POSTAVY, KTERÉ SE VRACÍ: Malí hrdinové, kteří svou velikostí předčili nepřátele i dobu

O tom, že velikánství je úhel pohledu bez ohledu na výšku či stáří, jsme byli poučeni již v útlém věku. Dětství každého z nás protkala síť literárních postav a nebylo nikoho, kdo by si nenašel svého „malého“ hrdinu. Někteří pobíhali s dřevěnou hůlkou a křičeli zaklínadla po stylu Harryho Pottera, někdo zase u otevřeného okna čekal na Petra Pana nebo třeba po lese hledal vchod do říše divů. A když nenašel, tak alespoň stavěl roztomilé domečky pro skřítky. Teď s odstupem času, když už víme, že se po slůvku „alohomora“ žádný zámek neodemkne, přišla chvíle podívat se na naše literární oblíbence znovu, a jak tradice ukládá – trochu jinak.

Již mnoho desítek let si spisovatelé i filmoví tvůrci vybírají jako ústřední postavy takzvané „malé hrdiny“, kteří zanechávají stopy v dětských i dospělých myslích. Úlohou tohoto dílu seriálu TST o nesmrtelných postavách je pokusit se rozšifrovat typické aspekty těchto malých velikánů. Protože ani oni se po červeném koberci klasik neprocházejí náhodou.

Sirotci bez domova s nadějí na budoucnost

Při pohledu na depozitář dětských hrdinů se jeden archetyp vyskytuje častěji než ostatní, a to charakter osiřelého dítěte. Sirotek se v literatuře objevuje jako hlavní hrdina především od 19. století, kdy díla o těch nejslavnějších sirotách vznikla. Charles Dickens do svých hrdinů Olivera Twista a Davida Copperfielda vpisoval podobně jako Mark Twain do Toma Sawyera vlastní zkušenosti z dětství. Na dětských osamocených postavách se navíc podobně jako na ženských hrdinkách trefně zrcadlila povaha doby, která většinou nebyla přívětivá. Proto se prostřednictvím hlavních i vedlejších postav využívaly jako memento v realistických románech. Ovšem důvod, proč mnoho dalších autorů zvolilo sirotky jako alfu a omegu svých děl, bývá trochu jiný.

Samotný pojem „sirotek“ je symbolem naprosté izolace a vyloučení ze společnosti. Nezapadá ani do té nejzákladnější sociální skupiny jako je rodina a proto reflektuje strach z úplného osamocení, který je vlastní každému z nás. Vzbuzuje lítost a sympatii, zároveň však reprezentuje možnost člověka vypracovat se i přes tvrdé rány osudu. A to je dle profesorky Melanie A. Kimballové důvod, proč jsou mnozí literární hrdinové bez rodičů a domova. Ve své studii From Folktales to Fiction: Orphan Characters in Children’s Literature píše: „Můžeme se podívat na sirotky a říct: „Vidíte, pro každého z nás je tu naděje, když i osiřelé dítě dokáže překonat překážky a uspět.“

Další možné vysvětlení armády sirotků v pozicích hlavních protagonistů je poněkud pragmatičtější. Dá se říci, že autoři záměrně vynechávali postavy rodičů a tím i jejich ochranných křídel. Naše hrdiny totiž většinou čekala velká dobrodružství, do kterých by jim rodiče dovolili vstoupit jen přes svou mrtvolu. Jinak řečeno, spisovatelé to vzali doslova a ušetřili jim trápení.

Absence rodičů navíc znamenala neposkvrněnost dětí jejich výchovou. Ať už dobrou či špatnou, v obou případech to vytvořilo ornou půdu pro zajímavý a především nezávislý vývoj charakteru. Lemony Snicket dokonce ve své sáze „Řada nešťastných náhod“ o sourozencích Baudelairových eliminoval kromě rodičů dětí i všechny budoucí poručnické postavy.

Potterovské Bradavice školou čar, kouzel a politologie?

Mladý kouzelník s jizvou na čele očaroval v roce 1997, kdy J.K.Rowlingová vydala první díl jeho příběhu, celý dětský svět. „Pottermanie“ se šířila rychlostí světla a když v roce 2001 vyšla první filmová adaptace, bylo jasné, že se tentokrát nejedná o pouhé chvilkové poblouznění. Důkazem této dlouhotrvající fascinace je i skutečnost, že již v první den vydání posledního dílu ságy „Harry Potter a relikvie smrti“ se prodalo okolo 8,3 milionů kopií.

Rowlingová však dokázala kromě získání ohromného úspěchu a neuvěřitelné sumy peněz ještě jednu věc. Prostřednictvím kouzelnického světa vychovala vlastní generaci. Tato teze se za ta léta stala předmětem mnohých výzkumů a jeden z nejnovějších přináší skutečně odvážné myšlenky. Americké fanoušky série si vzal pod lupu profesor Vermontské univerzity Antony Gierzynski.

Došel k tomu, že „potterfilové“ jsou mnohem tolerantnější, méně xenofobní a více politicky aktivní než jejich vrstevníci, kteří sérii dvakrát neholdují. Jedním z Gierzynskiho závěrů bylo i tvrzení, že se čtenáři série stavějí negativně k Bushově administrativě a inklinují k podpoře prezidenta Obamy. Poněkud přitažené za vlasy? I to si autor dobře uvědomuje. Ve své práci uznává, že je v podstatě nemožné s jistotou dokázat, že kniha o kouzelnících klíčově ovlivnila politický směr generace.

Zároveň však sebevědomě dodává: „Výsledky důkladných statistických průzkumů, se kterými pracuji, spolu se slovy samotných Millennials (Generace Y – lidé narození v 80. a 90. letech, pozn. red.), mě nechávají v přesvědčení, že příběh o boji kouzelnického světa s Voldemortem skutečně sehrál důležitou roli při politickém vývoji mnoha mladých lidí.“ Harry Potter tedy, jak se zdá, má ambice spasit další svět.

Před třemi lety se s premiérou druhé části filmové adaptace HP a relikvie smrti oficiálně celá sága o „chlapci, který přežil“ uzavřela. Skalní příznivci se však shodli na tom, že odkaz Harryho Pottera přetrvává i nadále a jediné, co opravdu skončilo, bylo jejich dětství.

Hobit = dílo náhody

Bavíme-li se o malých hrdinech, nikdo nesplňuje tuto kategorii lépe než ti nejdrobnější velikáni z Kraje – Bilbo a Frodo Pytlíkovi. Ke vzniku hobití rasy a tak celého Tolkienova epického příběhu se váže příhoda, kterou měla v režii sama serendipita. Když se profesor J.R.R.Tolkien utápěl v nudě během opravování esejů svých studentů, vzal prázdný papír a na něj napsal: „V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit.“ A pak musel psát dál, aby se dozvěděl, co to ten hobit vlastně je. Fantasy svět tak získal kromě trpaslíků a skřítků další rasu malou výškou, ale velkou činy.

Tolkien si mohl pro záchranu světa vybrat vznešeného elfa nebo mocného čaroděje, přesto sáhl po drobných a pohodlných hobitech. Proč? Kromě toho, že chtěl pravděpodobně využít svou nově stvořenou rasu, měly tyto malé bytosti se svými neduhy i klady potenciál k nevšednímu vývoji osobnosti. Obzvlášť pak u Froda je během jeho putování patrná přeměna z bezstarostného chlapce toužícího po dobrodružství na dospělého a osudem zbičovaného jedince prahnoucího po domově a konci své výpravy.

I trpaslíci jsou v říši fantasy v kurzu. V momentálně populární sérii Hra o trůny se řadí liliput Tyrion Lannister k nejoblíbenějším postavám vůbec. Na jeho příkladu je až učebnicově vidět, co konkrétně nás na postavách jeho druhu baví. Vzhledem k jejich nevýhodě a výškovému omezení musí hledat cesty, jak se vyrovnat svým soukmenovcům i nepřátelům. Ze své indispozice dělají výhodu a soustředí se na skrytý talent, který postupně vybičují k dokonalosti. To jim dává navrch v bitvě na život a na smrt i v boji o čtenářovu či divákovu pozornost.

Druhá strana mince

Novodobí autoři a filmaři se vyžívají v boření vzdušných zámků a v rámci toho nám mimo jiné dokazují, že dětští a drobní hrdinové nemusí být pouze heroičtí mesiáši. Obzvlášť tvůrci hororové tématiky se rozhodli, že nám ukáží, jaké děti umí být.

V děsivých filmech a knihách měla malá dítka vždy svůj speciální úděl. Byla pojítkem mezi světem zesnulých a živých nebo minimálně hlavní obětí příběhu. Teprve v poslední době však přebírají i úlohy vrahů a trýznitelů. Horory jako Jezero smrti, Ils či Home Movie se staly noční můrou mnoha mladých párů připravujících se na budoucnost.

Někdo může namítnout, že stavět děti do role vraha je absolutně nemorální. Faktem ale je, že bylo již mnohokrát dokázáno, jak děti dokáží být kruté způsobem horším než mnoho dospělých. A ve hře už není jen um šikanovat, neboť i smýšlet o dětech jako o psychopatech přestalo být tabu. Minulý rok svým článkem pro The New York Times o devítiletém psychopatovi debutovala novinářka J. Kahnová. Nejde ani tolik o převratné informace, které přinesla o samotném deviantství, jako o vyportrétování bezvýchodné situace rodičů, kteří na svět přivedli malého ďábla s andělskou tváří.

Krutost dětí se dá ale zaznamenat i tam, kde by ji čtenář nejméně čekal. S příběhem Petra Pana, chlapce, který nikdy nechtěl vyrůst, se pojí vize bezstarostného a nekončícího dětství a her. Nový pohled však po přečtení nezkrácené verze nabídla recenzentka a spisovatelka Colleen Mondorová. „Nebylo slyšet víc než řinčení zbraní, příležitostný řev či cáknutí a Slightlyho monotónní počítání: –pátý-šestý-sedmý-osmý-devátý. Na konci bylo 15 mrtvých pirátů a pouze dva přeživší se snažili doplavat ke břehu.

Kapitán James Hook byl vržen přes palubu po dlouhém boji s Petrem a našel svůj konec v čelistech krokodýla. Wendy se bojů neúčastnila, ale všechny pochválila a hrdě se ošila, když jí její nejmladší bratr ukázal místo, kde zabil svého piráta.“ Mondorová ve své eseji neodsuzuje tuto násilnost z rukou dětí, pouze poznamenává, že spisovatel J. M. Barrie popsal dětský svět jinak, než nám ho pak strýček Walt Disney představil.

Barrie demonstroval, jak děti dokáží vidět vše pouze černobíle. Nepřátelé a zlí lidé si v jejich očích zaslouží bolestivou smrt a hrdinové bezstarostný život plný zábavy. Je věcí dospělých řešit něco jako je morálka, slušnost a povinnost. Proto do Země Nezemě nepatří. Není však potřeba zoufat, na „dospělácké problémy“ je v našem světě místa dost. Bohužel, často se k nim stavíme jako děti.
_________________________________________________________
Bottom line: Dětští a malí hrdinové mají své čestné místo v souhvězdí nesmrtelných klasik. Může se na ně dospělý člověk dívat jinak než dítě?