, že vyhrajeme první cenu ve Sportce či že se svět ve skutečnosti ovládají mimozemšťani. Máme možnost ignorovat fakta známá více než 100 let a ignorovat, že kdyby CO2 a další skleníkové plyny nefungovaly tak, jak popisuje fyzika, dávno bychom tu globálně umrzli. Slunce opravdu víc nesvítí a sopky klima bohužel převážně ochlazují. Ale o pochybách se nepochybuje.

Klimatické změny jsou bytostnou výzvou demokracii jako takové, neboť podlamují samotnou její existenci. Proto se v otázkách opatření proti nim nemá smysl příliš ohlížet po zemích, které jsou s demokracií na štíru, Čína budiž příkladem za všechny. V sázce je svoboda člověka, nikoliv ovšem svoboda redukovaná na libovůli - svobodu prostou odpovědnosti. V sázce je svoboda od nutnosti čelit dopadům klimatických změn.

Přes veškeré proklamované snahy snižovat emise skleníkových plynů se to na celosvětové úrovni stále nedaří. Studium klimatické změny a globálního rozvratu je odkázáno na výsostně expertní znalost, která navzdory hlasitým voláním dnes tolik mocných, nezaručuje žádnému z klimatologů politickou moc, kterou jim nezřídka přisuzují kritici. Klimatologie nejde ruku v ruce s individuálními zájmy těch, kdo vládnou nad v daném místě dostupnými fosilními zdroji či kdo vládnou kohoutkům od trubek, které je dováží ze zahraničí. Skutečným ohrožením lidské svobody nejsou svobodu bádání zpravidla vyznávající akademické kruhy, ale naopak právě tyto ekonomické zájmy fosilního průmyslu.

Poznámka na závěr: Budiž zdůrazněno, že autor článek napsal předně proto, že se má za kovaného demokrata a že se domnívá, že problém antropogenní klimatické změny je stále možné řešit demokratickou cestou. Článek se netýká zákazu vyslovovat se, ale pojednává o tom, co se vlastně pod skutečnou demokracií míní. Nechť se každý vyslovuje dle libosti. Než ale plácat nesmysly, bylo by lepší konat v souladu se skutečností tak, jak se nám při nejlepším vědomí a svědomí jeví.

František Marčík, o.s. Resilience