LFŠ: V prvních dnech festivalu zapůsobily osudy Hirošimy, zpustlý nacistický lágr a Harry, co se stal stromem

Letní filmová škola začala už před čtyřiadvaceti hodinami a my přinášíme první ze slibovaných reportů z Uherského Hradiště. Teplota stoupá, dalo by se říct přímo úměrně k nadšení festivalového návštěvníka. I když já, jako jeden z nich, zrovna místo v naplněném kinosálu sedím v tiskovém centru.

Hřebejkovy Líbánky v hlavní roli s Aňou Geislerovou totiž táhnou tolik, že pokud jste před dveře kina Hvězda nedorazili téměř hodinu předem, nezbylo než myslet na náhradní program. Nepřinesu vám tedy plánované zhodnocení třetího dílu volné trilogie Hřebejkových thrillerů čítající vedle Líbánek i Kawasakiho růži a Nevinnost, snad až někdy z běžného kina.

Není ale třeba věšet hlavu, Líbánky nejsou jediným filmem v Hradišti. Denně se promítá kolem padesáti snímků, takže nejenže je z čeho vybírat, ale dokonce je sestavení vlastního programu velmi namáhavou prací. 

Už první den byl výběr dost složitý. Nestihla jsem sice dokument Heleny Třeštíkové Život s Kašparem, ale nebylo čeho litovat, jelikož můj náhradní program zahrnoval historicky první film věnovaný svržení amerických atomových bomb na japonská města, Děti Hirošimy japonského režiséra Kaneta Šindóa, zesnulého loni ve věku sta let.

Snímek se zaryl pod kůži především jednoduchostí, s kterou zobrazoval každodenní nekončící tragédie obětí. V minimalistické dějové linii jsme dokonale zažívali tíživou atmosféru města, které bomba zanechala - i po necelé desítce let od výbuchu - těžce nemocné a sténající. Snímek vznikl podle knižní sbírky vyprávění dětí, které výbuch přežily a musely se vyrovnávat s jeho následky.

Po slavnostním zahájení letošního ročníku LFŠ se promítal film srbského režiséra a absolventa pražské FAMU, Gorana Paskaljeviče Když se rozednívá. Minimalistická osa příběhu filmu kontrastuje s emocionalitou patrnou hlavně v hudební složce. 

Kolem hudby se také vyprávění ovíjí. Bělehradský profesor hudby skřínku s dopisy a fotografií, kterou před lety zakopal jeho vlastní otec v bělehradském nacistickém lágru a dozvídá se z ní o svém židovském původu. Skříňka obsahuje i neúplnou partituru, kterou profesor symbolicky dokončí. S místním rabínem se domluví, že na místě někdejšího tábora, z něhož je dnes pusté místo s několika chudými obyvateli a věží, kterou město plánovalo proměnit v lunapark, uspořádají modlitbu.

Nezájem vůči památce holokaustu se zhmotňuje v osobě profesorova syna, který otci nedokáže naslouchat, natož splnit jeho přání, aby při modlitbě přednesl hudbu. Tu nakonec zastanou bělehradští Romové, ve snímku zastávající diskriminovanou skupinu, paralelně souznící s dávnými osudy tisíců Židů.

V debatě po filmu režisér stále velmi dobrou češtinou uvedl, že velká část příběhu filmu se zakládá na realitě. Starý lágr v centru Bělehradu opravdu dodnes stojí a v místě, kde za dob nacismu stávala márnice, je dnes italská restaurace. Film prý vyvolal debatu mezi obyvateli Bělehradu, ale navzdory slibům zastupitelů se do nynějška nic neděje. Paskaljevič zaznamenal dokonce i negativní odezvu ze strany srbských nacionalistů, kteří nesouhlasí s pojednáváním o osudech Židů namísto utlačovaných Srbů. Těm se ale režisér věnoval ve svých předchozích filmech.

Večer se festivaloví návštěvníci mohou provětrat v letních kinech, kde jsem navštívila hollywoodský western Přepadení, pohodlí parku ale trochu narušovaly nálety všudypřítomných komárů. O půlnoci jsem potom viděla poslední z pátečních filmů, snímek Aniki Bóbó režiséra Manoela de Oliveiry. Napínavý příběh dětství s jeho roztomilostí, tragikou i romantikou byl prvním z filmů letos sto pětileté legendy portugalské kinematografie. 

Prvním bodem mého dnešního programu byl skvělý Paskaljevičův film jak se Harry stal stromem. Snímek se před dvanácti lety stal festivalovým hitem a je tomu tak z jasných důvodů. Když se na něj totiž začnete dívat, přestanete mrkat a dýchat, příběh vás zahrne absurditou, pravdivostí, hořkým humorem a v neposlední řadě skvělými hereckými výkony a irskou hudbou. Snímek byl dokonce zařazen mezi dvacet nejlepších soudobých irských filmů, ačkoliv jej natočil Srb.

Mým zatím posledním filmem byl němý portugalský snímek Marie od moře. Příběh lásky mezi znepřátelenými rodinami, dramatičnost filmu byla doplněna o temné a kovové zvuky živé hudby skupiny Planety.

Doufám, že se mi v prvním z mých reportů podařilo alespoň částečně zprostředkovat atmosféru Letní filmové školy. Já se teď zkusím dostat alespoň na debatu s tvůrci Líbánek.